Letošní cesta na konferenci Euroasijské
asociace zoologických zahrad a akvárií (EARAZA) byla přece jen trochu
jiná než ty předešlé a to především proto, že jsme tentokrát jeli autem. Letos
tedy nebylo cílem jedno nebo dvě místa, ale hned několik bodů po trase dlouhé
okolo 5300 km.
Konference se letos u příležitosti stoletého výročí konala v
Kyjevské ZOO. Trasa ovšem vedla nejdříve východojižním směrem až teprve potom do
Ukrajinské metropole. Na přání kolegů jsme vyjeli autovlakem do Popradu a odsud
již po své ose. Zastávka v Košicích a vzhůru na Ukrajinu... Každý si asi pod
pojmem Ukrajina představí své a pravděpodobně to žádné lichotivé představy
nebudou, ovšem vyvrátím tento mýtus hned v úvodu... Projíždíte-li východním
Slovenskem v okolí Košic, vězte, že Vás čeká dost žalostný pohled plný otřesných
cikánských ghett, jakmile však překročíte hranici, je to jakoby jste přijeli na
západ (tedy v porovnání s tím východním Slovenskem). Silnice je kupodivu celkem
slušná a i život se zdá být lepší než na východě našich "bratří". Každopádně je
hned z okénka auta lepší pokoukání. Do Moldavska vedou dvě přibližně stejně
dlouhé cesty - první (frekventovanější) je přes Ivano Frankovsk - z
Mukačeva východním směrem a pak k jihu. Druhá, přes Rachiv, je na tom
opačně - z Mukačeva nejdříve k jihu a pak podél rumunské hranice k východu. My
jsme volili tu druhou a udělali jsme dobře. Více než polovina cesty vede přes
Karpaty a neustále je na co koukat. Jsou to nádherná místa, asi nejhezčí část
Ukrajiny, co jsme viděli. Krom nádherných přírodních scenérií je po trase i
množství bohatých vesnic a vesniček, kde probíhá zvláštní stavební boom. Vedle
sebe tu jako houby po dešti rostou obrovské několikapodlažní vícegenerační
rodinné domy, které vypadají tu jako hrady či zámky, tu jako luxusní západní
vily. Většina z nich má velmi členité složité střechy s věžičkami, stěny jsou
plné oblouků a kleneb, vše bohatě doplňují sloupy nebo třeba cimbuří... V jedné
malé vesnici je takových luxusních domů jen podél silnice třeba patnáct...! V
další vesnici je to stejné...!
Byly jsme připraveni na nejrůznější zdlouhavé
problémy a průtahy na všech hranicích, ovšem jak Slovensko - Ukrajinskou, tak
Ukrajinskou - Moldavskou jsme projeli celkem bez problémů a bez většího zdržení.
Obdobně jsme počítali s totální bídou a všudypřítomným nebezpečím v obou post
sovětských republikách, ale ani to se nijak neukázalo. Když jsem se zeptal
celníka, jaká je povolená rychlost v Moldavsku, odpověděl: "100, 200 - kolik
dovolí silnice"... Nejdřív jsem myslel, že si dělá legraci, ale ačkoli to tak
není papírově, prakticky ano.Téměř celým Moldavskem až do Kišiněvu vede silnice
o třech pruzích (prostřední je předjížděcí pro oba směry) a téměř celou cestu po
ní jedete sami. V Moldavsku je zoufale málo aut, tak je i ta nejhlavnější
dopravní tepna země prázdná. Proč a koho by tu tedy kontrolovali policajti,
že... Bohužel byla platná i druhá část odpovědi celníka... "kolik dovolí
silnice" - vozovka je sice celkem slušná, ale místy jsou v ní i značné díry nebo
častěji hrboly, na nichž auto občas zprudka vyskočí. Za světla lze jet rychle,
ale je třeba dávat dobrý pozor na nerovnosti. Podél trasy je několik velmi
příjemných odpočívadel, většinou opatřených i studnou a záchodkem, který, jak už
to v někdejším SSSR bývá, není ovšem příliš použitelný. Bez problémů je možné
zastavit a zaparkovat i v městech či obcích po cestě. Benzínové pumpy, servisy
nebo podobné "autonáležitosti" jsou spíše vyjímkou, navíc jsou obce často od
sebe velmi vzdálené. Pokud se Vám po cestě stane něco s autem, bude to rozhodně
větší problém, než se vůbec zdá. Doprava v Moldavsku je tak mizivá, že v okolí
obcí je běžný i autostop, který supluje nedostatečnou autobusovou obslužnost. V
takovém případě stopař sám automaticky za svezení platí cenu autobusového
jízdného - pokud si ty drobné nevezmete (což je pravděpodobné), bude místní
stopař rozhodně překvapen. Čilý dopravní ruch začíná až v hlavním městě, kde
krom množství aut jezdí i hromadná doprava.
