Je tma, vetché pouliční osvětlení, jakoby vědělo proč, nám odtajňuje jen nepatrný zlomek z toho, co je okolo nás. Z toho, čemu místní až příliš hrdé říkají Misr a co učitelky dějepisu či zeměpisu (které zde určitě nikdy nebyly) se zvláštním důrazem nazývají Egypt tak působivě, že to až připomíná patnáctileté puberťačky vyprávějící o prvním políbení.
    Křižujeme okolo přístavu, abychom zjistili, kudy vede silnice do Káhiry, ale, jak zatím netušíme, pravidla silničního provozu, jakož i dopravní značení se přestali vyvíjet nejspíše již za éry Tutanchámona. Koně byli sice nahrazeni auty, přibyl i nějaký ten kilometr asfaltu, ale jinak způsob přepravy zůstal, myslím, obdobný. Každý se řídí, spoléhajíc na šťastnou náhodu a náklonnost Alláha, výhradně vlastním instinktem v dané situaci, která právě nastala. Je pravdou, že se v terénu dvě auta potkávají jen zřídka, ale ve městech je aut snad tolik co chodců! Během více než dvou měsíců se nám podařilo vypozorovat zřejmě všechna pravidla, která zde řidiči uznávají. Jde především o to, že se auto, nemá-li defekt a nestojí-li mu v cestě uniformovaný policista, zastavuje až v cílovém bodě. Na nehlídaných křižovatkách, kterých je poskrovnu, obvykle jezdí všichni najednou, přičemž rychlejší jede bez vychýlení z přímé trasy a ostatní musí dělat, co umí. Zastavení je s největší pravděpodobností potupné. Značky znamenají, že je vedle nich vozovka a semafory v jakékoli barvě označují, že právě mezi nimi leží křižovatka. Silniční pruhy mimo město jsou vyloženě orientačním bodem pro bystřejší rozpoznání kudy vede cesta. Jedinou regulací dopravy jsou policisté na téměř každé, většinou i bezvýznamné křižovatce. Mimo měst staví pomocí sudů plněných betonem nebo alespoň kamením každé vozidlo, aby zkontrolovali řidiči veškeré doklady a ve městech doslova svými těly zastavují valící se oblak exhalací, aby tak umožnili průjezd ostatním. Pro nás tento Kocourkov v dopravě znamená 5 km chůze k prvnímu ukazateli, který nám ovšem stejně nepomohl, jelikož je dle něj Káhira všemi směry odsud... Holt, když všechny cesty vedou do Říma, proč by také nemohli vést do Káhiry...?!
    Jdeme se tedy raději zeptat k benzínové pumpě, s připraveným "Salaam" (salám) na rtech přicházíme ke dvěma čerpadlářům. Sedí u domina a moc si nás nevšímají. Okolo je příšerný bordel, všude skvrny od nafty a benzínu a ti dva si v klidu přežvykují nějaké suchary a s nezájmem u toho kouří. Je mi poněkud do smíchu, když si vzpomenu na evropské bezpečnostní předpisy, na čidla, které pípáním nebo houkáním oznamují přítomnost tabákového dýmu. Smát se však nemůžu - jsme tu z jiného důvodu. Čekajíc až dohrají,se pomalu přibližujeme. Ještě jednou zdravíme a vyčkáváme na položení několika zbývajících otečkovaných kamenů. Tentokrát nám jeden i druhý odpovídá obligátním "Aleikum a salaam" (alejkum a salám) a umísťují poslední kostičky. Lámanou angličtinou nám vysvětlují, že Káhira je opravdu na obě strany, avšak na sever je to nesrovnatelně blíž. Jenže teď už stejně nejede autobus nikam. „My nechceme jet autobusem, my chceme jet stopem...“, přerušuji jeho výčet jízdního řádu s vědomím, že máme v peněžence posledních 35 dolarů a 30 egyptských liber. „Cože stopem...?!“, směje se,“...tedy vám nikdo nezastaví, tady vás zadarmo nikdo nepoveze!“, pokračuje. Vypadá to nejenže zde s tímto obnosem díru do světa určité neuděláme, ale podle toho, co říká, budeme rádi, když vystačíme dva dny...! Né že by nás jeho tvrzení až tolik překvapilo, ale rozhodně jsme byli přesvědčeni, že nám peníze vyjdou alespoň, než se nám podaří vydělat další. Jenomže s prací prý taky nemáme počítat, protože Egypťané nesmí zaměstnat nikoho jiného než Araba! A zákony jsou neúprosné... Navíc nejde jen o pokuty, jako v Evropě... Tady je prý za všechno hned kriminál!
    Navzájem se uklidňujeme, že si z nás dělá srandu, nebo prostě nemá rád turisty a tak maluje čerta na zeď. Raději si ani nepřipouštíme brouka, kterého nám nasadil do hlavy. Odcházíme na silnici. Ta ovšem, vzhledem k noční hodině, zeje prázdnotou - jdeme na pobřeží, kde je relativní klid. Shodíme batohy z ramen a rozbalíme stan, jenže v tu chvíli si k nám odněkud z dáli prořízne cestu tmou obrovský reflektor. Určité jsme v nějaké vojenské zóně, protože to světlo míří jen a jen na nás. Pobalíme tedy a přesunem se dál. Po dvaceti minutách zastavíme a čekáme, co bude ... A znovu - silný bílý paprsek dopadá přímo na nás. Popojdeme opět. Tentokrát asi o 400 metrů směrem k silnici, kde schováme naše přístřeší za hromadu hlíny a písku. Stavěli jsme za tmy, ale jen jsme skončili, začal zase vzduchem brázdit ten dalekosáhlý světelný kužel. Asi o nás neví, protože se nesoustředí do jednoho bodu jako před tím, ale pohybuje se po celé ploše mezi cestou a mořem. Ještě chvíli vyčkáváme, ale jakmile se světlo ztratí, jdeme spát.
