Letošní cesta byla
zvláštní a jiná od svého počátku vlastně až do konce... Na plánování jsem
měl tentokrát tak málo času, že se vlastně o přípravě ani nedá mluvit. Jako
velmi často jsem měl namířeno úplně jinam, než jsem nakonec jel. Původní
záměr byl s přestupem v Austrálii objet Novou Kaledonii, Vanuatu,
Šalomounovy ostrovy a Papuu - Novou Guineu, jenže nějak nezbyl čas na
vyřizování víz a tak jsem horkou jehlou ušil cestu jinou.
Rychlý plán byl s Air France přes Paříž na Mauricius, odsud s
Air Mauritius na Rodriguez a zpět, poté znovu s Air Mauritius na Réunion a
zpět s Air Austral, z Mauritia ihned na Madagaskar a po necelých třech
týdnech zpět (Air Madagascar). Sice je to zbytečně dost letů a přitom je
hrozně jednoduchá třeba přímá trasa Mauricius - Rodriguez - Réunion -
Madagaskar - Mauricius, jenže ta komplikovanější verze je levnější... 6 letů
je levnějších než 4...! Obdobně to platí i pro letenku z Evropy - cesta
Praha - Paříž - Antananarivo (Air France) je dražší než Praha - Paříž -
Mauricius - Antananarivo (opět Air France)... ale to příliš zabíhám do
podrobností. Letenky byly asi jedinou pořádně zařízenou a připravenou
záležitostí letošní dovči - ačkoli nakonec se ukázalo, že i tady byla
mezírka... Pokud totiž přiletíte na Madagaskar s domácími aeroliniemi, máte
až 50ti %ní slevu na vnitrostátní lety. Já jsem sice s Air Madagascar
přiletěl, jenže se jednalo o let Air Mauritius operovaný Air Madagascar a na
takový se slevy nevztahují. Česky řečeno je třeba aby letenka byla vydaná
jako let Air Madagascar (a nejlépe přímo vydaná i touto společností).
Netradičně se letos neočekávala v místě mé cesty žádná
přírodní katastrofa, válka ani nic podobného, čili prognóza na bezvadný
průběh dovolené, jenže finále vypadalo jinak než trénink... Jak jsem řekl
cesta byla jiná už od samého začátku - poprvé jsem jel naprosto bez hotových
peněz, poprvé jsem si zapomněl cokoli doma (hned několik věcí - např.
adaptér na místní zásuvky aj.), poprvé jsem neprověřil bankovní účet, který
používám výhradně při cestách, poprvé jsem nebyl nabitý informacemi o svém
cíli (počasí, doprava aj.) stihl jsem jen to nejzákladnější, poprvé jsem ale
naopak byl očkován aniž bych musel. Když to shrnu, dobře zařízené byly
letenky, výborně jsem byl připraven zdravotně (a sice jak lékárnička tak
teorie), měl jsem základní info o všech ostrovech, na Madagaskaru jsem stihl
kontaktovat několik lidí, stihl jsem si najít ty cíle, které mně zajímají a
sice detailně, ale bez ohledu na místní podmínky vytyčit hrubou trasu, vše
ostatní jsem za chodu zjišťoval z průvodců nebo na místě. V případě Mauricia,
Rodriguezu a Réunionu jsem měl vynikajícího průvodce Lonely Planet, což bylo
dostatečné, ale průvodce Madagaskarem byl pouze Bradt a musím říci že ačkoli
je rok co rok aktualizován, je bezmála nepoužitelný! Paní která ho píše je
příliš subjektivní a fakta naprosto nesouhlasí (nejen záležitosti které se
mohou měnit, jako ceny a časy, ale i neměnné údaje jako vzdálenosti - když
se vydáte pěšky 6 km, je z toho 17 nebo naopak...). Největší neštěstí bylo
bezpochyby, že jsem postrádal většinu praktických informací. Ale zpět k
vlastní cestě...
Katastrofa začala už na letišti v Plaisance na Mauriciu...
Když jsem neuspěl v žádném ze čtyř letištních bankomatů, nezbylo než jít
pěšky do prvního města... Ale ani jeden ze dvou bankomatů se nesmiloval...