Ačkoli nám to naši Kišiněvští přátelé rozmlouvali, rozhodli
jsme se pokračovat do Oděsy přes Podněstersko... Již doma jsme si na internetu
přečetli jak může být tato cesta nebezpečná a svízelná, že v případě problémů do
země nebývá vpuštěn ani velvyslanec. Největší důraz je kladen na abnormálně
vysokou míru korupce, přičemž pokud se úplatek zdá být nedostatečný, končí
situace často vězením za pokus o úplatkářství...!!! Ačkoli před námi byla velká
neznámá, měli jsme situaci ulehčenou tím, že s námi naši přátelé jeli až na
hranici, kde domluvili hladký průběh odbavení alespoň na Moldavské straně. Velmi
pozitivní bylo i vědomí toho, že pokud by nějaký problém nastal, můžeme volat do
Kišiněvské ZOO. Ředitel zoologické zahrady je v zemích bývalého Sovětského svazu
velmi vysoká a považovaná funkce, která otevírá nejedny dveře, navíc tady
funguje i jakási výměnná pomoc... Ředitelův kamarád je moldavský policejní
plukovník, který má známého na obdobném postu v Podněstří a oba si vzájemně umí
pomoci při řešení trablů v druhé zemi...
Ačkoli je od nás Moldavsko a Podněstersko celkem blízko, je u
nás zdejší situace celkem neznámá. O co tedy jde? Když se rozpadl Sovětský Svaz,
byly jisté snahy připojit Moldavsko k Rumunsku (historicky to tak částečně
dlouho bylo), to zvedlo vlnu nevolí na různých místech země - nejvíce pak v
prorusky orientovaném Podněstří, kde bylo soustředěno nejen nejvíce Rusů, ale
především nejvíce komunisticky smýšlejících lidí všeobecně. To vyústilo do
jednostranného vyhlášení nezávislosti na Moldavsku (po krátké válce). Podněstří
je úzký pás země mezi Dněstrem a Ukrajinskou hranicí, samozvaná separatistická
komunistická republika, podporovaná Moskvou, ovšem nikým neuznaná (Podněstersko
uznává jen několik neuznaných útvarů jako Abcházie, Osetie apod.). Ačkoli
Podněstersko de iure neexistuje, de facto jde o naprosto samostatný nezávislý
stát s vlastní vládou, ústavou, měnou, vlajkou, systémem školství, bankovnictví,
soudnictví, armádou atd. Podněstersko má dokonce i svou silniční vyhlášku. Pro
dokreslení situace ohledně Podněsterska je vhodně dodat, že je vláda úzce spjata
s organizovaným zločinem a tak nepřekvapí, že podněsterský ministr pro státní
bezpečnost byl hledán Interpolem pro zločiny spáchané v Rize v 90. letech. Vláda
profituje především z obchodu se zbraněmi (hlavně do Abcházie a Jižní Osetie),
ale též pašování ropy, alkoholu a tabáku.
