Cesta ubíhala děsně pomalu. Úmorné horko a přeplněné kupé, v němž se linuli nejrůznější zápachy bosých tureckých nohou a zpocených těl lidí, jež přistupovali ponejvíce v rozličných nepříliš civilizovaných osadách, nás vyhnali k oknu na chodbě. Trať do Adany vede naštěstí překrásnou malebnou krajinou Středního Tauru, který dosahuje až 3 500 metrů nadmořské výšky. Nádherné z větší části zalesněné hory, pod nimiž se nachází bezpočet malinkých primitivních vesniček, jsou, alespoň v této oblasti, téměř po celé své šíři protkány desítkami tunelů. Místy, je doslova nalepen jeden tunel na druhý a mezi nimi je buď maličká osada se zastávkou, nebo dokonce jen pěti až dvacetimetrový úsek, přičemž se na jedné straně vypíná mohutná skalní stěna a na druhé naopak hluboký, bez mála kolmý sráz, na jehož dně je vidět miniaturní horská bystřina a jako stromečky působící vzrostlé borovice, jež ji lemují. Chvílemi celý. masív klesá a tak jsou v dáli k zahlédnutí obrysy těch nejvyšších míst tohoto pohoří, které se již ovšem začíná svažovat, čím blíže k Yenice (Jenydže), tím více hory ustupuji, až zmizí úplně a krajina dále k Adaně pokračuje poněkud stereotypním rázem, kde je stále více a více cítit přítomnost velkého města, jakým Adana bezpochyby je.
     Po devíti hodinách jízdy vystupujeme ve stanici s honosným nápisem Ceyhan (Džejhan) a oněch 200 km z Ereğlı je za námi. Pomalu se snáší tma, ale usoudili jsme, že bude, lepší jít stopovat. Vždyť v Turecku se stopuje v noci (jezdí-li auta) lépe než přes den. A to platí, že čím dále z Evropy, tím větší šance na úspěch. Po deseti minutách jsme odvezeni o kilometr dále, do hospůdky patřící řidiči. Jen co vystoupíme, máme na stole vynikající horký čaj, který se zde pije z malých skleniček od rána do večera. Ačkoli si asi spousta lidí představí Turka u turecké kávy, není tomu tak. Zdejší káva je něco poněkud jiného, než co jsme zvyklí konzumovat pod tímto názvem my a i tak jsou tady kafaři obrovskou výjimkou. Skutečným národním nápojem je paradoxně čaj. Nepotkal jsem nikdy jediné "Atatürkovo dítě", které by odmítlo tento mok. Čaj se v jakémsi samovaru vaří celou noc (na celý den), pije se zásadně horký a neuvěřitelně silný, ale vždy výborný. Jak dávají místní klimatické podmínky tušit, je-li horko çay (čaj) osvěží, je-li chladno çay zahřeje. V našem případě, momentálně také staví na nohy těla umlácená kodrcáním ve vlaku.
     U stolu jsme si domluvili odvoz až do Yumurtalıku (Jumurtaliku). Modrý dodávkový Peugot se čtyřmi, silně podnapilými hospodskými štamgasty nás krokem veze k Iskenderunskému zálivu, silnice je již naštěstí prázdná a auto se pohybuje maximálně dvacetikilometrovou rychlostí, takže relativně nejméně opilý člověk, který řídí, situaci poměrně zvládá. Všichni zpívají nějaké národní lidové songy a svou skvělou náladu dále zalévají tureckou vodkou. Asi jediní, kdo sledují cestu, jsme my... Nutno přiznat, že za celých padesát kilometrů jsme potkali tři auta, byli jsme dovezeni až za město - k moři - a to všechno bez nehody.
     Teď jsme sami na pláži uprostřed tmy. Chceme tu zůstat týden a tak, hledáme příhodné místo, kde by mohl náš stan nerušené stát až do odjezdu. Není nic vidět, můžeme jen doufat, že ráno nebudeme muset vztyčit přístřeší jinde... Jen jsme usnuli, vzbudilo nás bouchání do bočních stěn stanu, které za stálého křiku "Hey Johny..." trvalo asi deset minut. "To to tady pěkně začíná...", pomysleli jsme si a zase jsme upadli do hlubokého spánku.