Každý z bankovních strojů ukazoval jinou hlášku, takže jsem z toho moc
chytrý nebyl. Počkal jsem si až budou vybírat místní, abych zkontroloval
jaké mají karty - stejné jako já...! Velice nepříjemná situace především
proto, že můj plán byl tak nabytý, že nebyla žádná časová skulinka -
nepočítal jsem ani s "rekreací", natož s prostoji okolo bankomatů. Situaci
ještě komplikoval fakt, že byla sobota ráno a veškeré banky zavřené. Jedinou
možností, kde dostat kloudnou informaci, bylo volat klientskou linku
Komerční banky... Tím telefonátem začal skutečně katastrofický scénář -
banka před týdnem (!) zrušila obě moje karty a nové se válejí na pobočce ve
Varnsdorfu! Ta nepříjemná paní z KB mi vysvětlila, že není jejich povinností
mně upozornit na výměnu karet a že jedinou možnost kterou mám, je vyzvednout
si nové karty v KB Varnsdorf... Zkoušel jsem možnosti, které mi létali
hlavou - vybrat, eventuelně převést peníze z účtu přes internet nebo mobil,
platebním příkazem z místní banky odeslat peníze na účet někoho s kým se
domluvím, vystavení jiných karet nějakou pobočkou MasterCard nebo Visa, ale
údajně to nelze...! Nakonec paní přece jen změkla a řekla že si vlastně
ještě můžu nechat poslat jiné peníze od někoho z republiky... No položil
jsem telefon a rozjímal, co s tím - určitě existuje nějaké řešení, jen na
něj přijít... Během tří cigaret jsem dostal hned tři nápady a tak jsem znovu
volal klientskou linku... Už jsem byl zahřátý na provozní teplotu a tak
stačilo jen málo... Tentokrát mi zvedl telefon chlap. Nejdřív řekl že ví o
co jde, že seděl vedle kolegyně, když se mnou mluvila a v zápětí mně
ujistil, že mi víc neřekne, jelikož se fakt nedá nic dělat... to bylo přesně
to málo, které mi chybělo k tomu abych se dostal z klidu... Nejdřív jsem
tomu člověku vysvětlil, co si myslím o jeho práci a o KB a vzápětí se zeptal
na možnost náhradní hotovosti nebo náhradní karty - dvě varianty o kterých
jsem něco matně věděl ze smlouvy s KB... Náhradní hotovost funguje tak, že
po předlouhém papírování a vyřizování můžu někde v bance vyzvednout peníze
až do výše toho co je na účtu, jenže jen jednorázově, takže veškeré peníze
celou dobu po kapsách... Ta služba stojí 5000 Kč. Náhradní karta je ještě
horší - funguje jen za účelem placení, nelze na ní vybírat peníze z
bankomatu! A i za to se platí asi 5000 Kč! Ptal jsem se tedy na třetí
možnost - elektronické odeslání "virtuálních" karet do jiné banky, kde mi
jen dají kartu fyzicky - takže by vše bylo z KB jen ten plastový štítek z
kterékoli místní banky, vždyť i tady se karty vydávají..., v případě že to
není možné pak odeslání nových platebních karet nějakou zrychlenou poštou
nebo kurýrní službou... Na všechny návrhy jsem dostal stejnou odpověď a
nádavkem informaci, že i kdyby to jakkoli šlo, klientská linka mi nepomůže,
protože to musí řešit přímo pobočka s níž mám smlouvu... Když to shrnu
klientská linka pomohla jen k tomu, že jsem dostal telefonní číslo na KB
Varnsdorf a zjistil jsem, co všechno nejde...
Situaci bylo třeba řešit alespoň provizorně ihned, takže jsem
obvolal bráchy abych je nasměroval na Western Union... Až do teď jsem
netušil, že je tahle služba pro tolik lidí tabu... Relativně jednoduchý
způsob jak dostat peníze může mít ale také pár háčků... Libor byl doma a měl
peníze, ale nejbližší WU je údajně v Teplicích a v sobotu se brzy zavírá,
takže jí nestihne, Kamil byl sice v Praze, ale měl jen pár stovek... Vždycky
když odlétám na dovolenou, nechávám si v kanceláři v dřevěném "trezoru" 2000
Kč a někomu předávám klíče... Letos jsem tam (opět poprvé) nechal jen 1000
Kč, navíc člověk, který byl vyslán aby mně zastupoval a tedy měl klíče od
trezoru se druhý den zbláznil - odjel do ústavu a klíče nikomu neodevzdal...