Většina Moldavanů o sobě říká, že jsou Románi se Slovanským
myšlením a chováním, což asi není daleko od pravdy, přece jen zde Sovětský (tedy
Ruský vliv) byl dlouhou řadu let. Národnostní složení Moldavska je obrácené než
v Podněstersku - téměř 82% obyvatel je románského původu (Moldavané, Rumuni),
16% Slovanů, 4,5 % Turkických Gagauzů a zbytek ostatních. V Podněstersku
jsou nejpočetnější Slované - více než 61%), románských obyvatel je polovina, 2%
Gagauzů a zbytech ostatních národů. Dalším rozdílem mezi oběma zeměmi je
především politická orientaci a zřízení - Moldavsko je oficiálně demokratickou
republikou (ačkoli je to sporné, jelikož zemi vede komunistická strana, která
zvítězila ve volbách), zatímco Podněstersko je ryze komunistickou zemí
považovanou za diktaturu. Podněstersko je orientováno výrazně prorusky,
Moldavsko zčásti prorumunsky, zčásti proevropsky. Tento fakt je patrný též z
používané měny - Moldavský leu (mn.č. lei) a Podněsterský rubl... Rozdíl je též
v užívaném jazyce - v Moldavsku se sice hojně užívá ruština, ovšem oficiální je
pouze latinkou psaná moldavština (rumunština), naproti tomu jsou v Podněstersku
úřední hned tři řeči - nejčastější pochopitelně ruština, ale též ukrajinština a
azbukou psaná (!!!) moldavština (tedy rumunština).
Pro turistu je očividný rozdíl též v chudobě.
Moldavsko je zaostalá chudičká země (hůř je na tom v Evropě snad už jen
Albánie), Podněstersko je na tom zřetelně lépe. Jednak zde bují nejrůznější
nelegální kšefty (především na vládní úrovni) a jednak byla za Sovětské éry v
Podněstří soustředěna většina průmyslu. Dalším na první pohled zřejmým rozdílem
je koncentrace policie. V Moldavsku jsme nepotkali jediného policajta, zatímco v
Podněstersku jsou všude (zajímavé je, že jezdí ve fungl nových Octaviích).
Ať už je Podněstří jakékoli, ať už se píše cokoli, musím
říci, že jsme ho projeli, dokonce přes hlavní město Tiraspol a vlastně jediným
drobným problémem během cesty byla pokuta za překročení rychlosti... a sice 5
rublů - tedy cca 5 Kč!!! Oč lepší byl průjezd, o to horší byl výjezd ze země...!
Veškeré problémy jsme si asi schovali až na hranici! U první budky jsem odevzdal
pasy, celník po očku mrknul do kufru auta, bez řečí si vytáhl lahev citrónové
minerálky a poslal nás dál, ke druhé budce, kde nám měli vrátit cestovní
doklady. Místo toho nám však sebrali ještě techničák a poslali ke třetí instanci
řešit problémy... "Jaké problémy?", ptal jsem se. No vlastně je to hrozně
jednoduché a u všech cizinců stejné... Všechny tyhle země fungují na vstupní a
výstupní razítko - bez jednoho z nich přes hranici nelze... A jelikož Moldavsko
Podněstří neuznává, není možné obdržet výstupní razítko... konec konců,
překročením hranice do Podněstří de iure neopouštíte zemi... Podněsterští
celníci právě s tímto velmi dobře počítají, je to spolehlivé a bohužel
pravda... Situace je velmi dobře secvičená a celnice funguje jak mafie. Jeden
Vás posílá ke druhému. Každý musí projít všechny instance. Důvod je nasnadě,
pokud každý vezme nějaký úplatek, neexistuje nikdo, kdo by ostatní mohl udat...!