     Přestože má náš stan postříbřenou, tedy pohliníkovanou vrchní stranu, aby odrážel sluneční paprsky, vytáhl nás nesnesitelný žár již po osmé hodině. Bez sebemenšího domlouvání, jsme vklouzli do příjemně chladivé mořské vody a rozhlíželi se po okolí. Zdá se, že jsme našli solidní místo. Za. námi třímetrový útes, na němž stojí nějaká kamenná věž a za ní maličká osada s Kemalpaşa (Kemalpša). Před námi úzký pás mělčiny s vyhřátou vodou, za ním patnáct až dvacet metrů plochého útesu se spoustou větších, či menších louží, dosahujících téměř vanové - čtyřicetistupňové teploty. Dál již jen širé moře. Vše nádherné, jenže postupně se začali objevovat i drobné nedostatky. Prvním byla naprostá nepřítomnost sladké vody v okolí. Nedaleko nás se nachází camp - je prázdný a i když zde voda teče, má nesnesitelnou chuť. Tentokráte to řešíme jednoduše. Zastavujeme dva kolemjdoucí mladé kluky, dáme jim láhev a vysvětlíme, že potřebujeme suyu (suju - voda). Po necelé hodině se sice vrací s pětilitrovkou tekutiny, jenže nikde v blízkosti není stín a tak je spotřeba v takovém vedru až příliš vysoká. Musíme se sami poohlédnout po zdroji... Pro jistotu hned po obědě.
     Nad útesem vede prašná cesta přímo do středu vísky, která sice není nijak velká, ale v žádném případě taky ani tak zaostalá, jako některé jiné osady stejné velikosti - je znát, že představuje skoro předměstí Yumurtalıku. Krávy, kozy, osli, ovce, jednoduché domy, z nichž je většina stavěna z kamene, hlíny, vyschlého trusu dobytka a z betonu, který je však pouze kosmetickým doplňkem. Ale také minaret a tři obchůdky. Lidé, kteří jsou živi ponejvíce z pole, moře a domácího zvířectva. Nezkažené povahy, které se snaží vyjít každému vstříc, hned v prvním z oněch tří obchůdků jsem objevil vodovod a bez nejmenšího problému si domluvil vodu a to kdykoli během týdne, po dobu našeho pobytu zde.
     Nádherné počasí, prostředí, perfektní lidé, krásně teplé moře... odpočinek úplně ideální. Tedy byl by úplně ideální. Pohodovou relaxaci totiž narušuje vysoká salinita vody. Sůl štípe v očích a po oschnutí jsme pokryti bílou solnou mapou, což ještě stále není nic v porovnání k faktu, že miliony štěrbin a skulinek v útesu obývají kvanta krabů. Hojně se tu vyskytují i třiceti a více centimetrové exempláře (v rozpětí klepet) a jak jsme zjistili hned druhý den, jsou tito korýši neuvěřitelně drzí a útoční. Malí jedinci jsou absolutně neškodní, ale většímu klepetu kůže sotva odolá. Je lépe dát si dobrý pozor, neboť každá, i malá rána v moři příšerně štípe.
     Celý den jsme uvažovali, proč je od rána pobřeží prázdné a až teď, když se hrnou davy dětí, nám došlo, že je pondělí a že i tady se chodí do školy. Jsou čtyři hodiny, slunce už nemá svou polední sílu a tak se vyvalujeme na útesu. Řeč se točí okolo Ereğlı, zdejšího života, bavíme se o tom, jak se zde děvčata koupou oblečená, tedy v tričkách, sukních, nebo kalhotách. Jsme tak zaměstnaní hovorem, že si ani nevšimneme blížící se návštěvy. Nevadí, tady se každý přihlásí sám. S nacvičeným "Hello!" k nám přichází skupinka kluků. Chvíli si dohadují anglická slovíčka a pak se ti dva evidentně nejstarší představí. Mladší je Bilent, starší Osman. Oba správně zvědaví - jako příkladní Turci. Hned druhý den nám přišli nachytat nějaké ryby, což jim ani holýma rukama nečinilo obtíže. Předali nám dary more, dokouřili svou Maltepe a zase zmizeli.