Nechal jsem tedy ten naštěstí dřevěný trezor vypáčit. S mojí tisícovkou tam
bylo 1750 Kč, Kamil přidal asi 600 z vlastních a odjel do WU. Já mezitím
ukecal taxíkáře aby mně zadarmo odvezl do nejbližší otevřené Western Unionky
na Mauriciu. Pak už to bylo jednoduché - Kamil vyplnil papíry, zaplatil,
SMSkou mi poslal kód a já mohl vybrat 2000 Kč v místních rupiích (zbytek
jsou poplatky)... Z nejhoršího na chvíli venku...
Hned v pondělí ráno jsem volal KB Varnsdorf, ale situace
nebyla o moc lepší než na klientské lince... To už jsem však byl celkem
nažhaven a tak jsem si poté co jsem si od plic ulevil nechal zavolat
ředitelku banky, tím nabraly věci přeci jen lepší směr. Paní ředitelka, když
slyšela jak jsem, slušně řečeno, naštvaný, mi kupodivu nepověsila telefon,
ale slíbila že mi do dvou hodin zjistí, jak lze situaci řešit. A skutečně,
né snad že by to bylo jednoduché, ale možnost je... Když sepíšu žádost a
odfaxuji jí do KB spolu s nějakou místní adresou, budou mi karty poslány
službou DHL. První problém - kam to nechat poslat, když jsem pár dní na
jednom ostrově, pár dní na druhým atd. a nevím jak dlouho to jde... Domluvil
jsem se s paní ředitelkou, že se pokusí zjistit za jak dlouho by mohli být
karty na Réunionu nebo Madagaskaru, zároveň jsem si řekl o číslo jejího
mobilního telefonu, abychom již dále mohly komunikovat SMSkama (ty jsou cca
60x levnější než minuta hovoru). Druhý problém - nějaká spolehlivá místní
adresa, vlastně ne místní - adresa na Réunionu nebo Madagaskaru, tedy někde,
kde jsem v životě nebyl... Znovu zapojuji Kamila... Chci aby zavolal na
Ministerstvo zahraničí a zjistil mi adresu některé ambasády kterékoli země
nejlíp z EU. Informace, která je lehce dohledatelná na internetu (dokonce
některé ty ambasády jsou i na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR),
jenže oni mu řekli, že ty adresy nemají... DHL zase není schopna bez
směrovacího čísla poskytnout použitelnou informaci o době přepravy... 3 až
10 dní je velký rozptyl - k čemu by mi byly karty na Réunionu i kdyby třeba
jen jeden den po odletu...
Jak tak nad tím ale přemýšlím, v každém hlavním městě jsou
ambasády, banky a většinou letiště... Letiště - to bude moje adresa... Jedu
na místní letiště do Plaisance, v kanceláři Air Mauritius se pokouším
vysvětlit o co jde a co potřebuji... Nejdřív si určitě myslí, že jsem si
přišel půjčit peníze, ale nakonec se zdá, že to chápou... Dostal jsem adresu
kanceláře Air Mauritius Cargo na letiště v Madagaskarském Antananarivu a
ujištění, že jim někdo zavolá, aby věděli o co jde... Na kus papíru sepisuji
žádost a od letištních hotelových agitátorů ji faxuji do KB. Za několik
hodin mi ředitelka Varnsdorfské pobočky posílá SMS, že žádost dostala a
karty již odešli do Prahy na hlavní pobočku KB.
Se dvěma tisícovkama jsem objel celý Mauricius a i když to
byl spíš závod, stihl jsem téměř vše - vynechal jsem jen botanickou zahradu.
Mezitím jsem zjistil další problém... i kdybych s těma málo penězi vystačil
na Réunionu, budu mít problém na Madagaskaru, protože na letišti musím
zaplatit víza (a na ty to asi stačit nebude). Když nezaplatím víza,
nedostanu se pro své platební karty... Naháním další hotovost - z domova
nechám po kolegovi z práce poslat Kamilovi do Prahy peníze, aby mi je opět
přes WU poslal. Odletěl jsem na Rodriguez, ubytoval se a ihned šel zjistit
jak vypadá místní situace, jestli je vůbec možné sem ty prachy poslat...
