Hledání na těchto stránkách
 , svátek má:
On line uživatelů:
 
 
 
Moje cesty 2009
 
2009 - UKRAJINA
Trasa: ČR > Slovensko > Ukrajina > Moldavsko > Podněstersko > Ukrajina > Polsko > ČR
    Letošní cesta na konferenci Euroasijské asociace zoologických zahrad a akvárií (EARAZA) byla přece jen trochu jiná než ty předešlé a to především proto, že jsme tentokrát jeli autem. Letos tedy nebylo cílem jedno nebo dvě místa, ale hned několik bodů po trase dlouhé okolo 5300 km.
    Konference se letos u příležitosti stoletého výročí konala v Kyjevské ZOO. Trasa ovšem vedla nejdříve východojižním směrem až teprve potom do Ukrajinské metropole. Na přání kolegů jsme vyjeli autovlakem do Popradu a odsud již po své ose. Zastávka v Košicích a vzhůru na Ukrajinu... Každý si asi pod pojmem Ukrajina představí své a pravděpodobně to žádné lichotivé představy nebudou, ovšem vyvrátím tento mýtus hned v úvodu... Projíždíte-li východním Slovenskem v okolí Košic, vězte, že Vás čeká dost žalostný pohled plný otřesných cikánských ghett, jakmile však překročíte hranici, je to jakoby jste přijeli na západ (tedy v porovnání s tím východním Slovenskem). Silnice je kupodivu celkem slušná a i život se zdá být lepší než na východě našich "bratří". Každopádně je hned z okénka auta lepší pokoukání. Do Moldavska vedou dvě přibližně stejně dlouhé cesty - první (frekventovanější) je přes  Ivano Frankovsk - z Mukačeva východním směrem a pak k jihu. Druhá, přes Rachiv,  je na tom opačně - z Mukačeva nejdříve k jihu a pak podél rumunské hranice k východu. My jsme volili tu druhou a udělali jsme dobře. Více než polovina cesty vede přes Karpaty a neustále je na co koukat. Jsou to nádherná místa, asi nejhezčí část Ukrajiny, co jsme viděli. Krom nádherných přírodních scenérií je po trase i množství bohatých vesnic a vesniček, kde probíhá zvláštní stavební boom. Vedle sebe tu jako houby po dešti rostou obrovské několikapodlažní vícegenerační rodinné domy, které vypadají tu jako hrady či zámky, tu jako luxusní západní vily. Většina z nich má velmi členité složité střechy s věžičkami, stěny jsou plné oblouků a kleneb, vše bohatě doplňují sloupy nebo třeba cimbuří... V jedné malé vesnici je takových luxusních domů jen podél silnice třeba patnáct...! V další vesnici je to stejné...!
    Byly jsme připraveni na nejrůznější zdlouhavé problémy a průtahy na všech hranicích, ovšem jak Slovensko - Ukrajinskou, tak Ukrajinskou - Moldavskou jsme projeli celkem bez problémů a bez většího zdržení. Obdobně jsme počítali s totální bídou a všudypřítomným nebezpečím v obou post sovětských republikách, ale ani to se nijak neukázalo. Když jsem se zeptal celníka, jaká je povolená rychlost v Moldavsku, odpověděl: "100, 200 - kolik dovolí silnice"... Nejdřív jsem myslel, že si dělá legraci, ale ačkoli to tak není papírově, prakticky ano.Téměř celým Moldavskem až do Kišiněvu vede silnice o třech pruzích (prostřední je předjížděcí pro oba směry) a téměř celou cestu po ní jedete sami. V Moldavsku je zoufale málo aut, tak je i ta nejhlavnější dopravní tepna země prázdná. Proč a koho by tu tedy kontrolovali policajti, že... Bohužel byla platná i druhá část odpovědi celníka... "kolik dovolí silnice" - vozovka je sice celkem slušná, ale místy jsou v ní i značné díry nebo častěji hrboly, na nichž auto občas zprudka vyskočí. Za světla lze jet rychle, ale je třeba dávat dobrý pozor na nerovnosti. Podél trasy je několik velmi příjemných odpočívadel, většinou opatřených i studnou a záchodkem, který, jak už to v někdejším SSSR bývá, není ovšem příliš použitelný. Bez problémů je možné zastavit a zaparkovat i v městech či obcích po cestě. Benzínové pumpy, servisy nebo podobné "autonáležitosti" jsou spíše vyjímkou, navíc jsou obce často od sebe velmi vzdálené. Pokud se Vám po cestě stane něco s autem, bude to rozhodně větší problém, než se vůbec zdá. Doprava v Moldavsku je tak mizivá, že v okolí obcí je běžný i autostop, který supluje nedostatečnou autobusovou obslužnost. V takovém případě stopař sám automaticky za svezení platí cenu autobusového jízdného - pokud si ty drobné nevezmete (což je pravděpodobné), bude místní stopař rozhodně překvapen. Čilý dopravní ruch začíná až v hlavním městě, kde krom množství aut jezdí i hromadná doprava.
