Nevím, jak moc se po pěti letech změnily poměry. Tenkrát všichni chodili do školy. Dnes už to zřejmě neplatí, ale asi není příliš pravděpodobné zastihnout někoho dopoledne doma.
    Řešení je jednoduché. Zajíždím před dům, kde jsme tenkrát spali. Vchod je zamčen a zvonky nepopsány. S pomocí slovníku formuluji turecký vzkaz, který s adresou předávám okolo pobíhajícím dětem. Prý ho bez problému předají. Měli bychom se sejít o půl třetí v sousední kavárně.
    Asi 10 km severně od města jsou v mapě značeny lázně Ak Hüyük (Ak Hyjik) a právě tam, nyní směřujeme. Je zde sice zaznamenána prašná cesta, sjízdná jen v období sucha, nicméně ve skutečnosti je to uzoučká asfaltka (sjízdná zřejmě i za deště). Projíždíme osady, kde krom této silničky jsou pouze vyšlapané stezky mezi typickými hliněnými příbytky. Všude se suší, do tvaru cihel formovaný, hovězí trus - nejběžnější a nejdostupnější topivo, neboť dřeva je tu nedostatek. Míjíme cedule s názvy Tatarli, Ak Hüyük, Çiller (Čiler) a Kamişlikuyu (Kamišlikuju), ale lázně nebo alespoň termální prameny nikde. Znovu a znovu se bezvýsledně ptáme. Krom dvou cestiček v mapě zanesených, je na místě spousta dalších. Hotové bludiště bez jakýchkoli směrovek. Silnice (asfaltová) vede většinou jen o pár kilometrů dál, kde stojí osamocené tři, čtyři domy. Křižujeme velkou částí celé oblasti, ale realita je jiná než mapa. Jediné, co jsem objevil, že ani v těchto miniosadičkách nechybí obrazy a busty Atatürka (Atatyrk) - zbožňovaného a uctívaného prvního tureckého prezidenta. Znamená víc, než jakýkoliv současný politik, stejně jako víc než kterýkoli z četných sultánů turecké historie. My si obdobné uctívání osobnosti ani nedovedeme představit. Ať již jde o Rudolfa II., Karla IV., Masaryka nebo dnešního prezidenta Havla, je to i dohromady jen slaboučký odvar proti „božskosti“ Atatürkově. V Turecku se doslova valí inflace. Například v roce 1991 bylo za 1 USD zhruba 6.000 tureckých lir (TL), letos po osmi letech je za tutéž částku okolo 380.000 TL. Tato situace se řeší vydáváním nových bankovek a mincí o vyšší nominální hodnotě. Tenkrát pamatuji papírové tisícovky, dnes jsou již kovové i stotisícovky, A kdo je na nových půlmiliónovkách, miliónovkách, pětimiliónovkách a tak dále?! Samozřejmě, kdo jiný! Atatürk! Prezident se sice jmenoval Mustafa Kemal, ale každý ho zná pod onou přezdívkou (nebo snad pseudonymem), jež doslova znamená „Otec Turků“. Jméno se nepoužívá. V každém městě lze nalézt ulici Atatürka, třídu Atatürka, náměstí Atatürkovo, Atatürkův most, Atatürkův park, Atatürkovu školu, dokonce i nově vznikající vodní nádrž na řece Eufratu v jihovýchodním Turecku v provinciích Adiyaman (Adyjaman), Şanliurfa (Šanliurfa) a částečně také Diyarbakir (Dyjarbakir) a Malatiya (Malatyja) - pravděpodobně největší svého druhu v zemi, nese jméno Atatürkovo. Kdyby vstal Atatürk z mrtvých a měl vlastnit vše, co se honosí jeho jménem, podobiznou nebo sochou, patřila by mu polovina dnešního Turecka a byl by asi absolutně nejbohatším člověkem planety, před nímž by se mohl červenat i Bill Gates, Brunejský sultán Hassanal Bolkiah, či kdysi téměř legendární Onasis.
    Vraťme se však do Ereğlı... Lázně jsme nenašli a tak vaříme polévku a jedeme zpátky do města. Máme ještě půl hodiny čas. Usedáme v kavárně a objednáváme šálek nescafé. Hrozně se těším na to setkání. Jsem zvědavostí celý netrpělivý. Poslední minuty se vlečou, že mi ta půlhodina připadá jako celá věčnost. Před půl třetí se konečně dočkávám. Na chodníku vidím již v dálce přicházet Sekyru. No ne... Těch pět let je znát. Z ošklivého malého, káčátka vyrostla vcelku pohledná, slečna. A i když je to krajně netaktní, musím říci, že již ani její nos nebije ostatní svou velikostí do očí. Už ani tolik nepřipomíná indiánský tomahavk jako dřív... Jestli se zmenšil, nebo její k němu jen dorostl obličej...? No, to není důležité. Dnes je, ze Sekyry opět Saliha a jsem velice, rád, že ji vidím.. Přichází ke stolu a dojemně mi padá kolem krku. Mám z toho takový zvláštní nepopsatelný pocit. Velice srdečná záležitost.