Kamilovi pak posílám přímo adresu banky. Pro jistotu si nechávám poslat 7000
Kč, kdyby bylo nejhůř...
Rodriguez i Réunion projíždím velmi úsporně a tak není
problém vyjít. První cesta na Madagaskaru vede pochopitelně do Air Mauritius
Cargo, ale nikdo DHL sem nezavítal..., navíc o ničem nikdo neví... Ještě asi
dvě hodiny čekám na posledního zaměstnance, jestli náhodou, ale pak posílám
SMSku ředitelce banky... V zápětí dostávám odpověď, že karty jsou na
Madagaskaru a že mně DHL mělo telefonicky kontaktovat... Než dostanu číslo
na místní kancelář DHL, ubytuji se v hotelu, odkud ihned volám... Je to
zbytečně tak komplikovaný... Chtějí po mně jakési kódy a kdoví co všechno -
nic z toho nevím... Když se začnu rozčilovat, zásilka se najde... Mám si pro
to prý přijet... Už nevysvětluji, ale nadávám, že když ji neuměli doručit na
adresu, kterou měli udanou, tak já rozhodně nebudu hledat jejich kancelář v
milionovém městě, které neznám a kde se ulice nijak nejmenují... Nadiktoval
jsem adresu hotelu a se slovy, že zítra dopoledne chci mít karty v hotelu
jsem položil telefon... A druhý den po ránu kurýr skutečně dorazil...
Aby to nebylo málo, karty byly neaktivní... Dostal jsem
lihový fix, smlouvy a podrobné instrukce co dál. Všechno bylo celkem
triviální až na husarský kousek jakým je odfaxování smluv ze středověku do
KB... Na Madagaskaru je fax celkem zázrak, ale na hlavní poště v hlavním
městě jeden muzejní mají... Uzavřel jsem tedy smlouvu s KB v Antananarivu a
jakmile jsem ji odfaxoval, trvalo asi dvě minuty, než byly karty aktivní...
Když jsem se vrátil, zeptalo se mně několik lidí, jestli už jsem změnil
banku... Možná to zní hloupě, ale nezměnil... Ono to není o bance, ale o
lidech, který tam pracují, nebo spíš pobírají výplaty!!! Smutné je, že je
nutné dojít v celém tom řetězci až na ředitelku, jako první schopnou...
Ale opět se vrátím k dovolené... Celé to byl kvůli lítání
okolo peněz doslova závod, ale stálo to za to... Mauricius, kde není jediný
původní obyvatel (žijí tu Indové, kreolové, číňani a pár bělochů), je sice
hezké místo, ale ve srovnání s těmi ostatními prohrál... Rodriguez je o
poznání senzačnější - není tady sice žádná atrakce typu ZOO, historická
památka nebo pod., ale úžasný terén a příroda, korálové útesy a laguna cca
200 km2 (ačkoli zrovna mně se moře netýkalo) - ideální místo pro pěší
turistiku, rekreaci u moře, relax atd. Bezva je že Rodriguez mimo hlavních
"turistických tras"... Réunion je zvláštní místo - na jedné straně velmi
vyspělá civilizovaná země - francouzské zámořské území, které je v EU,
skutečně malá Francie, se spoustou civilizačních "nemocí", které si člověk
na dovolené dokáže odpustit - dálnice přes půl ostrova, dopravní zácpy,
spěch, kýčovitá letoviska, ale na druhé straně úžasné útesy a především
vulkány (jeden aktivní - často aktivní). Nejvyšší hora se na tak malém území
zvedá do výšky více než 3000 m.n.m. Réunion je ideální především na horskou
turistiku. Skladba obyvatelstva je podobná jako na Mauriciu, jen je tady
trochu víc bělochů. Jako každá francouzská kolonie je Réunion nekřesťansky
drahé místo. Já měl kliku, že jsem potkal bělocha - důchodce, který má celou
rodinu ve Francii a na Réunionu je tak trochu jako kůl v plotě mezi tou
různobarevnou většinou. Byl rád, že si může s někým pokecat a tak mně dva
dny vozil po ostrově - kam jsem si řekl... Je ale fakt, že jsem musel
skousnout, jeho pokročilou krátkozrakost, neustálé "otírání" auta o jiná
auta, ploty, zdi, popelnice atd., dokonce jsem ho jednou za jízdy budil...
