Ráno, hned po snídani, balíme. Po osmé již stojíme v přístavu a čekáme na povolení k přiražení. Před námi je Řecko. Konečně Evropa. Bezvízový styk. Konec nekonečné byrokracii a všech těch nesmyslů. Budeme moci jezdit přes hranice dle libosti, aniž bychom museli mít víza, či pozvání a dopisy z ambasád. Jsme štastni, že jsme daleko z Egypta a o to víc, že u břehů starého kontinentu. Lodí jsme cestovali sice zdarma, neboť se jak Česká námořní plavba, tak ona americká, firma zřekli jízdného i stravného, nicméně musíme zaplatit ty tři telefony (na velvyslanectví a obě firmy). Z lodi se volá satelitně, což je jedenácté - nejdražší tarifní pásmo (tzv. Inmarsat A) a tak tahle sranda přijde zhruba na dvě stě amerických dolarů. K tomu ještě poplatky z Alexandrie, které činí okolo 75 USD a hned se to začíná sbírat... Ale buďme rádi, že jsme pryč.
    Jsme připraveni vystoupit. V kuchyni je nám nabízeno množství jídla na cestu, jenže naše zavazadla jsou tak plná, že se už ani konzerva nevejde. Sám pan kapitán nám ještě dává karton cigaret... Čekáme na řecké přístavní agenty... Jak se ukázalo, on ten výstup nebude také žádná legrace. Je třeba mít opět přístavní víza (i když je zde udělují zdarma) a vyplnit množství papírů. Už už jsme si mysleli, že je po problémech a ejhle... Šeredně jsme se spletli.
    Přichází agenti a začíná se opět mocně roztáčet neuvěřitelný kolotoč na hlavu postavené byrokracie. Řecká Imigration má k nám jednoduchou podmínku - udělí nám bez průtahů víza pouze v případě, že budeme mít letenku na první letadlo z jejich země! Nemáme peníze, tudíž bychom mohli v Řecku loupit, přepadávat, nebo dokonce zabíjet, abychom si pomohli, míní agenti. Let znamená další nepochybně zbytečný a jistě nezanedbatelný výdaj. Chtěli jsme jet autostopem! No ještě není úplně rozhodnuto. Pan kapitán se ještě zdlouhavě pokouší snížit výdaje alespoň na autobus, či vlak... Agenti nejprve souhlasí, ale podotýkají, že jízdenky do Sofie přijdou na 220 dolarů. Odchází cosi zařizovat. Posádka mariňáků krouží okolo nás a zvědavě zjišťuje, co se děje. Byli přesvědčeni o naprosto hladkém průběhu a on vyvstal takhle drahý problém.
    Vrací se agenti - údajně z nádraží. Prý je na stanici rozbitá pokladna a tak nemůžou být lístky opatřeny pevným datem odjezdu. Není tedy jistota, že se vydáme hned prvním vlakem. No to je stupidní. A co datumová razítka?! Zkoušíme co se dá, ale je to naprosto marné. Na lodi zůstat nemůžeme, jelikož je vše legálně vyřízeno pouze sem. Kdybychom pokračovali s Berounkou do Turecka, nevyhnutelně bychom sebe i polovinu posádky vystavili značným těžkostem a komplikacím. Ovšem bez přístavních víz nemůžeme ani vystoupit. A navíc zde má Berounka sotva šestihodinovou zastávku. Musí vyložit a naložit náklad a proviant. Není čas jen na nás. Kývneme, ačkoli s těžkým srdcem, na letadlo do Sofie. To jest na nejkratší možnou vzdálenost. Vždyť letenky se dají vrátit...
    Jeden z agentů odchází zařídit let. Druhý nás transportuje do kanceláře ve městě kvůli stohu různých formulářů. Po dvou hodinách se vracíme na loď a čekáme na doklady. Námořníci nevěřícně krotí hlavou: „Kdyby v Itálii, ale v Řecku...!“. Avšak letenkami celá stupidní záležitost ještě nekončí. První letadlo odlétá zítra ráno a my se nemůžeme jen tak nekontrolovaně potulovat ulicemi... Agent tedy rovnou objednal hotel v Aténách a dohodl veškeré převozy taxíkem... No je snad ještě reálná možnost vrátit ty letenky a snížit, tak dluh vůči Plavbě.
    Loučíme se s kapitánem, děkujeme za pomoc a odebíráme se na palubu. Okamžitě se sbírá celá posádka... Každý se přišel rozloučit. Opouštíme loď a námořníci nám mávají! Je to jakobychom se znali dlouhá léta. Námořníci jsou zkrátka naprosto perfektní.
    Prodíráme se v taxíku ulicemi Elefsis, Pírea i Atén. Zastavujeme u hotelu. Peripetie pokračují. Hotel je vcelku luxus. Stoprocentně to nebude záležitost za drobné. Agent se rozhodl, že si ponechá naše doklady u sebe. Pasy i letenky. Že prý „Too much freedom is very bad!“ (Příliš svobody škodí). Musíme se rychle ozvat, jinak pohřbíme i tu poslední naději na zredukování nákladů. Následuje nicneřešící hádka, různé telefony, až se nakonec dostaví další člen Imigration. Nebere to konce, vše dál a dál pokračuje. Doklady nám nevrátí. Olda ještě zkouší zoufalý pokus - se slzami ve tváři bezmocně vysvětluje, jak panicky se bojí letět, že do letadla v žádném případe nevleze.