Mám takovou teorii, že pokud na to mé jazykové vybavení
stačí, je na každé celnici důležité nejprve se pokusit dotyčného celníka
otipovat a pak se s ním začít bavit. Trochu zahrát na jeho notu. Většinou to
funguje a popravdě si ani nevzpomínám, kdy mně naposledy kontrolovali. O totéž
jsem se snažil zde. Bohužel tady každému záleží především "za co"... Naštěstí
jsem v tomhle celníkovi objevil nacionalistu, tak jsem to zkusil stylem, že je
naprosto chápu, protože jsme taky byli republikou, která se dělila na dvě... No
celkem to zabralo... Nebylo to sice zadarmo, ovšem za malou šiška salámu je na
zdejší poměry pod cenou... Celník mě se slovy, že je vše v pořádku a že můžeme
odjet vyprovodil...
Těsně před Ukrajinskou stranou jsem si však vzpomněl, že mi
ten předposlední nevrátil techničák... Okamžitě jsem se otočil a jel zpátky.
Když jsem o doklad požádal, bylo mi řečeno, že jsme bez povolení ujeli z celnice
a nezákonně jsme překročili hranici, takže již volali policii, aby nám odtáhli
auto, zkontrolovali jej a vyslechli nás. Byl jsem ujištěn, že se to bez pořádné
pokuty a několika dní ve vězení neobejde. Pokoušel jsem se po dobrém vysvětlit
nedorozumění, jenže jsem vždy dostal stejnou odpověď o nezákonném překročení
hranic. Absolutně demagogické, což mně náležitě vytáčelo. Pokusil jsem se ještě
o poslední možnost, která se v podobném případě kdysi osvědčila v Rumunsku...
"Kde je náčelník celnice?", zeptal jsem se. "Já jsem náčelník.", zněla
odpověď... Na to jsem už neměl nervy, tak jsem došel pro kolegu, coby většího
diplomata. Zpočátku to bylo totéž, ačkoli se pokal nesrovnatelně víc než já. Do
toho se ozvala vysílačka a cosi o odtahování auta... Zdálo se, že čas na "udělat
něco" se krátí... Řekl jsem tedy Renému zřetelně, rusky a nahlas, aby je nechal
být a volal ředitele zoo a ten pak svého známého plukovníka podněsterské
policie... Na mobil jsme se bohužel nedovolali a tak jsme točili pevnou linku do
zoo. René opět zřetelně a nahlas vysvětlil o jaký smyšlený problém jde, s tím
aby to ihned přetlumočili řediteli a ten pak dál... Jakmile to celníci slyšeli,
přece jen trochu změkli. Začali trochu komunikovat, až si si řekli o padárok...
Jenže jaký dárek? Nic extra nemáme. Nakonec René z auta přinesl vyřezávaný
buvolí roh, podal jej celníkovi a neopomněl dodat, aby si dotyčný celník
uvědomil, že tím připravil o dárek ředitele Nikolaevské ZOO. Celník se na něj
podíval, prohlédl si roh, podal mu jej zpátky a řekl "Jeďte...". Je
neuvěřitelné, jak tady ty funkce zabírají...
Ukrajina už pak probíhala ve srovnání s Podněstřím celkem
civilizovaně. Tedy až na neustálé kontroly zkorumpovaných policistů. Ovšem proti
Podněsterským úřadům to byla jen procházka růžovým sadem. Projeli jsme značnou
část Ukrajiny, viděli spousty více či méně zajímavých míst, ale myslím, že nemá
příliš smysl zde jedno po druhém popisovat, tak se raději omezím jen na ty
největší perličky a zajímavosti. Ta první přišla hned v Oděse. Poslední ulice
před zoologickou zahradou... Původně dlážděná komunikace je již asi pár desítek
let bez pevného povrchu - jen hliněné jámy přes které vedou tramvajové koleje.
Podél kolejí postávají u zdi prodejci vzdáleně připomínající Homo sapiens.