A Madagaskar? No to je úplně jiná kapitola - jiný svět...
Středověk... Evropa před 200 lety... Pro turistiku jako takovou (nemyslím
tím organizované zájezdy typu hotel, taxi, autobus apod.) je neskutečně
obtížným cílem, ale o to je z toho lepší pocit. Než jsem odjížděl, našel
jsem na internetu základní radu pro cestu na Madagaskar: "Co musíte udělat,
když se rozhodnete jet na Madagaskar? Ještě jednou si položit otázku, jestli
skutečně chcete jet na Madagaskar...!" V té hloupé větě není nic a přitom
úplně všechno! Možná by bylo vhodné položit si tu otázku hned třikrát.
Jednou možností (skutečně primitivní) je organizovaný zájezd, kdy od letadla
dojedete do hotelu, kde dostanete najíst a neustále se o vás někdo stará.
Druhou možností je jet neorganizovaně, ale omezit se jen na nejdostupnější -
to už je mnohem horší ale zvládnutelné pro většinu... Znamená to bydlet a
stravovat se po hotelích, dopravovat se po asfaltových silnicích a na větší
vzdálenosti letecky. Pro spoustu lidí to znamená též průvodce nebo půjčené
auto (půjčuje se jedině s řidičem, který slouží i jako průvodce). Bohužel to
ale také znamená, že neuvidíte většinu zajímavých míst. A třetí možnost je
ta moje - jet "na divoko"... A že je to skutečně složité a náročné až
hrůza... Proč? Madagaskar je dvakrát větší než Británie a při té rozloze je
tady pouhých 4000 km asfaltových cest. Většina silnic je nezpevněná,
neznačená, sjízdná dle počasí, některé jsou horší než traktory vyjeté lesní
cesty u nás!!! Dopravní prostředky jsou často historické v zoufalém stavu -
bez oken, bez nádrže (stačí PET láhev), bez zapalování atd. Běžně jedete
taxíkem 17 km po nezpevněné cestě třeba 2 - 3 hodiny! Cesta z Antananariva
do Tolagnara trvá 45 hodin a to se polovina jede po asfaltu... Stravování...
pokud nebudete nikdy koukat na ulici jak se prodávají potraviny a především
maso, snad se i najíte... rozhodně to ale nebude od pouličních prodavačů,
vždycky nejdřív rozeženou mouchy aby byl pokrm vidět, taky se může stát, že
vám z kuřete před očima nejdřív oškrábe hrozen muších vajíček... 40ti %ní
nezaměstnanost slibuje zážitky s žebráky a bezdomovci... trochu lepší je jih
země, ale ultra katastrofa je hlavní město... nikdy jsem nesnášel děti jako
právě v Antananarivu - ze 100 dětí jich 150 žebrá - většinou beze slova jen
natahují ruce. Na Madagaskaru v podstatě neexistují běžné obchody (až na
skutečně pár prvních vlaštovek) - prodává se buď za chůze z ruky nebo koše,
nebo v různých kůlnách (ale nedá se to srovnat s našimi kůlnami). Kůlna o
rozměru 2 x 3 m je často obchod a zároveň dvougenerační dům. V některých
osadách se ještě údajně mění budoucí manželky za dobytek (většinou zebu). Na
Madagaskaru neexistuje jediné trochu moderní město srovnatelné s Evropským -
města jsou na míle daleko i za socialistickými Rumunskými městy. Jsou to
spíš obrovské slumy. Smrad a špína. Hygiena není špatná, hygiena není žádná!
Ulice sice mají jména, ale nemají cedule se jmény. Nejedno město bylo
přejmenováno, přesto se nové názvy nepoužívají. Staré malgašské franky byly
nahrazeny novými malgašskými ariary, jenže z nějakého divného důvodu v kurzu
1:5... Na Madagaskarů je tolik negramotů a hlupáků, že nejsou schopni tuto
změnu akceptovat - nejsou schopni přepočítávat... A výsledek platí franky i
ariary... V oběhu jsou i staré frankové bankovky i nové bankovky, které jsou
zároveň obě měny... Jedna bankovka je zároveň 5000 franků a zároveň 1000
ariary... to je chaos při placení! Největší bankovka je 10000 ariary a 50000
franků, což je přibližně 100 Kč, mince se téměř nepoužívají... jste neustále
nadití penězi... Když jsem vyměnil 6000Kč na letenku měl jsem okolo tři
čtvrtě miliónu ariary - po stotisících sešité sešívačkou - to je pak
peněženka každá kapsa...! Je toho moc, co člověka zaskočí nebo překvapí...