    Odložíme bágly na pokoj a já odcházím za doprovodu agenta kamsi směrem k centru Atén. Všichni se k nám chovají jako k zločincům. Jako bychom měli na svědomí Řeckou národní banku. Chybí mi skutečně už jen pouta nebo řetěz... Podle toho to také vypadá. Každý na ulici se za námi otáčí. Zastavujeme na policejní stanici. Vše se odehrává v řečtině, takže nerozumím ani slovo. Agentův monolog, poté dialog s jedním z policistů a nakonec řev policistův směrem k agentovi. Zřejmě mu řádně vyčinil, ale také nás bez milosti vyhodil. Dál zůstáváme zajatci těch řeckých přístavních individuí!
    Pokračujeme v cestě. Zastavujeme až v prostorách velení Imigration. Sedám a přichází úplně neznámý děda. Bez pozdravu na mně začne ječet. Asi mi nadává, ale co z toho, když mu nerozumím ani předložku. Pravda je však, že mi začínají docházet souvislosti... S největší pravděpodobností je to ten pán, kterému jsem v hotelu seknul telefonem, až se pomalu sluchátko rozbrečelo bolestí. „I don‘t understand.“, říkám mu. V tom se zarazí, přeruší ten souvislý tok řeckých vulgarit, zřejmě mu začíná docházet, že chtěl použít jinou řeč... Znechuceně mizí. Zůstávám tu se čtyřmi agenty, jímž se pokouším v klidu bez emocí vysvětlit o co jde. Jak je na nás vše neúnosně nákladné. Jak se Olda dětinsky bojí letadla... Že již bylo nechutných nekončících problémů dost a dost a tak chceme opravdu odejít na spásnou výpadovku, abychom dojeli domů, pokud možno, ještě do Vánoc. „Proč jste to neřekli ráno...?“, ptá se jeden z nich. „Snažili jsme se, ale nikdo to nechtěl slyšet a navíc jsme nechtěli ani v nejmenším panu kapitánovi přidělávat další problémy.“, odpovídám zlomeně. Všechno je najednou v klidu, ale nic to neřeší. Nerozumím tomu, nevím proč se najednou všichni zklidnili...
    Dojde mi to až za deset minut... Na drátě je Berounka - pan kapitán Verner. Nevím, co mu stihli agenti napovídat, ale jeho slova si dodnes pamatuji. Nacházel se zrovna s lodí mezi tisíci řeckých ostrovů a ostrůvků, takže měl několikanásobně více práce než na volném moři, do toho se mu připletla ještě nějaká cizí loď, jež tam neměla vůbec být a aby to bylo ještě složitější, tak se přidal ten telefon... Byl naštván a rozlítostněn nad tím, co se děje. Prosil, abychom nedělali problémy a to i za cenu, že se nám nepodaří vrátit letenky. Mohlo by se prý také stát, že by on dostal zákaz do Řecka a je jasné, co by to znamenalo. Omluvil jsem se tedy, ještě jednou poděkoval a slíbil, že tímto končí všechny nepříjemnosti. Buď se nám podaří vrátit letenky až zítra - v den odletu, nebo smůla...
    Vracím se bez dokladů do hotelu, a vše tlumočím Oldovi. Bere to holt takové, jaké to je. Co se dá dělat?! Ještě se pro jistotu ptám na jeho strach z letadla, zda se skutečně tak panicky bojí... Ne, jak jsem předpokládal, byla to jen finta, momentální nápad - zkoušel, jestli tím agenty přece jen neobměkčí. Raději jdeme spát.
O půl šesté zazvoní telefon a před hotelem čeká najatý taxík. Jedem na letiště. V doprovodu agenta - pochopitelně! Dokladů se nedočkáme ani v letištní hale. Ostuda pokračuje. Všichni si jistě myslí, co všechno jsme provedli. Samé „Stoupněte si sem!“, „Posaďte se tam!“, „Nechoďte nikam!“, „Kam jdete?“... Trvá to dost dlouho. Jsme odvedeni na celnici. Agent odchází a předává naše doklady celníkovi . Ten nám je po odbavení vrací.
    Odkládáme bágly na zem a sedáme. Otevírám letenku, abych rychle zjistil, kolik času zbývá do odletu. Je-li ještě alespoň chvilka na vrácení letenek... Převracím obal a první list. Nestačím se divit... Takové schovávání, takové dohady a intriky. Ztracený čas a přehršle nepříjemností, trablů, problémů, zoufalých pokusů a ostudných situací kvůli letenkám - kvůli kusu popsaného papíru, z jehož stran se na mně zlomyslně culí razítko „NEVRATNÉ“!