    Ačkoli nám to naši Kišiněvští přátelé rozmlouvali, rozhodli jsme se pokračovat do Oděsy přes Podněstersko... Již doma jsme si na internetu přečetli jak může být tato cesta nebezpečná a svízelná, že v případě problémů do země nebývá vpuštěn ani velvyslanec. Největší důraz je kladen na abnormálně vysokou míru korupce, přičemž pokud se úplatek zdá být nedostatečný, končí situace často vězením za pokus o úplatkářství...!!! Ačkoli před námi byla velká neznámá, měli jsme situaci ulehčenou tím, že s námi naši přátelé jeli až na hranici, kde domluvili hladký průběh odbavení alespoň na Moldavské straně. Velmi pozitivní bylo i vědomí toho, že pokud by nějaký problém nastal, můžeme volat do Kišiněvské ZOO. Ředitel zoologické zahrady je v zemích bývalého Sovětského svazu velmi vysoká a považovaná funkce, která otevírá nejedny dveře, navíc tady funguje i jakási výměnná pomoc... Ředitelův kamarád je moldavský policejní plukovník, který má známého na obdobném postu v Podněstří a oba si vzájemně umí pomoci při řešení trablů v druhé zemi...
    Ačkoli je od nás Moldavsko a Podněstersko celkem blízko, je u nás zdejší situace celkem neznámá. O co tedy jde? Když se rozpadl Sovětský Svaz, byly jisté snahy připojit Moldavsko k Rumunsku (historicky to tak částečně dlouho bylo), to zvedlo vlnu nevolí na různých místech země - nejvíce pak v prorusky orientovaném Podněstří, kde bylo soustředěno nejen nejvíce Rusů, ale především nejvíce komunisticky smýšlejících lidí všeobecně. To vyústilo do jednostranného vyhlášení nezávislosti na Moldavsku (po krátké válce). Podněstří je úzký pás země mezi Dněstrem a Ukrajinskou hranicí, samozvaná separatistická komunistická republika, podporovaná Moskvou, ovšem nikým neuznaná (Podněstersko uznává jen několik neuznaných útvarů jako Abcházie, Osetie apod.). Ačkoli Podněstersko de iure neexistuje, de facto jde o naprosto samostatný nezávislý stát s vlastní vládou, ústavou, měnou, vlajkou, systémem školství, bankovnictví, soudnictví, armádou atd. Podněstersko má dokonce i svou silniční vyhlášku. Pro dokreslení situace ohledně Podněsterska je vhodně dodat, že je vláda úzce spjata s organizovaným zločinem a tak nepřekvapí, že podněsterský ministr pro státní bezpečnost byl hledán Interpolem pro zločiny spáchané v Rize v 90. letech. Vláda profituje především z obchodu se zbraněmi (hlavně do Abcházie a Jižní Osetie), ale též pašování ropy, alkoholu a tabáku.
    Většina Moldavanů o sobě říká, že jsou Románi se Slovanským myšlením a chováním, což asi není daleko od pravdy, přece jen zde Sovětský (tedy Ruský vliv) byl dlouhou řadu let. Národnostní složení Moldavska je obrácené než v Podněstersku - téměř 82% obyvatel je románského původu (Moldavané, Rumuni), 16% Slovanů,  4,5 % Turkických Gagauzů a zbytek ostatních. V Podněstersku jsou nejpočetnější Slované - více než 61%), románských obyvatel je polovina, 2% Gagauzů a zbytech ostatních národů. Dalším rozdílem mezi oběma zeměmi je především politická orientaci a zřízení - Moldavsko je oficiálně demokratickou republikou (ačkoli je to sporné, jelikož zemi vede komunistická strana, která zvítězila ve volbách), zatímco Podněstersko je ryze komunistickou zemí považovanou za diktaturu. Podněstersko je orientováno výrazně prorusky, Moldavsko zčásti prorumunsky, zčásti proevropsky. Tento fakt je patrný též z používané měny - Moldavský leu (mn.č. lei) a Podněsterský rubl... Rozdíl je též v užívaném jazyce - v Moldavsku se sice hojně užívá ruština, ovšem oficiální je pouze latinkou psaná moldavština (rumunština), naproti tomu jsou v Podněstersku úřední hned tři řeči - nejčastější pochopitelně ruština, ale též ukrajinština a azbukou psaná (!!!) moldavština (tedy rumunština).