Madagaskar je afričtější než Afrika sama... Ale to je právě to co mám rád...
Miluji takové "křovácko", kde mi nic nepřipomene Evropu a nedovolí mi
vzpomenout na pracovní a jiné problémy... Krom toho je Madagaskar, jak
známo, senzační díky své přírodě - většina rostlin a živočichů je
endemických (tzn. že jsou pouze tady a nikde jinde na světě), budete unešeni
z lemurů, kteří si přijdou pro něco k jídlu a často se nechají i pohladit, z
nepřeberného množství druhů chameleónů, žab, gekonů... Další příznivou
skutečností jsou Malgaši - narozdíl od kontinentálních Afričanů přišli na
Madagaskar asi před 2000 lety z Indonésie, Malajsie a Polynésie a ačkoli se
za ty léta "kříží" s potomky afrických otroků (především z Mozambiku), nejde
o typické africké černochy - jsou snědí (většinou né černí) často s
asijskými rysy... Mezi Malgaškami se najde spousta hezkých holek... A co je
na Malgaších nejhorší? Jediná věc která jim jde fakt dobře, od ruky a
neskutečně rychle je (totální) destrukce Madagaskaru...! Ostrov je neustále
vypalován po kusech i přes 100 km2!!! Jen kvůli místu pro rýži a lepší trávě
na příští rok pro dobytek. To pochopitelně znamená, že prales mizí před
očima, eroze je taková, že jí lze pozorovat a některé živočišné (a zřejmě i
rostlinné) druhy jsou upalovány po stovkách... Na Madagaskaru např. žije
nejvzácnější želva světa - želva angonoka - suchozemská želva bez
přirozených nepřátel... Neslouží jako potrava ani zvířatům ani lidem a
přesto jich najednou zůstalo posledních 100 ks...! Nejen že jich byla
spousta upálena přímo, ale ty které zbyly nemají kde přežít - jejich biotop
mizí v plamech... Obdobné je to tady se vším.
Na závěr ještě několik příhod z Madagaskaru... Jak jsem řekl
doprava je tady hodně zvláštní - na místo autobusů tady jezdí taxi-brousse
(doslova taxi z buše) - je to jakýkoli dopravní prostředek, který pobere
lidi - od pickupů, přes osobní auta, různé dodávky, po náklaďáky. Jednou
jsem jel taxi-brousse z města Fianaransoa do Toliary. Šlo o dodávku Mazdu.
Tytéž dodávky, které jsou u nás 9ti místné jsou zde pro 15 lidí. Začalo to
nakládáním zavazadel... Veškerá zavazadla se vozí na střeše (a ani 400 kg
není problém). V tomhle případě měl každý z cestujících minimálně 2 obrovské
pytle, jeden člověk ještě čtvery masivní plnodřevěné dvoukřídlé dveře (spíš
vrata) i s futrama, k tomu pár slepic, molitany apod. a kopec na střeše byl
vysoký jako Mazda sama... 3 hodiny trvalo nakládání, plachtování a
převazování. Vyjeli jsme pozdě za tmy. Na Madagaskaru je v noci v září
pořádná zima a jelikož jsem to podcenil a měl s sebou jenom trika s krátkým
rukávem a kraťasy, vždycky jsem v noci klepal kosu. Protože jsem naháněl
čas, který jsem zpočátku musel věnovat lítání okolo platebních karet, jezdil
jsem často přes noc kam se dalo... Když to spojím s nedovřitelnými okny je
to síla... Já se se svou postavou navíc nevejdu mezi sedačky, takže můžu
sedět buď rozkročmo nebo na "štorc", čili šílená cesta sama o sobě... Když
jsme vyjeli z Fianaru řidič pustil nějakou tu šílenou "bambusovou" hudbu do
repráků pod mojí hlavou - naplno jak je tady zvykem, takže se nedá ta cesta
ani zaspat. Asi po hodině jsme zastavili na "WC přestávku" - to je velice
oblíbená disciplína místních - všichni, chlapi i ženský vyskočí ven a začnou
si ulevovat... To by nebylo až tak hrozné, kdyby s tím šli od vozu, ale to
se většinou neděje a tak se tvoří smíšené řady obou pohlaví a obou potřeb...
