Má velmi oblíbená
až skoro srdeční záležitost - Saurierpark Kleinwelka. Nachází se v maličké
obci Kleinwelka (hornolužicky Mały Wjelkow) asi 2 km od Bautzenu (Budyšin;
česky Budyšín), ačkoli je dnes snad již jeho součástí. Park se rozprostírá
při hlavní silnici B96 směřující z Bautzenu na sever (nedaleko je též sjezd
z dálnice od Drážďan nebo Görlitzu (Zhorjelc; česky Zhořelec).
Tento klenot v obci s necelými 800 obyvateli začal svou
historii (společně se Sauriergarten Groswelka) již v sedmdesátých letech
(minulého století). Obrovský nadšenec pan Franz Gruß si tehdy údajně (dle
informací z tehdejšího socialistického tisku) postavil na své zahradě
železobetonového pravěkého ještěra, v jehož břiše byl krb. To se stalo velmi
oblíbenou hračkou dětí, proto pan Gruß "vysochal" další, coby klouzačky.
Těch několik plastik bylo brzy velmi populární nejen mezi dětmi, ale jezdili
se sem dívat i dospělí. To byl základ pro pokračování a tedy pro vytvoření
obou dnešních parků. Z počátku, v roce 1978, byla na zahradě pana Gruße
otevřena Sauriergarten, ovšem i to směřovalo k otevření ještě většího
rozlehlejšího a ucelenějšího Saurierparku v roce 1981 (tehdy pochopitelně ve
vlastnictví NDR). Všechna zvířata byla (a dodnes jsou) tvořena v životních
velikostech - od maličkých ještěrek po gigantického brachiosaura nebo
diplodoca. Všechny modely mají základ z KARI sítě svařené do hrubého
tvaru zvířete. Na KARI síť je navázáno králičí pletivo, jímž se již formují
detailnější části těla. Zbytek je dotvořen několika vrstvami betonu. Vrchní
vrstva pak nese veškeré nejmenší detaily - vrásky kůže, oči atd. (Od začátku
dodnes se technologie možná trochu změnila, ale nemyslím, že nějak velmi
zásadně.). Původně (dlouhá léta) vznikala zvířata pod rukama pana Gruße tak
trochu v pionýrských podmínkách - dřevěné lešení, míchačka... - ruční práce.
Proto nepřibývala až tak rychle, jak by bylo poplatné dnešku, přesto na tu
dobu šlo o cca 80 sousoší!!! Zajímavostí je, že pan Gruß, coby velký
obdivovatel proslulého malíře pravěku Zdeňka Buriana, tvořil svá zvířata
výhradně dle obrázků tohoto českého umělce (např. Iguanodon stojící dodnes
v Sauriergarten je jakoby vyšel z obrázku, který býval ve starých českých
učebnicích zoologie). Poznatky o dinosaurech se časem mění. Je stále více
fosilních nálezů, máme k dispozici moderní počítačové technologie a tak je
dnes pře jen více možností provést maketu pravěkého zvířete věrněji. Podle
tvaru jazylky nebo pod. lze dokonce odhadnout i zvuk, který zvíře vydávalo,
ale úplně jinak je to s barvou kůže - ta se zkrátka nedochovala a je tak asi
jediným nám absolutně neznámým faktorem. Pro Franz Gruß tvořil své dinosaury
v nebarevném provedení. Taktéž podoby některých zvířat se za ta léta výrazně
změnily. Zvláště výrazné je to právě s podobou býložravého Iguanodona, u
něhož se původně předpokládala neobratná postava na čtyřech a roh na nose,
později vzpřímená chůze na zadních a roh ne na nose, ale místo palců, dnes
se má za to, že byl Iguanodon v podstatě tak trochu něco mezi - obrovský čtyřnožec
schopný pohybu i po zadních (s hrotů na "rukou", které jsou jinak
opatřeny prsty s kopýtky). Zřetelná kosmetická úprava postihla též diplodoca,
který byl zobrazován jako gigantický nemotorný čtyřnohý dinosaurus (laicky
řečeno jako brontosaurus), v dnešní podobě však diplodocus vyfasoval
hřebenovité výrůstky na hřbet.
Ale zpět do historie... Sochy stále přibývali a zdokonalovali
se a Sauriergarten i Saurierpark se stávali stále populárnější atrakcí
tehdejší Německé demokratické republiky. Po revoluci a pádu komunismu v NDR
se oba parky rozvíjí ještě dynamičtěji a brzy na to, v roce 1996, Franz Gruß
otevírá třetí prehistorický park - Urzeitpark v Sebnitz (česky Sebnice) na české
hranici. Tento park je od ostatních vzdálen okolo 30 km, ovšem Saurierpark a
Sauriergarten (ačkoli leží v obci Grosswelka) jsou sousedé. Původně šlo o
dva samostatné parky. Bylo sice možné přejít z jednoho do druhého, ovšem v
každém bylo sólo vstupné. Postupem času se situace přece jen změnila. Jedná
se sice i nadále o dva samostatné subjekty (vlastníkem Saurierparku je
město, vlastníkem Sauriergarten je rodina Franze Gruße), ovšem z
návštěvnického hlediska je to dnes již de facto jediná atrakce. Oba parky
jsou spojené a je možné je projít jak vchodem ze Saurierparku tak vchodem ze
Sauriergarten, což je velmi příjemné.