    Ráno nás vzbudí příšerné horko, jemuž se ani při nejlepší vůli nedá vzdorovat. Teplota jde stále nahoru a my se více a více potíme. Ještě by jsme spali, ale nedá se to, musíme ven. Vylézáme a ... a pláž, která tu podle nás ještě večer byla, se najednou změnila v poušť, docela normální horkou suchou poušť. Naštěstí není nijak rozsáhlá, takže se během hodiny i pěšky dostáváme mimo největší žár. Nemáme ani kapku vody a tak musíme pátrat po zdroji. Po levé straně je jakási ohrada s velbloudy a v dáli za ní hory, vpravo je písek sahající až k moři, ale před námi se rýsují siluety asi pěti palem a několika stavení. Snad tam něco seženeme.
    Úporné vedro nás žene rychleji a rychleji až můžeme konečně i s našimi bezmála třicetikilovými břemeny na zádech klesnout ve stínu palem. Jsme právě před kempem La Siréna. Dvě větší, na první pohled nové budovy obklopené spoustou malých přízemních chatiček. Nad metr vysokými kamennými věnci září sněhově bílá barva štuku z níž vystupují dřevěné okenice a spousta doplňků z palmových kmenů a listů. Kamenné ochozy lemované osvětlením v jakýchsi amforách, spojují jednotlivá místa tohoto moderního nádherně architektonicky zvládnutého a působivého komplexu. Udržovaný čistý interiér schraňující ve svých útrobách mezi keramickými obklady blahodárný chládek, disponuje mimo jiné i sociálním zařízením evropského ražení, po němž se, narozdíl od většiny zdejších nezvedá žaludek. Malá porcelánová umývadla jsou opatřena naleštěným chromovaným pákovým kohoutkem, avšak po jeho stlačení ani náznak přítomnosti vody...
    Opodál je ještě jeden kemp - Sinai Moon. Několik rákosovo-překližkových bungalovů, jímž vévodí malý zděný domeček sloužící zároveň jako kuchyň, sklad a kiosk. S trochou nadsázky řečeno - jakási zahradní restaurace, k níž je z mořské strany nalepen betonový vyvýšený obdélník, nad kterým zachycuje ostré sluneční paprsky střecha z palmových větví navzájem propletených a přidrátovaných ke kostře ležící na mohutných sloupech z téhož materiálu. Podlaha posetá spoustou jemných oblázků, ohraničená opět kmeny palem a překrytá desítkami barevných běhounů na nichž leží množství matrací, u nás známých jako africká tráva. Jednoduché, ale,jak se zdá, zdárně to konkuruje luxusu La Sirény. Spousta Izraelců navštěvujících Sinaj dává přednost primitivnějšímu - přírodnějšímu pohostinství před tím, co mají, ačkoli asi v jiném stylu, doma. Není zde nijak úchvatný sortiment zboží, ale několik druhů sušenek, čaj, káva a ostatní nápoje se v regálu najdou. Vaří zde jen na objednávku a to vždy jídlo dle dohody. Přesto je zde stále koho obsluhovat. My si za dvě libry kupujeme láhev Baraky, což je zdejší obdoba Dobré vody, jen s tím rozdílem, že tato je vyráběna z Nilu. Skládáme svá těla na měkké matrace.
    Jsou tu čtyři nizoučké kulaté stoly přizpůsobené odpočinku v leže i v sedě, na nich lastury nějakých, zévy připomínajících, rudomořských mlžů, sloužící jako popelníky, dva větší stolky s osmi křesly (jak jinak, než z palmového dřeva) a komukoliv k dispozici nádherně malovaný tamtam, či vrhcáby. Všichni, ať sedí tam, nebo onde, spolu rozpravují ve čtyřech různých jazycích, jakoby se navzájem znali. My usrkáváme vodu a stále pokukujeme po silnici, kde se ovšem nic nemění. Provoz ani v nejmenším nezesílil a tak se, v domnění, že se zde žije, jak píší průvodci, hlavně večer a v noci, přičemž ve dne je mrtvo, rozhodneme setrvat na místě do páté, šesté hodiny až začnou jezdit auta. Zatím se zapojujeme do debaty s ostatními. Jsou to Izraelci, Egypťané a Súdánci, tedy židé, Arabi a černoši. Vedle arabštiny, angličtiny a hebrejštiny je slyšet i ruština... Ano jeden z těch Izraelců a jeden ze Súdánů mluví skutečně rusky. Né že bych byl tomuto národu nějak více nakloněn, ale je velmi příjemné slyšet tady slovanský jazyk, navíc ten, který jsem se musel osm let učit. Z ruštiny jsem maturoval, takže by pro mě měla být mnohem snazší na domluvu než angličtina, s kterou jsem zápasil jen dva roky, jenomže to vzpomínání... Slovíčka, která pět let nepoužívám, neboť není kde a k čemu. Je to téměř ostuda, že asiaté a Afričané opravují moji ruštinu a radí mi, jak se co řekne. Ale postupně si sám začínám v paměti vybavovat to, co nám kdysi tak vehementně vlévali do hlavy režimem zničené ruštinářky. Moc nás to tenkrát nebavilo a za jedinou výhodu jame brali fakt, že je podstatně lehčí učit se rusky, než třeba německy. Teď však musím objektivně říci, že až tak úplně od věci to nebylo, neboť se nám ruština hodila nyní a mnohem, mnohem více ještě několikrát později.