    Pro turistu je očividný rozdíl též v chudobě. Moldavsko je zaostalá chudičká země (hůř je na tom v Evropě snad už jen Albánie), Podněstersko je na tom zřetelně lépe. Jednak zde bují nejrůznější nelegální kšefty (především na vládní úrovni) a jednak byla za Sovětské éry v Podněstří soustředěna většina průmyslu. Dalším na první pohled zřejmým rozdílem je koncentrace policie. V Moldavsku jsme nepotkali jediného policajta, zatímco v Podněstersku jsou všude (zajímavé je, že jezdí ve fungl nových Octaviích).
    Ať už je Podněstří jakékoli, ať už se píše cokoli, musím říci, že jsme ho projeli, dokonce přes hlavní město Tiraspol a vlastně jediným drobným problémem během cesty byla pokuta za překročení rychlosti... a sice 5 rublů - tedy cca 5 Kč!!! Oč lepší byl průjezd, o to horší byl výjezd ze země...!  Veškeré problémy jsme si asi schovali až na hranici! U první budky jsem odevzdal pasy, celník po očku mrknul do kufru auta, bez řečí si vytáhl lahev citrónové minerálky a poslal nás dál, ke druhé budce, kde nám měli vrátit cestovní doklady. Místo toho nám však sebrali ještě techničák a poslali ke třetí instanci řešit problémy... "Jaké problémy?", ptal jsem se. No vlastně je to hrozně jednoduché a u všech cizinců stejné... Všechny tyhle země fungují na vstupní a výstupní razítko - bez jednoho z nich přes hranici nelze... A jelikož Moldavsko Podněstří neuznává, není možné obdržet výstupní razítko... konec konců, překročením hranice do Podněstří de iure neopouštíte zemi...  Podněsterští celníci právě s tímto velmi dobře počítají,  je to spolehlivé a bohužel pravda... Situace je velmi dobře secvičená a celnice funguje jak mafie. Jeden Vás posílá ke druhému. Každý musí projít všechny instance. Důvod je nasnadě, pokud každý vezme nějaký úplatek, neexistuje nikdo, kdo by ostatní mohl udat...!
    Mám takovou teorii, že pokud na to mé jazykové vybavení stačí, je na každé celnici důležité nejprve se pokusit dotyčného celníka otipovat a pak se s ním začít bavit. Trochu zahrát na jeho notu. Většinou to funguje a popravdě si ani nevzpomínám, kdy mně naposledy kontrolovali. O totéž jsem se snažil zde. Bohužel tady každému záleží především "za co"... Naštěstí jsem v tomhle celníkovi objevil nacionalistu, tak jsem to zkusil stylem, že je naprosto chápu, protože jsme taky byli republikou, která se dělila na dvě... No celkem to zabralo... Nebylo to sice zadarmo, ovšem za malou šiška salámu je na zdejší poměry pod cenou... Celník mě se slovy, že je vše v pořádku a že můžeme odjet vyprovodil...
    Těsně před Ukrajinskou stranou jsem si však vzpomněl, že mi ten předposlední nevrátil techničák... Okamžitě jsem se otočil a jel zpátky. Když jsem o doklad požádal, bylo mi řečeno, že jsme bez povolení ujeli z celnice a nezákonně jsme překročili hranici, takže již volali policii, aby nám odtáhli auto, zkontrolovali jej a vyslechli nás. Byl jsem ujištěn, že se to bez pořádné pokuty a několika dní ve vězení neobejde. Pokoušel jsem se po dobrém vysvětlit nedorozumění, jenže jsem vždy dostal stejnou odpověď o nezákonném překročení hranic. Absolutně demagogické, což mně náležitě vytáčelo. Pokusil jsem se ještě o poslední možnost, která se v podobném případě kdysi osvědčila v Rumunsku... "Kde je náčelník celnice?", zeptal jsem se. "Já jsem náčelník.", zněla odpověď... Na to jsem už neměl nervy, tak jsem došel pro kolegu, coby většího diplomata. Zpočátku to bylo totéž, ačkoli se pokal nesrovnatelně víc než já. Do toho se ozvala vysílačka a cosi o odtahování auta... Zdálo se, že čas na "udělat něco" se krátí... Řekl jsem tedy Renému zřetelně, rusky a nahlas, aby je nechal být a volal ředitele zoo a ten pak svého známého plukovníka podněsterské policie... Na mobil jsme se bohužel nedovolali a tak jsme točili pevnou linku do zoo. René opět zřetelně a nahlas vysvětlil o jaký smyšlený problém jde, s tím aby to ihned přetlumočili řediteli a ten pak dál... Jakmile to celníci slyšeli, přece jen trochu změkli. Začali trochu komunikovat, až si si řekli o padárok... Jenže jaký dárek? Nic extra nemáme. Nakonec René z auta přinesl vyřezávaný buvolí roh, podal jej celníkovi a neopomněl dodat, aby si dotyčný celník uvědomil, že tím připravil o dárek ředitele Nikolaevské ZOO. Celník se na něj podíval, prohlédl si roh, podal mu jej zpátky a řekl "Jeďte...". Je neuvěřitelné, jak tady ty funkce zabírají...
