DHC-6 Twin Otter

DHC-6 Twin Otter je letadlo na první pohled druhořadé a nezajímavé, ale ve skutečnosti je opak pravdou - toto letadlo patří k velmi oblíbeným a stejně jako jeho výrobce i k zajímavým strojům. Twin Otter vyráběla kanadská (státní) firma De Havilland Canada, která byla později zprivatizována a v rámci této privatizace prodána americkému Boeingu (za "zvýhodněnou" cenu). Boeing tehdy kupoval DHC, jelikož zapadala do jejich konceptu výroby, zanedlouho však nějak v konceptu nebyla a Boeing se rozhodl DHC zrušit... Jelikož se jednalo o několik tisíc pracovních míst (a nařčení z nepovedené privatizace) rozhodla se kanadská vláda a především vláda státu Ontario DHC od Boeingu odkoupit zpět (za "znevýhodněnou" cenu). Zajímavý příběh... trochu podobný tomu, když Boeing kupoval naše Aero... Po všech těchto mašinériích je dnes DHC součástí jiné kanadské, zdá se solidní a solventní, firmy Bombardier.

Historie Twin Otterů se začala psát již v roce 1964. Po druhé světové válce byl o stroje konstruované pro tvrdé kanadské podmínky obrovský zájem a až nečekaně se rozšířili po celém světě. Byly pro svůj krátký vzlet i přistání používány k civilním i vojenským účelům. Po válce na trh přišel nejdříve DHC-3 Otter a ihned se prosadil, 13 let na to už začal vývoj DHC-6 a v roce 1965 již byl poprvé ve vzduchu. Stejně jako DHC-3, z něhož vycházel, byl robustní konstrukce, měl obdélníkové vzpěrné křídlo, na levém boku dvoukřídlé dveře a pevný nezatažitelný podvozek. Dnes, i po tolika letech, létá stále značná spousta Twin Otterů. Jsou využívány především v kyvadlové dopravě osob i nákladu a to i na horších nebo menších letištích, jelikož Twin Otteru stačí ke vzletu pouhých 457 m a k přistání 591 m. Všechny verze (DHC-6-100, DHC-6-200 i DHC-6-300) mohly mít kola, lyže nebo plováky. Koncem 70. let začal vývoj verze DHC-6-400, ale ten byl nakonec pozastaven ve prospěch vývoje moderních DHC-8. Poslední stroj DHC-6 byl vyroben roku 1988!

Pro mně byl let tímto letadýlkem naprosto úžasný neopakovatelný zážitek... Je to zvláštní být ve vzduchu v takovém "nicu"... Maličké letadlo, že pomalu ani nerozpažíte, sedíte přímo za zády pilota (alespoň v mém případě bez dveří pilotní kabiny), tak že vše pozorujete předním oknem, celou cestu nízko nad zemí... Pořád máte přehled co se děje, co zrovna pilot dělá... A i to, že Vám během letu prší na nohy k takovému stařečkovi asi patří... Mně to zkrátka uchvátilo... Z Boeingem bych asi těžko vyzkoušel mezipřistání i při čtvrthodinovém letu...