Špinaví, roztrhaní, zanedbaní a zbídačení. Prodávají kde co a tak na zdi na
rezatých hřebících visí zboží typu značně onošených bot či podprsenek. Ale zpět
k té "rozbombardované" cestě. Hliněný povrch je povětšinou pod úrovní kolejí a
to místy značně. po celé délce je soustava různě velkých a různě hlubokých děr.
V první polovině cesty lze najet stopu, kterou se dá jakž takž jet. V druhé
polovině se situace značně zhoršuje, mezery mezi kavernami už na sebe nenavazují
tak aby kopírovali rozchod kol. Nezbývá než jet cik cak zprava doleva, skoro
kolmo ke kolejím. Těsně před ZOO situace ještě přiostřuje, jelikož už je celá
"vozovka" půl metru pod kolejemi. Není kudy. Poslední šancí je projet mezi
kolejemi, jenže... Jenže auto má od koleje ke koleji vůli menší než na myčce -
možná tak 5 cm! Navíc je prostor ukryt pod špinavou kaluží, je vidět hladina tak
40 cm pod kolejnicemi, ale není vidět hloubka... Když zapadnu, ani nevystoupíme
z vozu, jelikož dveře nebude možné přes koleje otevřít... Cesta zpátky nevede,
nic jiného nezbývá... Spoléhám na to, že pokud pojede tramvaj, zastaví. Jedu na
jedničku se šourám velmi pomalým tempem kupředu. Vjíždím do kaluže, dostávám se
ještě kousek níž. Občas cítím jak kolo bočně drhne, podobně jako o obrubník při
parkování... Jsem uprostřed a oddychnu si - přejel jsem nejhlubší místo. Při
výjezdu z kaluže maličko přidám aby kola neproklouzla a už se blížíme konci. Moc
jsem tomu nevěřil, ale přejel jsem to. Sice dva hřebíky v pneumatice, ale tak
dobře zaražené, že s dvojím nafouknutím to vydrželo několik tisíc kilometrů až
domů.
Další zážitek byl nesrovnatelně příjemnější. Dojeli jsme do
Askanie Nova. Těšil jsem se na to, přeci jen to bylo učivo ze střední školy. Jde
o zoo a biosferickou rezervaci, která má sotva kde na světě obdobu. Největší a
nejstarší chráněná step světa, jediná podobná v Evropě, nikdy nedotčená pluhem.
Rezervace byla založena již roku 1874 němcem Fridrichem Falz-Feinem. Údaje o
rozloze jednotlivých částí se maličko liší, přesto je plocha natolik
neuvěřitelná, že ji nelze nezmínit... Čili Dendropark okolo 132,5 ha; ZOO -
77,5; ha přísně chráněná step - 11.054 ha, celková plocha -
33.307,6 ha (některé zdroje uvádí dokonce okolo 825.000 ha). Po celém území jsou
roztroušeny Polovecké kamenné skulptury, což jsou nadneseně řečeno ukrajinské
sochy Moai ve zmenšené podobě (cca 1,5 m), které v historii sloužily zřejmě jako
hraniční kameny.
V dendroparku nazývaném též botanická zahrada jsou k vidění
tisíce stromů z celého světa. ZOO je rozdělena do dvou částí - ornitopark a
výběhy kopytníků, obě čisté a upravené. Nádherná jsou především jezera vodních
ptáků. Tím nejzajímavějším v Askanii je však část chráněné stepi - 2.376,4 ha (z
11.054) představuje tzv. Bolšoj Čapelskij Pod - unikátní deprese (místo se
zápornou nadmořskou výškou, tedy pod hladinou moře), která se příležitostně
(jednou za X let) zaplňuje vodou. Na tomto území jsou rozsáhlé volné výběhy
kopytníků. No rozsáhlé, nevím, jestli je slovo rozsáhlé dostatečné, ale jiné mně
nenapadá... Vezmeme-li v úvahu plochu téměř 2.400 ha, tedy 24 km2,
což je území mnohem větší než běžná česká vesnice, pak i na každý z výběhů stále
ještě připadá rozloha jedné naší vísky. Je zde chováno okolo 35 druhů kopytníků
z různých konců světa a to bez vyjímky v obrovských stádech o desítkách až
stovkách kusech. Například sajgy tatarské se zde prohání v dvousethlavém stádu.