    Ukrajina už pak probíhala ve srovnání s Podněstřím celkem civilizovaně. Tedy až na neustálé kontroly zkorumpovaných policistů. Ovšem proti Podněsterským úřadům to byla jen procházka růžovým sadem. Projeli jsme značnou část Ukrajiny, viděli spousty více či méně zajímavých míst, ale myslím, že nemá příliš smysl zde jedno po druhém popisovat, tak se raději omezím jen na ty největší perličky a zajímavosti. Ta první přišla hned v Oděse. Poslední ulice před zoologickou zahradou... Původně dlážděná komunikace je již asi pár desítek let bez pevného povrchu - jen hliněné jámy přes které vedou tramvajové koleje. Podél kolejí postávají u zdi prodejci vzdáleně připomínající Homo sapiens. Špinaví, roztrhaní, zanedbaní a zbídačení. Prodávají kde co a tak na zdi na rezatých hřebících visí zboží typu značně onošených bot či podprsenek. Ale zpět k té "rozbombardované" cestě. Hliněný povrch je povětšinou pod úrovní kolejí a to místy značně. po celé délce je soustava různě velkých a různě hlubokých děr. V první polovině cesty lze najet stopu, kterou se dá jakž takž jet. V druhé polovině se situace značně zhoršuje, mezery mezi kavernami už na sebe nenavazují tak aby kopírovali rozchod kol. Nezbývá než jet cik cak zprava doleva, skoro kolmo ke kolejím. Těsně před ZOO situace ještě přiostřuje, jelikož už je celá "vozovka" půl metru pod kolejemi. Není kudy. Poslední šancí je projet mezi kolejemi, jenže... Jenže auto má od koleje ke koleji vůli menší než na myčce - možná tak 5 cm! Navíc je prostor ukryt pod špinavou kaluží, je vidět hladina tak 40 cm pod kolejnicemi, ale není vidět hloubka... Když zapadnu, ani nevystoupíme z vozu, jelikož dveře nebude možné přes koleje otevřít... Cesta zpátky nevede, nic jiného nezbývá... Spoléhám na to, že pokud pojede tramvaj, zastaví. Jedu na jedničku se šourám velmi pomalým tempem kupředu. Vjíždím do kaluže, dostávám se ještě kousek níž. Občas cítím jak kolo bočně drhne, podobně jako o obrubník při parkování... Jsem uprostřed a oddychnu si - přejel jsem nejhlubší místo. Při výjezdu z kaluže maličko přidám aby kola neproklouzla a už se blížíme konci. Moc jsem tomu nevěřil, ale přejel jsem to. Sice dva hřebíky v pneumatice, ale tak dobře zaražené, že s dvojím nafouknutím to vydrželo několik tisíc kilometrů až domů.
    Další zážitek byl nesrovnatelně příjemnější. Dojeli jsme do Askanie Nova. Těšil jsem se na to, přeci jen to bylo učivo ze střední školy. Jde o zoo a biosferickou rezervaci, která má sotva kde na světě obdobu. Největší a nejstarší chráněná step světa, jediná podobná v Evropě, nikdy nedotčená pluhem. Rezervace byla založena již roku 1874 němcem Fridrichem Falz-Feinem. Údaje o rozloze jednotlivých částí se maličko liší, přesto je plocha natolik neuvěřitelná, že ji nelze nezmínit... Čili Dendropark okolo 132,5 ha; ZOO - 77,5; ha přísně chráněná step - 11.054 ha, celková plocha - 33.307,6 ha (některé zdroje uvádí dokonce okolo 825.000 ha). Po celém území jsou roztroušeny Polovecké kamenné skulptury, což jsou nadneseně řečeno ukrajinské sochy Moai ve zmenšené podobě (cca 1,5 m), které v historii sloužily zřejmě jako hraniční kameny.