     Sedíc před stanem s nohama ve vodě, pozorujeme západ slunce. Rudá, místy až krvavá koule se noří kdesi v, dáli do moře. Obloha hraje temnými odstíny žluté, oranžové, růžové a modré barvy. Pohádkové kouzlo umocňují ještě černé siluety vyčnívajících částí útesu... Necháváme se unášet touto překrásnou večerní scenérií, když se nad námi ozvou tlumené kroky a ryze české "čau!". Na srázu stojí Osman s Bilentem. V ruce malou propanbutanovou láhev s hořákem, konvici a igelitovou tašku. Milé překvapení. Bude se pít čaj - siesta pod krásným jasným nebem začíná. Čtyři polonahá těla na ještě nevychladlém písku, čtyři malé úzké skleničky s vycházející párou z horkého nápoje, čtyři bodová světélka tureckých cigaret a to vše jemně osvětlené plamínkem hořící směsi propanu a butanu. Konverzace sice složitá, nicméně neváznoucí. Angličtina je zde používána jen ojediněle a tak se navzájem učíme slovíčka našich mateřských jazyků. Vychutnáváme noční ticho přerušované klidným šploucháním a šuměním vln decentně narážejících na spící pobřeží Yumurtalıku. Doléváme stále své skleněné nádobky, až je konvice prázdná a my příliš ospalí.
     Ručičky hodin se točí, den končí a zase začíná, slunění a mořská lázeň, užívání slastného stínu, jež v okolí skýtá pouze stará, z pískovcových kvádrů stavěná, osamělá věž, procházky do vesnice, návštěvy 0smana a Bilenta... Týden na pobřeží Středozemního moře se chylý ke konci. Zbývají už jen dva dny.
Zpočátku jsme se s klukama domlouvali z větší části posunky, teď jsou však již naše věty složeny hlavně ze slov obou našich jazyků, doplněných britsko - americkými výrazy. A je s potěšením slyšet, jak osadníci namísto tureckého şalvaar (šalvár) používají skoročeský výraz nasrávačiký, jak se arkadaş (arkadaš) mění v kamaráda, jak teşekkür ederim (tešekyr ederym) stává prostým díky, nebo když se evet a hayir (hajir) zkrátí na naše jo a ne. I my jsme se ale naučili včleňovat do hovoru çadr (čadr) za stan, bugün (bugyn) za dnešek, či ekmek za chléb. Naprosto bažně nás Bilent ujišťuje, že škola není důležitá (a on jí tedy může trávit u moře) frází i "Zítra deniz (denyz) no problem.“, nebo '"Ráno no school ráno çadr.". Chceme jim nějakým způsobem oplatit všechny ty ryby a čaje a tak se rozhodneme, že jen co se setmí a stan přestane bít do očí potenciální nezvané návštěvy, půjdeme si sednout do nějaké restaurace ve městě. Bilent je poněkud mladší a tak, bohužel, nikam nemůže. Osman souhlasí a po sedmé nás přichází vyzvednout. Načesaný, vymydlený, dokonce i nasrávačiký vyměnil za docela normální kalhoty. Ještě kontrola zipů çadru, peníze, doklady... "Leťs go!"
     Cestou probíráme ceny sortimentu hospůdek, ale i spoustu dalších jiných témat. Osman nás znale vede přímo do jedné oblíbené lokanty (lokanta - restaurace), kde zná celý personál. Hrdě nám předvádí nabídku všech jídel a pití tohoto podniku. Se zájmem si s Oldou prohlížíme množství ryb. "Bu kaça balik?" (Bu kača balyk? - Co stojí ryby?), ptám se čistě ze zvědavosti, kolik stojí. Číšník nám ukazuje jednotlivé druhy a při tom říká jejich cenu. Zjišťujeme, že jsou zde mořské ryby nesrovnatelně dražší než u nás - kde nemáme moře. S konstatováním "Very much para." (para - peníze), vysvětluji Osmanovi moje zjištění, objednávám kolu a dvě piva a jdu si i s Oldou sednout. Za chvíli si přisedá i Osman. Nic netušíc popíjíme, když se na stole objeví příbory, mísa zeleninového salátu, chléb a pět nějakých menších ryb... Pravděpodobně nějaké nedorozumění - ale nedorozumění mezi námi a Osmanem. No co, je pozdě křičet, že je nechceme - je prostřeno a naservírováno... Ryby nejenom skvěle vypadaly, ale také chutnaly. Odkládáme holé kostřičky, dopíjíme Pepsi a Efes Pilsen. číšník mačká tlačítka kalkulačky, převádí vše na americkou měnu a my, zapalujíc si cigaretu, čekáme kolik to bude. ..."Thirteen dollars.", přeruší náhle ticho. "13 dolarů?","Jo 13.". odpovídám Oldovi. To ještě jde, počítali jsme víc. Jenže i tahle sumička je nepříjemná a při nejmenším zbytečná. Při našich finančních možnostech si budeme muset dávat větší pozor na všechny zbytečné výdaje. Už je to za námi, už to nezměníme. Dneska jsme se za těch třináct dolarů alespoň najedli. V Istanbulu a ještě předtím v Rumunsku jsme nechali víc a neměli jsme z toho ani plný žaludek... Na Osmana se rozhodně zlobit nemůžeme. Jeho rodina žije, stejně jako většina ostatních, vlastní půdou a zvířectvem, jen on občas něco málo přivydělá jako řidič. Navíc to určitě nemyslel špatně. Raději to zaspíme a zapomeneme na to.