    Dáváme se okamžitě do řeči. Slova drhnou v krku, ale to je jedno, neboť její znalost anglického jazyka skončila u těch několika vět, které znala tenkrát. Naštěstí je okolo horda různých kamarádů (které zatím neznám) a mezi nimi i jeden kluk, tak ze čtvrté třídy, který vládne solidní angličtinou. Zjišťuji některé novinky, z nichž nejžhavější je, že se její starší bratr Yaşar (Jašar - jemuž jsme přezdívali Franta) před třemi dny oženil, má syna a firmu na prodej a opravu počítačů. Saliha se stéle usmívá a nemůže prý uvěřit vlastním očím. Prosí abychom šli k nim, celá rodina se už těší. Chce abychom tu dneska spali. Tlumočím její přání Dušanovi, ale ten je zásadně proti... Má v hlavě jen moře. Chce za dvě hodiny odjet. Překládám jeho slova do angličtiny a zároveň se ptám na Bahar. Má otázka zůstává ovšem bez odpovědi. Saliha znovu prosí, abychom zůstali. Zdlouhavé ukecávání nakonec částečně plodí ovoce. Dušan souhlasí, že odjedeme až večer. Jdeme tedy na návštěvu.
    Schází se spousty lidí, kteří mě znají. Bohužel si však pamatuji jen Salihu její bratry a rodiče. Je tu tolik lidí, že si opět nepamatuji jména. Vládne hrozně krásná a příjemná atmosféra. Oboustranná radost. Dušan dokonce souhlasí i s přenocováním. Znovu probíráme posledních pět let a znovu se ptám na Bahar - zase bez odpovědi. Mezitím ten náš malý tlumočník zorganizoval fotbálek. Jdeme tedy na hřiště a Saliha odchází pro Yaşara.
    Fotbal je příjemnou změnou. Jsme však na každé straně pouze ve čtyřech, což (znamená, že celou dobu hrají všichni tři špunti na mne a já tak musím běhat z jednoho konce hřiště na druhý. Stejně je na tom ovšem i Dušan. Brzy, mi dochází dech. Jako spása se objevuje Saliha s Yaşarem. Musím se s ním pozdravit. Jsem tak zadýchaný, že nejsem schopen jediného slova. Nevadí. Yaşar se vůbec nezměnil. Padá mi kolem krku a poplácává mě po zádech. Ani on tomu nějak nemůže uvěřit... Vyhlašuji konec zápasu a jde se zpět.
    Je to trochu hektické. Hned po sprše je sraz ve vedlejší kavárně, která mimochodem rodině patří. Usedáme ke skleněnému stolu pod obrazy Einsteina a Mony Lisy. Je nás tolik, že si všichni přináší židle posbírané z půlky lokálu. Jen tak mimo řečí se dozvídám, že jeden z té omladiny, je bratrancem Bahar. Po třetí se na ni ptám, Saliha mou otázku však se zvláštním gestem přejde a na oplátku se ptá po Oldovi.... Olda se zpočátku po našem tehdejším návratu začal věnovat nepříliš legálním činnostem, poté ho otec po četných hádkách vyhnal z domu a on přerušil kontakty. Těsně před mým letošním odjezdem jsem ho znovu potkal (po čtyřech letech). Moc se nezměnil. Stále, na můj vkus, příliš arogantní frajírek. Celou dobu mi dluží nemalé peníze, ale žádná snaha. Už jsem to vzdal. Ani nevím, jak tenkrát dopadl s Námořní plavbou. Já jsem sice uhradil svoji část dluhu souvisejícího s odjezdem z Egypta a následně z Řecka, ale po dvou letech jsem obdržel dopis, že se Olda, snad až na dvě splátky k ničemu nemá.... Bylo to nepříjemné, naštěstí řešení bylo mezi nim a Českou námořní plavbou. Potkali jsme se během čtrnácti dnů třikrát, pokaždé jsme si popovídali, ale tím to také skončilo. Jeho nabídku k další společné cestě jsem s díky odmítl. Co ovšem teď říci, když se na něj Saliha ptá...?! Snažím se to opatrně vysvětlit, nechci ho nijak špinit a tak nezabíhám do podrobností a nic nekonkretizuji. Zdůrazňuji, že se moc nevídáme. Najednou Saliha naznačuje, že něco podobného je mezi ní a Bahar.