    V dendroparku nazývaném též botanická zahrada jsou k vidění tisíce stromů z celého světa. ZOO je rozdělena do dvou částí - ornitopark a výběhy kopytníků, obě čisté a upravené. Nádherná jsou především jezera vodních ptáků. Tím nejzajímavějším v Askanii je však část chráněné stepi - 2.376,4 ha (z 11.054) představuje tzv. Bolšoj Čapelskij Pod - unikátní deprese (místo se zápornou nadmořskou výškou, tedy pod hladinou moře), která se příležitostně (jednou za X let) zaplňuje vodou. Na tomto území jsou rozsáhlé volné výběhy kopytníků. No rozsáhlé, nevím, jestli je slovo rozsáhlé dostatečné, ale jiné mně nenapadá... Vezmeme-li v úvahu plochu téměř 2.400 ha, tedy 24 km2, což je území mnohem větší než běžná česká vesnice, pak i na každý z výběhů stále ještě připadá rozloha jedné naší vísky. Je zde chováno okolo 35 druhů kopytníků z různých konců světa a to bez vyjímky v obrovských stádech o desítkách až stovkách kusech. Například sajgy tatarské se zde prohání v dvousethlavém stádu. Obdobné je to i s ostatními - s koni Převalského, kulany, bizony, buvoly, gayaly, watusi, jeleny, zebrami, antilopami losími atd. Běžný návštěvník je odkázán na minibus a prohlídkovou cestu, takže musí doufat ve štěstí, že potká co nejvíce zvířat, je však málo pravděpodobné, že by viděl všechny druhy. My jsme step projeli s ředitelem rezervace v Ladě Niva. Jen zřídka jsme se drželi cesty a museli jsme některá stáda hledat. Je zážitek zastavit a vystoupit uprostřed stáda bizonů čítající několik desítek kusů nebo z relativní blízkosti pozorovat ke dvou stům pasoucích se sajg mezi nimiž pobíhá na čtyřicet mláďat.
    Askania je vzorem chovu pro celý svět, je natolik unikátní, že leckdo zatoužil mít kousek vlastní Askanie a tak se např. zrodilo Eurosafari v Chomutovském zooparku. Motivaci zde čerpala a mít vlastní Askanii zatoužila i špička mezi světovými zoologickými zahradami - kalifornské San Diego... V sovětských dobách se zde sice prováděli šílené pokusy s křížením ledasčeho, ale to je asi jediná skvrna na Askanii. Aby těch zajímavostí nebylo málo, přidám ještě dvě... Dodnes se tu, jako domácí krávy, dojí obrovské antilopy losí, jejichž mléko je kvalitnější než kravské. A to nejzajímavější na závěr... Askanie je mj. křižovatkou a zastávkou mnoha druhů migrujících ptáků. Táhnou tudy, husy, čápi, jeřábi... Jednou za čas se provádí jejich sčítání. Už si nepamatuji ta čísla, ale byla to hejna čítající třeba 500.000 nebo 900.000 ks ptáků jednoho druhu!!! Neuvěřitelné!!! Askania je právem na seznamu UNESCO a kandidátem na jeden z nových přírodních sedmi divů světa. Ještě jednou, nezoologickou, zajímavostí je způsob financování této přírodní rezervace... Když jsem se zeptal, z jakých míst jsou financovány a zda nemají finanční problémy jako některé jiné ukrajinské zoo, dostal jsem odpověď: "My finanční problémy nemáme, nás neplatí ani město, ani kraj, ale stát... My jsme samostatnou položkou ve státním rozpočtu..."!!!