Obdobné je to i s ostatními - s koni Převalského, kulany, bizony, buvoly, gayaly,
watusi, jeleny, zebrami, antilopami losími atd. Běžný návštěvník je odkázán na
minibus a prohlídkovou cestu, takže musí doufat ve štěstí, že potká co nejvíce
zvířat, je však málo pravděpodobné, že by viděl všechny druhy. My jsme step
projeli s ředitelem rezervace v Ladě Niva. Jen zřídka jsme se drželi cesty a
museli jsme některá stáda hledat. Je zážitek zastavit a vystoupit uprostřed
stáda bizonů čítající několik desítek kusů nebo z relativní blízkosti pozorovat
ke dvou stům pasoucích se sajg mezi nimiž pobíhá na čtyřicet mláďat.
Askania je vzorem chovu pro celý svět, je natolik unikátní,
že leckdo zatoužil mít kousek vlastní Askanie a tak se např. zrodilo Eurosafari
v Chomutovském zooparku. Motivaci zde čerpala a mít vlastní Askanii zatoužila i
špička mezi světovými zoologickými zahradami - kalifornské San Diego... V
sovětských dobách se zde sice prováděli šílené pokusy s křížením ledasčeho, ale
to je asi jediná skvrna na Askanii. Aby těch zajímavostí nebylo málo, přidám
ještě dvě... Dodnes se tu, jako domácí krávy, dojí obrovské antilopy losí,
jejichž mléko je kvalitnější než kravské. A to nejzajímavější na závěr...
Askanie je mj. křižovatkou a zastávkou mnoha druhů migrujících ptáků. Táhnou
tudy, husy, čápi, jeřábi... Jednou za čas se provádí jejich sčítání. Už si
nepamatuji ta čísla, ale byla to hejna čítající třeba 500.000 nebo 900.000 ks
ptáků jednoho druhu!!! Neuvěřitelné!!! Askania je právem na seznamu UNESCO a
kandidátem na jeden z nových přírodních sedmi divů světa. Ještě jednou,
nezoologickou, zajímavostí je způsob financování této přírodní rezervace... Když
jsem se zeptal, z jakých míst jsou financovány a zda nemají finanční problémy
jako některé jiné ukrajinské zoo, dostal jsem odpověď: "My finanční problémy
nemáme, nás neplatí ani město, ani kraj, ale stát... My jsme samostatnou
položkou ve státním rozpočtu..."!!!
Opustíme Askanii a ve zkratce dokončím zbytek cesty po
Ukrajině. Navštívili jsme několik delfinárií (ačkoli jich většina byla zavřená),
zajímavé akvárium v Sevastopolu, Ptačí park, Terária a samozřejmě nejednu zoo.
Nechci zde popisovat všechna tato zařízení (popis je v části zoologické
zahrady), ale ještě o jedné se přeci jen zmíním. Ta je však ve srovnání s
Askanií obráceným extrémem. ZOO Luck. Luck je od nás nejbližší ukrajinskou zoo (Volynská
oblast, nedaleko Rovna). ZOO leží ve velmi hezkém parku, ale evidentně si z něj
nebere příklad. Už jsem si několikrát myslel, že právě ta která zoo je tou
nejhorší a že horší už na světě asi nebude... Tenhle definitivní pocit jsem měl
poprvé kdysi v Bukurešti. Od té doby jsem potkal dvě zoo, které vypadali ještě
hůře. Luck je třetí a musím říci, že s náskokem vede. Zoo je spíše menší,
spousta lidí omlouvá její stav tvrzením, že je to jen zookoutek, ovšem zas tak
miniaturní zase není (odhadem tak okolo 2 - 3 ha). Nepatří sice mezi 7 nebo 8
státem uznaných zoo, přesto používá název zoopark, nikoli zoougolok - tedy v
ruštině (kterou používají téměř všechny zoo Ukrajiny) zoologická zahrada, nikoli
zookoutek. Bez vyjímky jsou všechny klece a výběhy velmi malé a nevyhovující.