    Večer se opět scházíme v domě. Kvůli nám je povoleno i kouření v místnosti, která se naprosto zaplnila lidmi. Z reproduktoru se trousí tóny tureckých lidovek a všichni se vlní v exotických národních tancích. Objevuje se Akif... Známe se z minula (ačkoli si na to nepamatuji). Mluví anglicky, což je perfektní, protože se už školní mládež rozprchla do svých domovů. Akif vyzvídá naše plány a trasu. Za týden prý jede na výpomoc ke svému strýci. Jde o nějaké menší město za Alanyí (Alanyja). Domlouváme si tedy schůzku.
    Ač to není v Turecku právě obvyklé, celá tato rodina holduje tvrdší muzice (včetně otce Salihy, kterému je hodně přes 80 let!). Turecké rytmy střídá řízný Manowar... Debata o hudbě a mnohohlasná prosba o české kazety. Jdu do auta a nesu několik z „přijatelných“ česky zpívaných nahrávek. Arakain, Kabát, Asmodeus, Daniel Landa... Všechno sklidilo obrovský ohlas, všechno se okamžitě nahrává... Nejúspěšnější je Landův „Valčík“, a „Chcíply dobrý víly“, společně s nejnovějším dílem Arakainu „Apage Satanas“ a Asmodeovským „Příjezd krále...“
    Zatímco je místnost zasypána rify českých rockových špiček, odcházím na balkon a zapaluji si cigaretu. Za chvíli za mnou přichází Saliha. Sedá si vedle mě a turecko-anglicky se sama od sebe vrací k Bahar, Snaží se mi cosi vysvětlit, ale chápu z toho jen, že je nyní Bahar vdaná, má dítě, je krásná mnohem víc než před tím, ale jinak je úplně hloupá. Už nějaký ten rok se spolu nebaví. Říkám, že respektuji jejich nepřátelství, nicméně je to jen mezi nimi. Pro mne je kamarádka jedna jako druhá. A rád bych také Bahar viděl. Saliha odvětí cosi jako zítra a zmlkne. Sedíme a po rybářsku mlčíme. Saliha si vytahuje cigaretu, zapaluji jí a hodlám si zapálit také. Bere mi zapalovač, odkládá jej na okno a škrtá svým. Poté se mi zdlouhavě a zasněně podívá do očí. Vzájemné zapalování cigaret zde má nějaký zvláštní význam, který sice tuším, nicméně přesně nevím. Je ale faktem, že zapalování cigaret někomu jinému není vůbec běžné. Půjčit zapalovač ano, ale zapálit ne... Jen Saliha mě stále předbíhá a vždy je s ohněm nablízku. Několikrát zažehla i Dušanovi, ale častěji mu jen podala zapalovač. Začínám z toho všeho mít takové divné tušení... Držím se raději zpět. Jsme velice dobří přátelé nejen se Salihou, ale vlastně i s její rodinou. Nerad bych aby se to nějak zvrtlo a znepříjemnilo situaci jednomu nebo druhému. Stačí vzpomenout na Bahar nebo Yeşim (Ješim).
    Ve tři jdeme spát a vstáváme až o půl jedenácté. Dušan snídani bojkotuje, jako obyčejně nic nejí. Přitom si může vybrat mezi vařenými vejci, nutellou, slaným balkánským sýrem a olivami... Je nám podán další návrh. Když vydržíme do soboty - tedy do zítřka, jsme zváni na výlet do nedalekého (18 km) Ivrizu. Je to nějaká řecká, či římská památka, s největší pravděpodobností nově otevřená, kterou jsem ovšem nenašel v žádném turistickém průvodci a tak nevím nic bližšího. Viděl jsem jen jeden plakát a matně vzpomínám, že šlo o jakési průčelí chrámu se sochami, velmi vzdáleně připomínající egyptské „Ramsesárium“. Dušan ovšem návrh rázně odmítá. Spěchá k moři.
    Ještě jednou krátce posedíme v kavárně a vyrážíme do Yaşarova obchůdku. Celý krámek i s dílnou je vlastně jen jedna přepažená místnost. Naposled usedáme a popíjíme kolu. Saliha něco říká Akifovi, ten se vzápětí otočí ke mně a ptá se zda chci vidět Bahar...“Samozřejmě!“,odpovídám. Akif a jednohlasně i ostatní mne znovu varují: „Bahar je hrozně krásná žena, ale není moc dobrá...“. Má krámek (se vším okolo dětí) někde nedaleko. Říkám Dušanovi ať počká, že jsem za čtvrt hodiny zpátky.