Dnešní Saurierpark má okolo 200 plastik, původně druhohorní
příšery byly doplněny též mladšími třetihorními. Pro rodiny musí být zvláště
příjemné, že přebylo i bezpočet atrakcí pro děti. Hned u vchodu je "vesmírné
městečko" se spoustou různých prolézaček, kolotočů, klouzaček a jiných
dětských zábav. Vše je koncipováno jakoby vesmírná stanice nebo vesmír jako
takový (např. kolotoč ve tvaru Saturnu). To je dokládá druhou velkou lásku F.
Gruße - vesmír a mimozemské civilizace. V každém ze tří parků je něco z této
tématiky (v Sauriergarten a Urzeitparku je pár mimozemšťanů). U jezírka je pak
obří dřevěno-nerezovo-lanová prolézačka se skluzavkou a spoustou záležitostí
testujících dovednost dětí. Nedaleko je též archeologicko - paleontologický
koutek, kde mohou děti mj. odlévat či sochat drobné živočichy nebo stopy. V
celém parku jsou rozmístěné nejrůznější dřevěné dětské atrakce (lávky,
pohupující se kláda zavěšená na lanech atd.). V nejnovější části jsou pak
houpačky ve tvaru ptarodaktyla nebo obrovská nerezová skluzavka.
Samotná zvířata (nejen dinosauři, ale i "prasavci") jsou
naprosto úžasná - věrně vypadající a v naprosté většině akční. Velmi
zajímavým místem je přírodní jezírko, na jehož břehu stojí gigantický
brachiosaurus, na umělém poloostrůvku je diplodocus a nad hladinou tři druhy
ptakoještěrů. Hned za jezírkem je vedle dřevěného můstku sice nenápadná, o
to však věrnější tlející mrtvola v blátě utonutého dinosaura, jíž okusují
maličcí predátoři. K velice hezkým patří též skupina jakýchsi hadrosaurů,
triceratops nebo skupinky rvoucích se dinosaurů. V nové části parku (v horní
části), jsou již naprosto nové skulptury, které rostou jako houby po dešti.
Jsou tvořeny ve stejném duchu, ačkoli už mají méně detailů na kůži. Tuto
skutečnost však zastupuje barevné provedení. Všechna nová zvířata už jsou
barvena a ačkoli jsou barvy vymyšlené, celkový vzhled je rázem naprosto
jiný. V té souvislosti je nutné poznamenat též, že barvu postupně dostávají
i některé ze starších napodobenin pravěkého světa. V neposlední řadě musím
též vzpomenout naprosto senzační prostředí lesa v němž se Saurierpark
rozprostírá. Bude okolo Vás sice spousta dalších návštěvníků, ale budete
vnímat okolní vesnici, která je přece jen trochu mimo.
Úplně horkou novinkou je podmořský svět s gigantickými
předchůdci dnešních kytovců. To je ovšem také jediná věc, která mě doslova
zklamala. Pradelfíni a prapradelfíni zkrátka nevypadají až tak věrohodně.
Povrch těla těchto živočichů byl hladký, takže je detailů až velmi málo a o
to více jsou vidět "nechtěné" nerovnosti betonu. Zároveň s otevřením
podmořského světa se otevřela i malá část za ním, kdy jsou menší dinosauři.
Ty už jsou v lepším provedení než podmořští kolegové. Ne zrovna příjemné je
též, že spousta dinousaurů má, coby následek neustálého oblézání dětmi,
ulámané drobné části těla - prsty, špičky uší apod. Bohužel to ani nestíhá
být opravováno.
Dnešní Saurier park je bohatě doplněn nejrůznějšími
vzdělávacími záležitostmi - od informačních tabulí po nejrůznější
videokoutky apod. U vchodu stojí bohatě zásobený moderní obchůdek s
rozmanitým zbožím a v areálu je několik stánků s občerstvením. Nové velké a
velmi moderní občerstvení či spíše zahradní restaurace byla otevřena na
kraji dětského vesmírného městečka.