Mně osobně překvapilo, že do takové řady zasedávají i ženy "na úrovni" -
takové ty, co vypadají jako sekretářky a dokonce i jeptišky...! Autobus se
rozjel a brzy stavěl znovu na večeři - to je druhá oblíbená disciplína...
obědy, večeře atd. v místních špeluňkách... Před nebo po zastávce na jídlo
bývá obyčejně WC zastávka, protože na Madagaskaru záchody jsou tak akorát po
hotelích... Když jsme se rozjeli, řidič zapomněl pustit kazeťák a tak jsem
konečně usnul. Asi za hodinu mě probudila dlouhotrvající rána nebo spíš
série ran... byl jsem přesvědčen, že se propadla střecha pod tím nákladem...
Když jsem otevřel oči byl jsem zasypán střípky skla, ale střecha držela...
Za jízdy se sesunul svah se stromem přímo před Mazdu, naštěstí nebyl strom
dlouhý přes celou silnici - jen kousek za půlku, takže rozpáral bok auta,
vymlátil všechny boční okna a prasknul přední okno. Kdyby byl strom o metr
delší, asi bych se nevrátil... Po hodinové přestávce na vymetení střepů jsme
se rozjeli, byla neskutečná zima... jako když jedete v noci (při cca 7°C) na
motorce v kraťasech... Myslel jsem že dojedeme do prvního města a tam se
auto vymění, nebo se aspoň okna zalepí, ale kde že... Zastavili jsme asi po
dvou hodinách, řidič vystoupil a odběhl do nějakého domu - bylo mi jasné že
pro kus igelitu na okna, jenže on si běžel jen pro teplou bundu... No jeli
jsme takhle celých 400 km...!!! Když jsem ráno před šestou vystupoval v
Toliaře nebyl jsem se schopen postavit... Svalil jsem se na paletu a musel
jsem nejdřív rozmasírovat kolena, abych natáhl nohy...
Jiná historka je z letadla... Letěl jsem právě z Toliary do
Tolagnara z místní leteckou společností Air Madagascar letadlem Alenia ATR
(to jsou malá vrtulová letedla, s nimiž létá i ČSA). Let byl naprosto
bezproblémový, tedy až na přistání... Tolagnaro je město na
trojúhelníkovitém poloostrově - ze tří stran obklopené mořem a krom toho je
vyhlášené zářijovými a říjnovými větry, které nemají daleko k vichřici... V
jednom takovém protivětru jsme právě přistávali... Nikdy jsem nezažil tak
rapidní propady a turbulence tak nízko nad zemí. Ještě tak 10 - 15 m nad
zemí bylo letadlo v úhlu asi 45° k přistávací ploše... křídlo kousek nad
asfaltem... Poprvé v životě jsem přistával čtyřmi přískoky téměř z kola na
kolo...
Těch příhod z Madagaskaru je nepočítaně, ale raději už jen
poslední nebo spíš tři v jedné... Při jedné z nočních cest taxi-brousse jsem
si vylezl o WC přestávce zakouřit. Když šel okolo černoch, shodil mi žhavé
mezi prsty u nohy... Jako vždycky jsem byl tak zmrzlý, že jsem to ani
neregistroval, všiml jsem si až když jsem byl pořádně spálený... Nechal jsem
to být, protože dokud je to puchýř, není cesta pro infekci... Jenže... o
několik dní později jsem přijel do Périnetu (Andasibe National Park), který
je známý především svou populací indriů, což jsou největší lemuři a tak
trochu jiní než ti ostatní barvou i postavou připomíná tak trochu pandu,
čumákem a očima spíš plyšového medvěda a uši má z koaly... Nádherné a velmi
vzácné zvíře, které není v žádné ZOO na světě. Každá 3í - 5ti členná rodina
potřebuje teritorium okolo 10 ha, takže není jednoduché indri vidět. Právě v
Périnetu je to asi nejpravděpodobnější. Když jsem z průvodcem zaplul do
pralesa (bez průvodce se nesmí), brzy jsme narazili na jednu rodinku indriů,
ale jelikož mi to na dálku nestačilo, ukecal jsem ho, abychom šli za nimi.