Zvířata jsou v zoufalém a zuboženém stavu. Ubikace se neuklízejí, naprosto všude
je katastrofální nepořádek. Medvědi mají v rohu klece více než půlmetrovou
hromadu trusu! Medvídě, které se protáhne mřížovím, pobíhá mezi (kupodivu)
četnými návštěvníky a neuteče jen proto, že jej váže pouto na matku. Klece lvů
jsou tak špinavé, malé a otřesné, jakoby byly z 18. století. Lvice zoufale
ohlodává starou vyschlou hovězí kost. Podél jezírka se potuluje utečená laň,
opodál stojí poník obalený dekou z ektoparazitů (blechy apod.). Zubří ohradu lze
vyvrátit rukou bez použití větší síly, střecha stáje z vlnitého plechu je výšce
zubří hlavy... Buď byl zubr zalezlý a natolik hladový a zesláblý, že si s tímto
zařízením neporadil nebo zde visela matoucí cedulka. Kopytníci se brodí po
kotníky v blátě a vlastních výkalech. Nejen kozy, ale i osli mají snad 15ti
centimetrové bačkory (přerostlá kopyta), což u lichokopytníků nebývá zvykem.
Všechna krmítka a koryta jsou prázdná. Staré žrádlo je jen v miskách u zvířat,
které se živí něčím jiným... Hrůza! Nerozumím tomu, proč se situací město něco
nedělá, zvláště, když je o zoo takový zájem. Chodí sem skutečně spousta lidí a
to i přesto, že je zoo v takovém stavu a vstupné není zrovna odpovídající. Jeden
lístek stojí 7 hřiven. Ne že by to bylo mnoho, ale v mnohých velkých státních
stojí 10, maximálně 20. Nejsmutnější na tom je, že tahle zoologická zahrada
zaměstnává okolo 25 lidí!!! Přitom i 10 by bylo moc!!! Nechápu co tu takový
počet zaměstnanců dělá, když je všude evidentně starý bordel a není ho málo!
Opravdu velmi zoufalé!
Na závěr ještě zmíním jednu perličku z cesty... Všechny
hranice jsme projeli bez většího a zdržení, dokonce i na té Podněsterské jsme
byli se všemi abnormálními problémy tak dvě hodiny, ne-li méně. Paradoxem je, že
časově nejnáročnější byla hranice Ukrajinsko Polská. Na ukrajinské straně si z
nějakého důvodu mysleli, že můj pas je diplomatický, takže jsme projeli bez
kontroly, ovšem polská část - hranice EU, proběhla nesrovnatelně pomaleji!!!
Několikakilometrová fronta a absolutně bez pohybu. Na polské straně jednoduše
nikdo nebyl, jen spadlé závory! Po hodině se objevil celník, odbavil možná pět
aut a zase zmizel. Totéž se opakovalo za další půlhodinu, pak znovu a znovu.
Vždycky vyběhl nějaký jiný celník a po několika autech zase na dost dlouho
zmizel. Celníci alespoň odbavovali všechna auta která byla vpuštěna za značku
stop, tj. tak 10 vozů, ovšem když přišla řada na ženskou, projela jen první 4
auta!!! Přestože jsme byli v přední části fronty, znamenalo to více než tři
hodiny čekání!!! Co dodat? Nic, EU je EU a všude to znamená trochu něco
jiného...
|