Čeká nás dlouhá cesta. Už to začíná nanovo. Krátké autostopy. Tři, čtyři, pět kilometrů, ale i to je posun. K večeru se dostáváme teprve na známou křižovatku - odbočku do Káhiry, kterou jsme projeli již tolikrát. Padá tma a nic nejezdí. Nechce se nám stavět stan a tak dnešní noc trávíme v blízkém rozestavěném hotelu.
    Ráno stopujeme již od půl sedmé, ale první auto nám trvá více než tři hodiny. Pak Olda domlouvá odvoz až do Káhiry. Je to náklaďák s návěsem. V kabině je plno, na plošině návěsu předtím vezl cement, takže je celý šedivý, ale lepší než pěšky. Cesta je šílená. Návěs nemá boční sajtny a vítr nám fouká cement do očí. Nasazujeme sluneční brýle, abychom ochránili oči, ale stejně nic nevidíme. Jsme jako prasata. Celí od cementu.
    Po čtyřiceti kilometrech řidič zastavuje v poušti a chce po nás dvakrát třicet pět dolarů, jinak nás dál neveze. Je to prekérní situace, ale není na výběr - peníze nemáme! Náklaďák odjíždí. Stojíme sami uprostřed písečné pustiny. Bez vody, bez peněz... Nikde kousek stínu. Krajina jako dělaná na hady a štíry. Auta jezdí jen sporadicky - tak jedno za hodinu a půl. Na všechny strany jen písek a písek. Jen jedny kasárna... Kasárna... Voda!!! Přichází k nám dva vojáci držící stráž. Ptáme se po vodě, ale jsme bez řečí posazeni na obrovskou cívku od kabelu. Dobrá sedáme. Nerozumíme tomu sice, ale sedáme. Po chvíli se zvedám z cívky, abych lapil brouka (sbírám je celou dobu - pro jednoho kamaráda - entomologa). V tom mi za zády cvakne závěr samopalu... Nebyl jsem vzorným vojákem, ale tomu rozumím... Znovu sedám. Není nám zrovna dvakrát dobře. Natažené samopaly za zády. V takových podmínkách. Kdyby nás tady zastřelili, za tři dny nás zavěje vítr pískem a sotva nás kdy někdo objeví, bude-li nás vůbec hledat. Na druhou stranu, proč by nás stříleli?! Nic jsme neprovedli. A určitě by už ten kohoutek zmáčkli dávno. Oni zatím jen natáhli...
    Už to trvá dlouho. Stále sedíme s namířenou hlavní za hlavou. Je to otřesný pocit. Nevidím za sebe, ale tu hlaveň tam cítím. Je to nepříjemné a trvá to už skoro dvě hodiny. Jenže nic jiného se neděje. Stále nic nevíme. Nikdo nám nic nevysvětlil. Co se sakra děje?!
    Po více než dvou hodinách přichází výměna stráží. Budeme možná deset minut osamoceni... Musíme něco podniknout, nebo to neskončí... A opravdu, stává se neskutečné. Zrovna jede okolo auto. Náklaďák svážející odpadky... Na korbě je jeden z „popelářů“ a volá na nás. Jedou pomalu... V podstatě za jízdy naskakujeme! Mizíme z toho zpropadeného místa! Sláva! Na bordelu, ale pryč! Popojedeme sice sotva deset kilometrů, ale jsme daleko od vojenské zóny...
    Začíná se to malinko lepšit. Několika vozy dojedeme ještě týž večer až těsně před Suezský kanál. Začíná pršet a tak usedáme k ohni v jedné z hospůdek. Jsme středem pozornosti a všichni okolo jsou rázem samí kamarádi. Dostáváme zdarma najíst i napít. A dokonce je nám nabídnut i nocleh... Vyspat se po měsíci v posteli to je lákavé...
    Ráno nás vzbudí zima, všude je šedivák. Vstáváme. Olda zjišťuje, že zatímco jsme spali, přišel o dvě trička, kožený opasek od kalhot a posledních patnáct dolarů... A sakra, kamarádi...! Děláme jakoby nic, ale po chvíli budím jediného z nich, který mluví anglicky. Vše mu vysvětluji mezi čtyřma očima, aby zjednal nápravu. Na chvíli zmizí, ale po dvaceti minutách se vrací i s věcmi i s penězi... Ještě že tak.
    K polednímu se nám zadaří zastavit mikrobus, který nás bere za kanál. Máme za sebou tu největší překážku. Dneska to docela jde. Po několika hodinách nás bere nějaký stařík až na předměstí Káhiry. Ovšem pouze na předměstí. Tady již nic nezastavíme a zbývá ještě patnáct kilometrů na Midán Tahrír... Pochopitelně pěšky...!
    Dorážíme, když je již Mugamma zavřená, takže se snažíme alespoň prodat ty dva prstýnky. Nebyl by to velký problém, jenže v Káhiře nejsou za sto, ale za pouhých dvacet dva liber! Ten vydřiduch! Couráme Gizou hledajíc, kde složit hlavu. K Alymu nemůžeme - to už by bylo trapné.
    Náhodou narážíme na súdánskou hospodu. Znají tu Fadela, prý by se měl ukázat zítra okolo sedmé. Že by nám tentokráte v Káhiře pomohl zrovna Fadel... Musíme se zítra určitě zastavit! Přinejhorším mám i jeho Káhirskou adresu. Snad se zase uvidíme...