Vjezd do Turecka sice probíhá bez větších kontrol, nicméně neuvěřitelně nekonečné papírování a placení je ubíjející! Nejdříve turecká víza po 20 DM (nebo 10 USD). To je vlastně jediná triviální operace - dám 40 DM, předložím pasy a během jedné minuty v nich mám nalepené orazítkované samolepky.
    S autem je to složitější. Začíná se poplatkem asi 16 marek, ten se ovšem platí v tureckých lirách, takže je v podstatě na prvním místě výměna peněz. Za zmíněnou částku dostávám dva papíry a další razítko do cestovního dokladu. Potom ještě 18 DM, odevzdat jeden papír a vyzvednout si jiných šest (formát větší než A4!). V jiné kanceláři zanechat tři z nich, nafasovat několik nových „beranů“ a do fronty ve vedlejším kanclu. Odevzdat ten úplně první papír a čekat na další... Ovšem tady začíná problém. Po kontrole technického průkazu, řidičského průkazu, mezinárodního řidičského průkazu a zelené karty chybí doklad o zapůjčení vozidla... Naštěstí mám už z Rumunska auto v pase zapsané a tak to po deseti minutách stačí. Ještě poslední štempl a už čekám jen na kartičku - jakési vízum pro vůz. Letmá kontrola poznávacích značek a podobně... Můžeme jet!
    Placení je za námi a tak se už jen kocháme krajinou turecké Trákie. Je tu nádherně a na silnicích poměrně prázdno. Z Bulharska do Turecka vedou jen dva přechody. Tento z Malko Tărnovo do Dereköy (Derekej) je pro kamiony nevhodný a jelikož je stranou hlavních tahů, není příliš využíván ani pro osobní přepravu, což je znát ještě tak 80 km do Babaeski. Tady už ovšem začíná turecký frmol. Zastavujeme se v restauraci na čaj.
    Jak jsme stačili vypozorovat z četných benzínových stanic, ceny naturalu se pohybují od 320 do 400 tisíc lir. Nyní mohu počítat... Při cifře 350.000 TL za litr benzínu dojedeme zhruba do Izmitu a zpět (tedy domů). Chceme-li absolvovat celou trasu, bude nám scházet 200 marek. Turci příšerně zdražili. Nejen čaj a kávu, ale jak se později ukázalo, téměř vše a často několikanásobně... Benzín byl vždycky zhruba o 2 až 3 Kč dražší než u nás, dneska je to v průměru o 7,50 Kč! No co, nedá se nic dělat, musíme do Istanbulu a tam se rozhodne...
    Jsme na nejhlavnější silnici evropské části Turecka a na provozu je to citelně znát. Tolikrát jsem tuto zemi projel autostopem, ale až teď, jako řidič, si všímám všech těch anomálií v pravidlech silničního provozu... No pravidlech.. Spíš jde jen o zvyk, zažitou situaci, snad nepsaná pravidla... Kroutím nad tím hlavou a leckdy nemám potuchy, co se děje. Připadám si jak Alenka v Říši divů. Jsem z toho trochu mimo! Občas nevím, ani co já sám mám udělat. Jsem uvržen do stejné role, jako některé z českých řidiček, jenž preventivně zastavují na každé křižovatce a čekají až jim ostatní ukážou.
    Technika jízdy i „předpisy“ jistě stojí za zmínku, neboť zde jezdí všichni stejně a policisté to tolerují. Navíc musím přiznat, že i já jsem do toho po čase přišel a nejen, že jsem si zvykl, ale maximálně mi to také vyhovovalo. Pravděpodobně jsem neodhalil úplně všechno a na některé záležitosti jsem přišel až před odjezdem, ale pro lepší orientaci shrnu své poznatky již na začátku. Maximální povolená rychlost pro osobní auto je 50 km/h v obci a 90 km/h mimo (včetně dálnice), ovšem v praxi se jezdí tak rychle, jak jen to dovoluje provoz, počasí, podmínky a vozidlo. Na semaforech se sice objevuje i blikající zelená, která předznamenává její konec, nicméně se za jistých okolností jezdí i na červenou. Při odbočování vpravo je například pokračování v cestě naprosto samozřejmé. V případě přímé jízdy, nebo směru vlevo se pokračuje za předpokladu, že řidič neohrozí vozidla, jimž svítí zelená. V noci je pak většina semaforů, stejně jako u nás, mimo provoz. Před předjížděním řidič předjíždějícího vozidla troubí nebo (v noci) bliká dálkovými světly.