Nejdřív se vykrucoval, že na to nemám boty (přitom jsem měl univerzální
pantofle...), ale pak šel... Po třech čtyřech metrech se zastavil, že to dál
nejde. Dal jsem mu brašnu od videokamery a po čtyřech se pustil do prodírání
mezi liánami po svahu za indrii. Hustá spleť rostlin, že není vidět co je
pod ní... neustále jsem sklepával pavouky a housenky, až jsem se dostal na
metr a půl od indriů... Při té příležitosti jsem si ale strhl ten puchýř...
Bylo to už necelý týden před odletem - na ošetřování nebyl čas, takže muselo
stačit umytí mýdlem... Následující den jsem se přes Moramangu a Brickaville
dojel do Toamasiny a další den ráno jsem se chtěl dostat do Akanin'ny Nofy -
maličké vesničky na břehu jezera Ampitabe. Nevede tam žádná cesta, jen po
vodě po kanálu Pangalanes. Jde asi o 50 km, ale není zde žádná pravidelná
linka, takže jsem s tužkou a papírem s Malgaši nakreslil podmínky a cenu a
vyjeli jsme... Z dvouhodinové plavby byla osmihodinová... Do Akanin'ny Nofy
jsem dorazil večer bez ničeho - jen s videokamerou (všechno zůstalo v
Toamasině v hotelu). Palmarium, které jsem chtěl vidět bylo již zavřené,
takže nezbývalo než jeden ze tří luxusních hotelů (asi nejdražší na celém
ostrově). A tady bylo dilema... Loď se ráno vrací v 6.30, déle to nejde...
Palmarium otvírají v 8... do Akanin'ny Nofy nevede žádná cesta, nejsou tu
auta, a těch 18 km na silnici se pěšky jít nedá jelikož je to oddělené
pralesem, kde se nevyznají většinou ani místní... žádné pravidelné lodní
linky tady neexistují... Co ráno? Návrat nebo Palmarium? Musím být do čtyř
zpátky v Toamasině, abych zaběhl do hotelu pro věci a stihnul taxi-brousse
na noc do Antananariva a tam následně letadlo domů... No řek jsem si že to
risknu a půjdu do Palmaria, je to asi kilometr odsud, tak tam třeba bude
nějaká cesta - vyšlapaná pěšina... nebo třeba ukecám černocha s pirogou... V
hotelu jsem zjistil že do města pojedou lodí až zítra ráno. Vydal jsem se do
Palmaria.Když jsem tam viděl molo ihned jsem ptal jestli pojede nějaká loď
kamkoli kde je silnice, řekli mi že ano - druhý den ráno...!!! Prošel jsem
všechno a každého se ptal... dneska nic! Už mi zbyl jen Busch House -
poslední hotel - patří němcům a obsluhuje tady Francouz, šel jsem za ním a
ptal se... Slíbil, že po obědě poveze motorovým člunem, čtyři lidi z hotelu
do Toamasiny, tak že mně vezme... V podstatě mi o chlup neuletělo letadlo
domů... Všechno jsem stihnul, sice tak tak ale stihnul... V Antananarivu na
letišti se do mně dala horečka a noha, která mezitím řádně zhnisala, už
bolela až po koleno, barvy dávali tušit blízkou otravu... Nemohl jsem se ani
ošetřit, protože už jsem měl odbavená zavazadla, takže to muselo počkat do
večera na Mauricius... Dal jsem si "první pomoc", ale nebyl jsem schopen
chůze - chtě nechtě jsem musel strávit noc v letištní hale. Nadopoval jsem
se prášky, což pokračovalo i během celého letu, takže horečka ustoupila
(aspoň na chvíli), ale na nohou jsem nakonec vyfasoval nejen mastičky, ale i
antibiotika a dvoutýdenní léčení...
Vrátil jsem se domů totálně zmadagasakrovanej, ale fakt to bylo super!!! |