Akif mě vede do sousední ulice. Vcházíme do obchůdku. Za pultem stojí vyšší dívka nevýslovné krásy. Delší vlasy s melírem, obličej jak z módního žurnálu, decentně nalíčen a postava, že by i Barbína zbledla závistí. Stoprocentně nejhezčí dívka, jakou jsem kdy v Turecku (a nejen v Turecku) potkal. Nějak se mi vytratila slova, jen zírám. To jsou mi věci. Vyloudím ze sebe sotva turecký pozdrav. Situaci naštěstí zachraňuje Akif. Sype ze sebe turečtinu a já jen přihlížím. Říkám si, že teď nechá zavolat Bahar a hned, jak se ona objeví, tahle kráska zmizí a já se tak budu moci soustředit na rozhovor. Vtom se však Akif otočí a stroze poznamená: „To je Bahar.“ Cože?! No to je šok!!! Ona byla hezká i před pěti lety, ale tohle... To je snad jen sen... Co ta příroda všechno dokáže...?!!! Prohlížím si ji doslova po kousíčkách, ale nepoznávám ani jedinou část jejího těla. Prostřednictvím Akifa se dáváme do řeči. Snění střídá realita, Bahar stále, více méně zřejmě ze slušnosti, odpovídá jedním dvěma slovy. Není třeba tlumočit, na to stačí i má velmi slabá znalost tureckých výrazů. Mezitím přichází její manžel se společným potomkem. Je sice napohled nesympatický ovšem o to příjemnější. Sám se představuje a podává ruku. Je to spíše typ takového trouby, asi pod pantoflem. Je přesným opakem Bahar. Příliš fyzické krásy nepobral, ale je od pohledu dobrák. A dcera... Vizáží po tatínkovi, duchem po mamince. Šmajdá po pultu a sápe se na Bahar. Zajíždí jí do vlasů a já až teď poznávám, že je to opravdu ona, že mi nikoho nepodstrčili. Má tak velké uši, že by z jednoho rozpůleného boltce byly dva a ještě stále větší než obyčejně. To je snad jediná věc, která se nezměnila a dost možná, že uši ještě povyrostly. V bohaté kadeři však nejsou vidět. Krása až oči přechází, ovšem konverzace vázne. O co víc jí bylo naděleno na těle, o to víc jí chybí uvnitř. Všichni mě varovali, ale skutečnost předčila má očekávání... Není krásná... je nádherná... Není špatná, je blbá! Jsem zklamán více než potěšen. Trapné ticho naštěstí přeruší svým příchodem Yaşar. Za chvíli se však loučím a odcházíme.
    Yaşar se hned venku ptá, jestli nejsem naštvaný... Naštvaný snad ani ne, ale mrzí mě to, určitě jsem zklamaný. Když si vzpomenu na svůj minulý odjezd... Vidím ji stát v kostkované košili na nástupišti, dojemně brečí a mává... Teď mě sotva pozdraví! Myslel jsem, že když se po té době potkáme, sedneme si a u čaje si popovídáme. Čekal jsem takové setkání jako se Salihou a všemi okolo ní. Ani v té nejčernější fantazii jsem si nepředstavil takovýhle průběh. Vždyť několikrát srdečnější setkání zažívám denně s naprosto cizími lidmi... v každém krámě, když si jdu koupit cigarety!
    Vracíme se k autu. Probíhá zdlouhavé, upřímně přátelské loučeni. Nakonec přichází Saliha. Ptá se zda se zase ukážu, „Velice rád.“, odpovídám, ale moc nad tím nepřemýšlím. Mám plnou hlavu předešlých deseti minut. Stále tomu nemohu uvěřit. Nevím, jestli je to na mně tolik znát... Saliha mi tiskne ruku, druhou mě objímá a cosi mi šeptá. Polibek na tvář a ještě na druhou, jak je zdejším zvykem a už usedám za volant. Dušan je ještě venku. Saliha se přikrčí v otevřených dveřích a zapaluje mi poslední cigaretu. Znovu mě chytá za ruku a znovu kolem krku. Nenápadně mi vtiskne pusu a s úsměvem se na mne zadívá. Najednou je veselo. Děláme si legraci jeden z druhého, ale už usedá i Dušan. Saliha si v žertu symbolicky otírá oči... Stihnu ještě poznamenat „Don‘t cry!“, zamávat a už jedu.
    Jsem velice rád, že jsme sem odbočili, že jsme se tu chvíli zdrželi. Bylo to skutečně příjemné setkání a nic na tom nemění ani těch deset minut návštěvy Bahar.