    V Turecku je velmi hustá síť silnic ve vynikajícím stavu. Desítky tisíc kilometrů dálnic a silnic dálničního typu. Drtivá většina velkých měst s počtem obyvatel od 50.000 (!) je obehnána plynulým obchvatem. Hlavní tahy protínající z nějakého důvodu města, jsou v centrech často odděleny ploty nebo zábranami. Při průjezdu menších sídel, snad již s 5.000 obyvateli se silnice o několik proudů rozšiřuje. I v každém stoupání přibývá jeden nebo dva pruhy, přičemž levý směřuje dolů, ostatní nahoru. Předjíždí se však v obou směrech! Přednost mají ti, co jedou do kopce, nicméně v těchto úsecích nijak výrazně neplatí plná čára. Není-li provoz, předjíždí se nezřídka i v nejzazším - protisměrném pruhu, čili například trojnásobné předjíždění - čtyři vozidla vedle sebe. Na silnicích dálničního typu a některých frekventovaných mezinárodních trasách, kde není možné mimoúrovňové odbočení vlevo a tudíž by v důsledku tohoto úkonu docházelo k brždění provozu řidičem, jež před odbočením dává přednost v jízdě protijedoucím vozidlům, je vzniku dopravní zácpy zamezeno naprosto jednoduchým způsobem. Odbočka do leva je křižovatka ve tvaru malého písmene „b“. Řidič nejprve sjede doprava po smyčce, která přetíná hlavní tah kolmo a poté teprve dává přednost - stojíc mimo silnici. Přetne tak cestu v nejkratší možné trase a navíc rovně, což umožňuje rychlejší rozjezd.
    Rozloha Turecka se blíží 780.000 km2, tedy téměř desetinásobku plochy české republiky, délka je okolo 2.000 km a šířka zhruba 800. Železniční síť je příliš řídká a tak tíha přepravy leží především na silnicích. Uvážíme-li rozměry Turecka a veškeré dálky, je velmi pochopitelné, že maximální rychlost 90 km/h je holým nesmyslem. Vlastně veškeré ty abnormality v pravidlech vedou jen a pouze ke zrychlení a zajištění co největší plynulosti provozu. A pochopitelné je tu často i když to na první pohled nevypadá, také snaha o větší bezpečnost.
Narozdíl od naší malé země, jsou v Turecku i stokilometrové roviny se šířkou vozovky přinejmenším na tři auta, čili rychlost převyšující (a né málo) devadesátku je skutečně bezpečná. A jízda na červenou...?! I u nás se občas stane, že dlím na křižovatce sám, nebo mám alespoň volný směr, ovšem svítí červená a tak stojím. V Turecku bych jel. Při odbočování vpravo jsou u nás také časté prostoje na semaforech. Projede řada aut, za níž bych mohl odbočit já, jenže stojím, neboť nemám zelenou. (I Němci mají na semaforu přidělanou nakreslenou – tedy trvale zelenou šipku pro odbočení doprava).
    Dlouho jsem nechápal troubení (nebo blikání světly) při předjíždění a dlouho jsem jezdil „po česku“, ovšem i to mi nakonec došlo. Zatroubím-li, upozorním na sebe. Řidič přede mnou uhne ke kraji a je-li potřeba, prostor vytvoří i protijedoucí vozidlo, což je důležité zvláště v četných horách... Když vznikne šňůra aut za jedním nákladním vozem jedoucím do kopce - všichni chtějí na rozšířeném místě předjíždět. Troubení upozorní jednak protijedoucí, aby v tu chvíli v obráceném směru nepředjížděli (eventuelně aby zpomalili, předjíždí-li se i v jejich pruhu), ale také zorganizuje pořadí v pruzích. Vždyť co kdyby všichni najížděli automaticky řekněme do druhého pruhu...! Ovšem stala se mi i jiná věc... Silnice jsou mimo jiné plné i povozů, traktorů a různých jiných pojízdných mechanizačních zařízení. Na jedné úzké prašné cestě horskými průsmyky jsem se chtěl dostat před velký otevřený (bez kabinky) traktor s vlekem. Na této cestě se sice dvě auta vyhnou, nicméně vzhledem k terénu a jedné serpentině za druhou jezdí každý po prostředku. To by nebylo vůbec divné, vždyť tu není až tak velký provoz, jako na běžných asfaltkách, ale své nevýhody to přesto má. Jakmile mi traktor uhnul ke kraji, jal jsem se ho předjíždět.... Když jsem byl na úrovni téměř jeho zadního kola, řidič otočil volant doleva...! Až tady mi došlo, proč musím troubit! Neviděl mne - nemá zrcátka, neslyšel mne - motor nepřehlušil kravál traktoru. Zareagoval až na třetí zatroubení! V takovémto terénu se troubí nebo bliká i před nepřehlednou zatáčkou. Skalní masív se objíždí tak, že není vidět (ani slyšet) za roh. Je radno na sebe upozornit předem, abych nepřekvapil a nebyl překvapen! Rozměry cesty a jízda uprostřed by jinak vedly pouze k čelní srážce.