     Neděle - poslední klidný den. Hned ráno musíme v campu vyprat vše, co jsme, byť jen na chvíli oblékli. Kdo ví, kdy opět narazíme na vodu. Slunce pálí, na útesu se suší pár kousků textilu a my skládáme stan. Blíží se poledne, opouštíme slaný mořský roztok a jdeme pokračovat. Bágly pohlcují vše, co jsme za týden vytahali... jídlo, baterky, deníky, mapy. .. Ještě suché čisté vonící prádlo, zapnout přezku a zpátky do campu - spláchnout z těla sůl. Na čas poslední "generálkové" mytí ve sladké vodě. V šest musíme být u Osmana, jede služebně do Adany a nás sveze do Ceyhanu. Je nejvyšší čas vyrazit - lepší přijít dřív, než pozdě.
Jsme očekáváni, jenže Osman je po lokty ponořen do útrob auta a vysvětluje, že se snaží cosi opravit, neboť si jeho vůz postavil hlavu a né a né jet. Jdeme se tedy zatím rozloučit s Bilentem. Vcházíme do maličkého baráčku, z venku působícího smíšenými dojmy. Je splácán z nejrůznějšího materiálu, snad co bylo po ruce, ale uvnitř je vše betonové. Bílé stěny a červená podlaha, absolutní čistota, nikde ani smítko. Skromné zařízení, omezující se pouze na postele a pár drobných skříněk. Kráčíme po prostém barevném běhounu do pokoje a celá rodina s námi. Za chvíli na podlaze leží obrovský chromovaný tác plný pohárků na čaj a množství jídla. Od chleba, přes marmeládu až po sýr všechno vlastní výroby a z domácích zdrojů. Všichni posedají po postelích a polštářcích na zemi a vybízejí nás k zakousnutí něčeho, co přinesli. Nepohrdneme..., jíme a přitom odpovídáme na dotazy, které nám Bilent, ač se nikdy neučil žádné cizí řeči, tlumočí. Vyměňujeme si adresy a... a nejsme schopni vysvětlit proč nemáme telefon - přístroj, který po celém Turecku vlastní úplně každý. Nachází se skutečně i v dobrých devadesáti procentech těchto prostých haciend. Je neuvěřitelné, že ať je již člověk úředníkem, nebo pouhým pastevcem, má své telefonní číslo... snad se taky dočkáme...
Čajový dýchánek pokračuje i přesto, že přichází Osman a hlásí "Oto no good!" (oto - auto). Než cokoli vymyslíme, je rozhodnuto: "You sleep burada“. (burada - tady). „Zítra ráno otobus Ceyhan." (otobus - autobus), vysvětluje svůj nápad Bilent, přičemž celá rodina po přetlumočení souhlasně kývá hlavou jako jeden muž. Proč ne, v noci jezdí z Yumurtalıku jen pár aut, takže je to nejlepší momentální řešení. Autobus, respektive dolmus, což je pro přepravu osob upravené dodávkové auto, se dá pořídit i za kovovou marku, kterou stejně nikde nikdo nechce. Dolmusy zalepují díry v oficiálním autobusovém jízdním řádu. Jezdí daleko častěji. Trasa není až tak pevná, aby se nedalo, v případě potřeby, někam odbočit, někam zajet, nebo někde zastavit navíc. Mimo nepoměrně nižší ceny, jsou dolmusy, až na zanedbatelné výjimky kuřáky, což jistě potěší každého, kdo tomuto zlozvyku propadl. Celkově vzato, myslím, že jsou dolmusy, i přes menší pohodlí, výhodnější nejenom pro Turky, ale v mnoha okolnostech i pro turisty. (Máte-li peníze a naplníte-li celý vůz, řidič je ochoten respektovat váš jízdní řád i vaši trasu.)
Byl to dobrý nápad - více než padesát kilometrů jistých a to skoro zadarmo - můžeme usínat s lehkou hlavou.