Saurierpark je vskutku úžasnou atrakcí vyhledávanou
nesčetnými návštěvníky z celého Německa, ale též Polska a Česka. I na
podzim, před zimní přestávkou, zde bývá plné parkoviště, jež je samo o sobě
velké jak leckterý menší park. Rozhodně mohu doporučit celodenní výlet sem,
i kdyby šlo o stovky kilometrů. Za 8€ je zde zábavy opravdu na celý den!
Navíc je možné kombinovat Saurierpark a Sauriergarten s okolními atrakcemi -
Irrgarten (obrovský labyrint s množstvím zajímavostí) a Miniaturenpark.
Nevím, zda to platí stále, ale jednu dobu se nabízeli dokonce zvýhodněné
kombinované vstupenky do více parků. Saurierpark se neustále mění a i zdá
se, že i po smrti otce všech tří parků Franze Gruße (30.10. 2006), se bude
ubírat stejnou cestou, pod vedením Grußova pokračovatele Thomase Sterna.
A na závěr, proč je pro mě Saurierpark tak srdeční
záležitostí...? Ve skutečnosti je těch důvodů hned několik. Prvním je
pochopitelně jeho nádhera a kvalita. Druhým je fakt, že když jsem se o tento
park kdysi v mládí velmi zajímal, byl jsem osobně panem Grußem zván k
návštěvě, což mě jako kluka velmi potěšilo (přesto jsem se sem dostal až
mnohem později a s panem Grußem jsem nikdy osobně nemluvil). Další důvody
jsou pak ryze nezoologické a ne přímo související se samotným parkem. Je to
rozhodně obdiv a sympatie s podnikatelskými aktivitami, které mají kořeny už
v hluboké totalitě. A nakonec jde o to, že celou tuto německou oblast (Saské
Švýcarsko nebo také Lužické Srbsko) mám velmi rád. Jednak navazuje na naše
Českosaské Švýcarsko a jednak jde o místo, které v historii bývalo české. A
co je mi velmi sympatické, že se zde opět vyzdvihována slovanská minulost.
Jen málo Čechů tuší, že zde v Německu je vedle němčiny ještě další úřední
řeč... A to dokonce slovanský, češtině, či spíše polštině podobný jazyk. Při
této příležitosti si dovolím maličko odbočit, abych toto objasnil... Původně
se někde na území dnešního Braniborska mluvilo polabsky (slovanský jazyk
podobný polštině), ta sice dávno zanikla, ale z ní se vyvinuly dva další
slovanské jazyky - donolužičtina a hornolužičtina. Dolnolužičtina je užívána
v okolí Cottbusu (dolnosrbsky Chóśebuz, hornosrbsky Choćebuz, česky Chotěbus),
hornolužičtina pak v okolí Bautzenu. Dolnolužičtina je bezmála zapomenutým
jazykem - ovládá jí asi 14.000 lidí, zato hornolužičtinou mluví okolo 55.000
lidí. Oba jazyky jsou souhrně nazývány jako lužická srbština. Národnostní
menšinu Lužických Srbů v Německu poznamenala těžba uhlí - mohutné otvírání
dolů v Lužici. Říká se doslova, že tím byla odbagrována lužičtina, protože
byli občané přesídlováni po celé tehdejší NDR. Od roku 1990 je lužická
srbština dalším úředním jazykem v SRN. V 90. letech Lužické Srbsko začalo
prodělávat renesanci - začalo fungovat několik škol, divadel, novin atd.,
které používali dolno nebo většinou hornolužičtinu. Situace se ovšem znovu
rapidně zhoršuje - škrtání ve státním rozpočtu je příčinou opětovného
zavírání několika škol a je jen otázkou, jak dlouho bude fungovat
lužickosrbské divadlo a sbor v Budyšíně (kde je 5% obyvatelstva z této
menšiny). Několik významných komunit Lužických Srbů žije též v americkém
Texasu, Australské Victorii a u nás ve Šluknovském výběžku a v okolí
Sokolova, ovšem hlavní a nejpočetnější skupina je pochopitelně v oblasti
Německé Lužice, kde nemá právě na růžích ustláno. Nejsem sice Lužický Srb,
ovšem je mi jejich "boj" za vlastní identitu velice sympatický - přece jen
zde byli dřív než Němci a jak kultura, tak jazyk sem patří. Jde navíc o
mezinárodní záležitost "organizovanou" předvším aktivisti z německého
Budyšína a českého Varnsdorfu (lužicky Warnoćicy). Je mi velice příjemné,
když na silnicích potkávám dvojjazyčné cedule s nápisy jako Kleinwelka a
Mały Wjelkow nebo když na internetu objevím spoustu stránek z této oblasti,
které jsou mj. často i v češtině nebo dokonce v jedné z lužičtin. Vím, že to
sem moc nepatří, ale rozhodně je to jeden z velkých důvodů, proč mám tak rád
toto území a tedy proč je i můj vztah k Saurierparku trochu vřelejší. |