    Veškeré objezdy a víceproudé průtahy městy umožňují rychlou jízdu i obcí a tak jsem narazil jen na čtyři záležitosti, jež provoz skutečně brzdí a nepřispívají bezpečnosti. Jsou to chodci, nákladní auta, semafory a kruhové objezdy... Abych to vysvětlil... Chodci se na hlavní tah většinou nedostanou a tam, kde tu možnost mají, s nimi řidič počítá. Ovšem v obrovské Istanbulské aglomeraci, kde se směrem k Bosporu sbíhají všechny silnice a dálnice je prostor otevřený a nechráněný. Nedá se zde předpokládat chodec, a to je pravé ten omyl! Lidé hojně přebíhají i dálnici uprostřed štrúdlů jedoucích aut!
    Nákladní vozy se dají předjíždět téměř kdykoli a kdekoli, provoz až tolik nebrzdí, jenže představují opravdové nebezpečí na silnici. Vzhledem K ohromným dálkám jsou náklaďáky několikrát přeloženy. Náklad většinou převyšuje kabinu ještě o jeden a půl násobek vozu! Například klády ložené do výšky dvou i více aut, jsou sice skramlované a upevněné, jenže jsou tak objemné a těžké, že vůz v ostrých zatáčkách nebo při silném nárazovém větru neudrží balanc a doslova lehne na bok. Kolik jsem viděl takto převrácených traků s rozsypanými kládami, roztroušenými pytli nebo rozptýleným jiným materiálem... Dokonce i v zatáčce ležící vůz přikrytý dvěma tanky!
    Dalším problémem jsou semafory. Ne sice ono ježdění na červenou, ale kvalita světel. Na většinu semaforů celý den pere slunce, jednotlivá světla jsou slabší intenzity než u nás a tak není v záři slunečních paprsků vidět, kterou barvou semafor svítí, nebo svítí-li vůbec, a to často ani z bezprostřední blízkosti. Je to podobné tomu, co se sem tam stává u nás na některých železničních přejezdech, kde slunce znemožňuje na dálku rozlišit zda svítí červená, nebo je signalizační zařízení vypnuto. Konstrukce tureckých semaforů navíc nejsou černé. Jejich barvou je takový zvláštní odstín zelené (někdy zelenožluté), na kterém není ani jedno ze tří světel kontrastním, nevyniká tak tedy ani proti podkladu.
    Problém představují, v neposlední řadě, i kruhové objezdy. Nejde o ten klasický typ křižovatky známý z našich zeměpisných šířek, nýbrž o kruh, k němuž z vnější strany míří několik silnic a uvnitř nějž leží ještě další křížení ve tvaru znaménka plus, písmene „X“, „I“, výjimečně „Y“, nebo „T“ (a leckdy cesty uvnitř kruhu nenavazují na ty vedoucí vně). Přičemž ani neplatí přednost v jízdě na objezdu ani naopak, ale každé křížení má svůj semafor! V praxi to život řidiče vůbec neusnadňuje. Je to přesně obráceně - jde o uměle vytvořenou spoustu křižovatek na jednom místě. Při klasickém kříži a kruhu se situace stává křižovatkou s třeba dvanácti semafory! Ovšem i ty kruhové objezdy jsou záležitostí spíše měst, kde jsou zvyky (a především v Istanbulu) trochu odlišné, ale k tomu se ještě dostaneme.
    Řekl bych také, že jsou řidiči mnohem ohleduplnější a jezdí lépe a bezpečněji než dříve. Je to údajně i tím, že kdysi, když šofér přišel o řidičský průkaz, mohl si ho bez problémů vykoupit zpět. Dnes je toto čerstvě zrušeno a opatření jsou zhruba jako v Česku, takže se každý raději snaží o řidičák nepřijít! Vždyť Turecko je zemí řidičů a dlouhých silnic. Mě se tu (až na několik výjimek) jezdilo opravdu dobře a místní zvyky spíše vítám. S rolí Alenky v Říši divů jsem se záhy rozloučil a přijal post, jemuž by více slušelo označení Alenka v Říši řidičů a dlouhých cest.