U Alyho rodiny jsme našli azyl na další tři dny, což přineslo přinejmenším uklidnění nás obou. S přibývajícími nesnázemi se o nás totiž víc a víc pokoušela ponorka. Z Oldy kypěla naštvanost, otrávenost, nekompromisnost... místy to bylo až hnusné. A často na škodu věci. Předpokládám, že ač jsem se snažil držet, byl jsem v jeho očích to samé. Proto jsem nesmírně rád, že náš krátký pobyt v Gize, i přes pokračující nesnáze, utlumil ponorkovou nemoc.
    Když už jsme v Káhiře, nedá nám to, abychom ještě jednou nepokusili štěstí na Ambasádě Izraele. Marně - dneska nám chyběl zvací dopis, nebo doporučení z Velvyslanectví ČR. Zvací dopis je nesmysl, neboť pošta (s výjimkou telefonů ze Sinaje a několika málo míst) mezi Egyptem a Izraelem je značně pofidérní, takže dopisy velmi často nedojdou.
    Ani nevím po kolikáté, ale znovu jdeme na naše zastupitelství. Paní, která se snažila nám pomáhat vždycky, se snaží i dneska. Jenže vše zase končí na mrtvém bodě. Doporučení nám může vystavit jedině paní Paříková! Co se dá dělat. Snad bude mít lepši náladu... Opak je pravdou - tahle ženská snad nemá lepší náladu nikdy a snad je nepříjemná celý život. Navíc má zaměstnání, kde svoji libůstku může občas dostatečně dobře ukojit a ještě za to bere asi i slušnou rentu! Dneska byl náš rozhovor opravdu rychlý: „Nemám čas, ani chuť vám cokoli zjišťovat, ještě něco...?!“, „Jak tak koukám, rači ani ne.“ Než jsme vypadli, zjistili jsme ještě, že Izraelci prodávají víza v přístavech. To by mohla být eventuální cesta, kdyby jsme věděli odkud a kam jezdi lodě, kolik stojí a kdybychom na to ovšem měli peníze.
    Druhý den nás Dr. Emil budí už časně zrána. Přišel se rozloučit, ještě než půjde do školy. Po Emilovi přichází celá Alyho rodina. Je to skutečně až dojemné loučení, přemlouvají nás, abychom ještě týden počkali až se Aly vrátí z Luxoru, kde mé nějakou práci v hotelu. Ale bohužel. Nemůžeme. Čas běží příliš rychle, naše víza nejsou nekonečná a odjezd z Egypta je tak složitý, že se zdá být až nereálný...
    V centru Káhiry - v okolí Midán Tahríru poběháme všechny cestovky, ale všechny se stejným výsledkem - žádné lodní spojení s Izraelem. Ještě opravdu hodně dlouho se vláčíme ulicemi Matky světa (Um-al-dunya) , jak je občas Káhira nazývána, než se nám podaří najít Ramsesovo náměstí, s hlavním Káhirským nádražím. Obrovský kamenný Ramses stojící uprostřed, jakoby ani nepatřil k tomu chaosu, který se odehrává, naprosto všude okolo - pod ním.
    Nádraží není sice malé, ale rozhodně ani největší. Svojí strukturou připomíná pražské Masarykovo nádraží a chaosem a organizací je daleko daleko za těmi našimi nejnelegálnějšími totalitními černými burzami. Máme štěstí, vlak do Abu Kebír jede za půl hodiny, což je doba, která nám jen tak tak stačí abychom ho našli. Z neznámých důvodů totiž odjíždí z „nástupiště“ ležícího daleko za nádražím.
    Nečekáme žádné zázraky, vždyť těch přibližně 130 km stojí pro dva lidi 2,70 EL (to jest podle aktuálního přepočtu necelých 21 korun!), nicméně to, čeho jsme svědky, překonalo naši nejbujnější fantazii. Kultura cestování je hrozná, no, spíše se o kultuře ani nedá mluvit. Syrské vlaky měli prostřílená okna, v odlehlých tureckých krajích jezdí vlaky pořádně zahnojené, ale i když vezmu to nejhorší z obou, je to ještě „De Luxe“ ve srovnání s touhle „trojkou“ egyptských drah. ČD je proti tomu vyspělá zápaďácká hudba příštích století. Tady chybí okna, většinou i dřevěné okenice, dveře, a to i koncové - mezi vagóny. Neskutečná špína. Na stěny se dá psát prstem. Na zemi je materiál, který bychom stěží hledali: i na našich skládkách. Díry v podlaze umožňují pozorování pražců za jízdy. Sedačky jsou laťkové - tak jak to bývalo v našich motorácích před léty, jenže tenhle vlak je nějak prachbídně odpružen, takže se jede celou cestu natvrdo. Místy cestující nadskakují i o 15 až 20 centimetrů. Krajina okolo je suchá, takže se chybějícími okny valí dovnitř mračna prachu. Po půlhodince je totálně všechno zahaleno šedivým prachovým závojem. Vlak je přeplněn takovým způsobem, že i pražské metro jezdí ve špičce prázdné. Někteří leží i pod sedačkami, jiní sedí na mřížoví určeném pro přepravu zavazadel. Hrozny lidí držících se za madla čouhají z každých dveří, přitom uvnitř vagónu sedí i kozy...
    Po třech hodinách jízdy vystupujeme v Abu Kebír. Cože. . .?! Oni sedí i na náraznících a co víc... i střecha je plná - do posledního místečka... „Každý centimetr čtverečný je obsazen... O tak hojné přepravě se evropským železnicím může fakt jen zdát! Kam se hrabou všechny ty ČD, DB, SB, BR, ÖBB, SNCF, FS, SJ, TGV a další... ER - to je podnik!!!