    Opustíme Askanii a ve zkratce dokončím zbytek cesty po Ukrajině. Navštívili jsme několik delfinárií (ačkoli jich většina byla zavřená), zajímavé akvárium v Sevastopolu, Ptačí park, Terária a samozřejmě nejednu zoo. Nechci zde popisovat všechna tato zařízení (popis je v části zoologické zahrady), ale ještě o jedné se přeci jen zmíním. Ta je však ve srovnání s Askanií obráceným extrémem. ZOO Luck. Luck je od nás nejbližší ukrajinskou zoo (Volynská oblast, nedaleko Rovna). ZOO leží ve velmi hezkém parku, ale evidentně si z něj nebere příklad. Už jsem si několikrát myslel, že právě ta která zoo je tou nejhorší a že horší už na světě asi nebude... Tenhle definitivní pocit jsem měl poprvé kdysi v Bukurešti. Od té doby jsem potkal dvě zoo, které vypadali ještě hůře. Luck je třetí a musím říci, že s náskokem vede. Zoo je spíše menší, spousta lidí omlouvá její stav tvrzením, že je to jen zookoutek, ovšem zas tak miniaturní zase není (odhadem tak okolo 2 - 3 ha). Nepatří sice mezi 7 nebo 8 státem uznaných zoo, přesto používá název zoopark, nikoli zoougolok - tedy v ruštině (kterou používají téměř všechny zoo Ukrajiny) zoologická zahrada, nikoli zookoutek. Bez vyjímky jsou všechny klece a výběhy velmi malé a nevyhovující. Zvířata jsou v zoufalém a zuboženém stavu. Ubikace se neuklízejí, naprosto všude je katastrofální nepořádek. Medvědi mají v rohu klece více než půlmetrovou hromadu trusu! Medvídě, které se protáhne mřížovím, pobíhá mezi (kupodivu) četnými návštěvníky a neuteče jen proto, že jej váže pouto na matku. Klece lvů jsou tak špinavé, malé a otřesné, jakoby byly z 18. století. Lvice zoufale ohlodává starou vyschlou hovězí kost. Podél jezírka se potuluje utečená laň, opodál stojí poník obalený dekou z ektoparazitů (blechy apod.). Zubří ohradu lze vyvrátit rukou bez použití větší síly, střecha stáje z vlnitého plechu je výšce zubří hlavy... Buď byl zubr zalezlý a natolik hladový a zesláblý, že si s tímto zařízením neporadil nebo zde visela matoucí cedulka. Kopytníci se brodí po kotníky v blátě a vlastních výkalech. Nejen kozy, ale i osli mají snad 15ti centimetrové bačkory (přerostlá kopyta), což u lichokopytníků nebývá zvykem. Všechna krmítka a koryta jsou prázdná. Staré žrádlo je jen v miskách u zvířat, které se živí něčím jiným... Hrůza! Nerozumím tomu, proč se situací město něco nedělá, zvláště, když je o zoo takový zájem. Chodí sem skutečně spousta lidí a to i přesto, že je zoo v takovém stavu a vstupné není zrovna odpovídající. Jeden lístek stojí 7 hřiven. Ne že by to bylo mnoho, ale v mnohých velkých státních stojí 10, maximálně 20. Nejsmutnější na tom je, že tahle zoologická zahrada zaměstnává okolo 25 lidí!!! Přitom i 10 by bylo moc!!! Nechápu co tu takový počet zaměstnanců dělá, když je všude evidentně starý bordel a není ho málo! Opravdu velmi zoufalé!
    Na závěr ještě zmíním jednu perličku z cesty... Všechny hranice jsme projeli bez většího a zdržení, dokonce i na té Podněsterské jsme byli se všemi abnormálními problémy tak dvě hodiny, ne-li méně. Paradoxem je, že časově nejnáročnější byla hranice Ukrajinsko Polská. Na ukrajinské straně si z nějakého důvodu mysleli, že můj pas je diplomatický, takže jsme projeli bez kontroly, ovšem polská část - hranice EU, proběhla nesrovnatelně pomaleji!!! Několikakilometrová fronta a absolutně bez pohybu. Na polské straně jednoduše nikdo nebyl, jen spadlé závory! Po hodině se objevil celník, odbavil možná pět aut a zase zmizel. Totéž se opakovalo za další půlhodinu, pak znovu a znovu. Vždycky vyběhl nějaký jiný celník a po několika autech zase na dost dlouho zmizel. Celníci alespoň odbavovali všechna auta která byla vpuštěna za značku stop, tj. tak 10 vozů, ovšem když přišla řada na ženskou, projela jen první 4 auta!!! Přestože jsme byli v přední části fronty, znamenalo to více než tři hodiny čekání!!!  Co dodat? Nic, EU je EU a všude to znamená trochu něco jiného...
ODKAZY: Fotky ; Mapy
Pohledy - SR ; Ukrajina
ZOO - SR ; Moldavsko ; Ukrajina

<<< Předešlá část (2008) Pokračování (2010) >>>

Poslední úprava stránek: 12. března 2011