V Giurgiu (Žuržu) najíždíme na podstatně kratší, ale vedlejší cestu. Po deseti kilometrech se děravý asfaltový koberec ztrácí a na jeho místě nastupuje nekvalitní prašný povrch, který se každým kilometrem ještě zhoršuje. Od poloviny už vypadá jen jako horší polní cesta se spoustou bahnišť a hlubších louží. Přestože je v automapě značená, slouží asi jen, aby umožnila sklizeň kukuřice a slunečnice. Život ve třech nebo čtyřech osadách po trase připomíná minulé století! Stejný obrázek i stav spojnice nás provází celých 40 km až do Alexandrie - města, laickým odhadem, velikosti Děčína!
    Nedaleko Caracalu (Karakal) mě staví policejní hlídka. Přestože Rumunsko, až na maličkosti, projíždím předpisově, chtějí po mně pokutu za překročení rychlosti. „Jel jsem necelých osmdesát.“, říkám. „My máme největší povolenou šedesátku!“, pohotově odpovídá policajt. „V obci ano, ale tady jsme za městem.“, bráním se. Marně. Prý je všude stejná rychlost. Předkládám výtah z evropských dopravních předpisů, ale ani to nezabírá. Šedesátka je údajně horkou novinkou. Ukazuji na projíždějící auta, nezřídka kalící stovkou... Šedesátka platí prý jen pro cizince... No to je vrchol! Říkám, že nám stejně ukradli peníze, což deklaruji prázdnou peněženkou. Po desetiminutovém čekání přichází prohlídka vozu, tedy jeho technického stavu. Vše v pořádku. Policisté žádají alkohol, cigarety nebo něco podobného, ale ani o tom neuvažuji. Rumunům i přes Dušanovi protesty už ani korunu! Zkouší to ještě s pokutou za bezpečnostní pásy, které však v Rumunsku nejsou povinné. Mluvíme spolu bezvadnou ruštinou, takže si velice dobře rozumíme... Cokoli mi chtějí pokutovat, je v pořádku – vše jim vzápětí ukazuji v oné knížečce, jenže všechno končí slovy „to platí pro tuzemce, né pro cizince...“. Bez dokladů si sedám do auta a čekám... Za hodinu přichází policisté znovu, chtějí bonbóny, sušenky nebo cokoli co máme... Říkám jim, že jsme na cestě domů a že nic nemáme... Zase čekám ve voze, zase skoro hodinu... Přichází znovu a ptá se co jsme koupili v Bulharsku nebo Turecku, že můžeme zaplatit tím. Já sice nemám v podstatě nic, ale i kdyby nedal bych jim ani cigaretu... A nenechávám si to tvrzení jen pro sebe – zděluju to i tomu rusky mluvícímu policistovi a opět usedám za volant... Po dvaceti minutách neplodného rozhovoru to v beznaději vzdávají a my odjíždíme.
    Krajina je příšerná a města ještě horší. Craiova (Krajova) je jak reklama propagující naši socialistickou padesátikorunu. Cesty jsou lemovány polorozpadlými fabrikami, které nejlépe, i když velmi vzdáleně, vystihuje právě obrázek Slovnaftu na naší staré bankovce. V Rumunsku se sice místy staví nové objekty, nicméně ty, které zůstávají jsou až neskutečně ohyzdné a zcela zastiňují několik zoufalých pokusů o modernizaci. Téměř bez výjimky je celá země (ačkoli má na rozdíl od Bulharska politicky jasno) hotovým muzeem komunismu. Malé zlepšení situace je patrné až v Temešváru, ovšem nejsem si zcela jist, zda to není jen optický klam v souvislosti s hustou tmou pozdních nočních hodin. Doufejme, že ne, doufejme, že je Temešvár první vlaštovkou ke světlejším zítřkům. Ostatně by to nebylo poprvé, vždyť Timişoara (Timišoara), jak toto město místní zvou, odstartovala revoluční změny v tehdy ještě zemi patřící komunistické straně a pracujícímu lidu. Byla dějištěm největšího a nejkrvavějšího ozbrojeného střetu s Ceausecsuovou (Čaušeskovou) diktaturou.
    Přes další rumunské velkoměsto Arad se dostáváme ráno ve tři hodiny na hraniční přechod v Nădlacu (Nadlak) a po neskutečné, příšerné a nekonečné maďarské kontrole pokračujeme ve směru na Szged (Seged). Provoz není nikterak velký, ale raději držím předpisovou rychlost. Dušan zase celou noc spí. Mám za sebou 900 km souvislé jízdy, je pět hodin a benzín dochází. Směnárny jsou ještě pochopitelně zavřené a tak volím krátkou přestávku za Kecskemétem (Kečkemét). Stejně v té tmě nestíhám sledovat mapu.
    Po třech hodinách jsem znovu na silnici. Nehodlám se motat v ulicích Budapešti a tak raději maďarskou metropoli objíždím po bezplatném dálničním obchvatu M0. Nejsem sto vyměnit české peníze a kontrolka již drahnou dobu září. Uchyluji se k riskantní variantě, dojet až na nejbližší přechod se Slovenskem v Ostřihomi, tam by měla být výměna jednodušší. Přechod Esztergom (Estergom)- Štúrovo slouží malému pohraničnímu styku, takže naše cesta znamená zajížďku v celkovém zúčtování, ale přece jen je to podstatně blíže než Komárom. Do města dorážíme vyloženě na výpary a v doufám, že se ještě chvíli nechá motor mást benzínovým odérem, nechávám zaparkované auto vrčet a rozbíhám se po okolí. Dvě banky, ale obě zavřené, nezbývá než se pustit dál...
    Velmi nevýhodně, ale přece jen jsem nakonec peníze směnil ve směnárně na tržnici. S poslední molekulou pohonných hmot dojíždím ke stojanu benzínového čerpadla a motor zhasíná. Beru jen pět litrů, abych dojel do Komárna, což se také bez problémů daří. Stejně si počínám vzápětí i na Slovensku. Měním pouze na přejezd na Moravu.
Jelikož jsme u východních sousedů až do Bratislavy nesehnali kafe a na dálnici už se mi pak nechtělo zastavovat, je další pauza až za Brnem. Volám domů, abych se ohlásil a zjišťuji, že nás již od včerejška Láďa nahání, přestože zbývá ještě pět dní dovolené. Kdo ví, co se děje, uvidíme doma.
    Před Prahou je příšerná zácpa. Nevím, co se stalo, povídá se cosi o stávce kamiónů... Každopádně se za dvě hodiny posunem o pouhé tři kilometry!!! Naštěstí se poté cela kolona rozjíždí a dál už to opět svižně fičí. O půlnoci vykládám Dušana na Labské Stráni a v jednu točím poslední - osmitisící šestnáctý kilometr. Jsem doma.
    Z nepochopitelných důvodů mám jít hned ráno do práce... Nepočítám-li krátkou zastávku v Kecskemétu, mám za sebou 1700 km jízdy až z Bulharska. Dvě noci a den v tahu a teď mám znovu v půl páté vstávat...?! Ne! Musím se vyspat. Je úterý a myslím, že ve středu to musí stačit...