Opouštíme letištní halu a vitá nás sníh. Nemám sice problémy s aklimatizací, ale i tak je dosti nepříjemné octnout se za tři dny z 30 – 40°C v -10°C. Je to 40ti 50ti stupňový pokles téměř bez mezičlánku a zkuste si představit, že by jsme u nás šli spát v horkém srpnu a probudili se druhý den do mrazu deseti pod nulou.
    Aut jezdí dost, ale Bulharsko není zrovna zlatou Mekkou stopařům zaslíbenou. Provoz je tak hustý, že se ani nevyplatí připažit. Jenže stále nic. Je to hrozné zdrcující - nemáme jediný kus teplého oblečení - jen letní oděv! Na nohou, navíc, roztrhané plátěnky! Sníh je mokrý a neustále padá. Jsme celí promáchaní. Po čtyřech hodinách zastavuje auto. ...na poslední chvíli, neboť již máme úplně ztuhlá těla. Dělá nám problémy každý pohyb.
    Večer vystupujeme v nějaké menší vesnici, odkud zbývá ještě dlouhých 113 km do Ruse. Rádi bychom ještě stopovali, ale je mlha, zima, mokro a ještě se spustil déšť. Mé rozedrané boty, dírami v podrážce, doslova nasávají vodu z vozovky. Nohy mi ztuhly ukrutným způsobem. Po kolena je necítím. Kašlem na stopování. Odcházíme za vedle stojící restauraci. Pod stříškou je tu uskladněna hromada židlí a tak si každý ze tří zhotovíme provizorní nepohodlné ležení. Je mráz, ale jsme v suchu. Měním si ponožky za suché a okamžitě zalézám do spacáku. Stočen jak had trávím noc. Dnes to má na míle daleko k luxusu - je to za trest.
    Po ránu vyrážíme již brzy. Musel jsem si vzít přes dvoje ponožky ještě igeliťáky abych byl vůbec schopen vydržet ten nekonečný den. Na zahřátí ušlápneme hned 13 kilometrů. Zbývá rovná stovka. Zastavuji auto... Sotva stačím otevřít dveře, ozve se: „Njama sdátko.“ To je to poslední, co by mi mohlo vadit, hlavně že jede až do Ruse. Chybí mu přední sedačka, ale to je snad nejmenší závada toho vozu. Ani stahování oken nefunguje, jak by mělo. Tabulky neustále jezdí dolů. Jsou na mnoha místech „zajištěny“ vsunutými papírky, jenže to nestačí... Vůz se na namrzlé vozovce pohybuje značně neobratně a to ještě musíme stále zastavovat, neboť se uvolňují kola. Šofér přehazuje šrouby sem a tam, z kola na kolo. Mají strhané závity, takže nedrží v každé díře... Po sedmé zastávce je každé kolo na dvou šroubech...! Jsme v Ruse. Ještě túra - devět kilometrů na hranice.
    Přechod z Ruse do Giurgiu (Žuržu) je most přes Dunaj. Pešky nás nepustí. Musíme si opatřit nějaký převoz. Lítám celý nekonečný zbytek dne od auta k autu a prosím o malou službičku. Marně. V tom nečasu je to skutečně velmi nepříjemné. Padá tma - nemáme, kde spát a tak se zoufale snažím dál. Doslova ukecávám nějakého němce, když mi pod nohama povolí led... Zajíždím do kaluže - nad kotníky do vody a bláta...! Sotva vylezu, boty namrzají. Nějaký medvědář nás zve na čaj. No aspoň něco teplého, vždyť už jsme zase druhý den bez jídla. Popíjíme, když se objeví taxíkář, že nás vezme do mezipásma. On tam prázdný nesmí a musí si něco nakoupit. Dál již prý budeme moci pokračovat po svých. Jedeme!
    Z mezipásma pokračujeme pěšky na most, ale tady nás zastavují vojáci... Dál ani krok. Stojíme uprostřed cesty - nad Dunajem a čekáme. Příšerná zima, tady to fouká nejvíc. S přibývající tmou sílí i ta sibérie. Schováváme se před studeným větrem za jednotlivé železné části mostního oblouku. Bylo nám i hůř, ale rozhodně né větší zima. Od pasu dolů necítím tělo! Ruce zmrzlé, že nemohu ani hýbat prsty.
    Po předlouhé hodině nás vyzvedá nějaký vysoký funkcionář rumunské celnice, aby nás osobně převedl na druhou stranu. Stěží hýbeme končetinami. Procházíme okolo dlouhatánské fronty čekajících kamionů. A najednou Liazka s českou značkou... Líná huba - holé neštěstí! Jdu se zeptat. Řidič je mladý kluk, takže vysvětlování netrvá nijak dlouho a již sedíme uvnitř. Jak se dalo předpokládat, jede domů. Máme na podstatný kus trasy vystaráno!
    Je pochopitelné, že celní oficiality musíme projít každý zvlášť, takže se těsně před budovou celnice rozdělujeme. Nám to netrvá ani půl hodiny, ale bílá Líza nikde. Půlnoc a stále nic. Hodina, dvě, tři... Pořád čekáme. Omotáváme si spacáky okolo těla, abychom neumrzli. Až k ránu, když se začíná rozednívat, se ze zatáčky vyřítí náklaďák s Přerovskou značkou. Rychle dovnitř. Jsme zmrzlí jak drozdi. Jedeme na parkoviště, které leží asi čtyřicet kilometrů odsud. Cesta je odkloněna a objížďka vede z nepochopitelných důvodů polní cestou.
    Když dorazíme na parkoviště, zjišťujeme, že má kamion rozřízlou plachtu... Jsme v Rumunsku a tak se hned nabízí vysvětlení toho nesmyslného objíždění... Kamion musí jet na nekvalitní polní cestě pomalu... Na místě se to spravit nedá - jdeme tedy na chvíli spát a snad někde po cestě.
    Dojíždíme do Bukurešti, jenže všechny snahy servismanů jsou zoufalé. V Pitešti je to obdobné. Jen zběsilé létání vyhlížející hůře než ta díra. Pokoušíme servis za servisem. Aleš, tedy řidič, je z toho už nervózní, jelikož to musí dát do pořádku, než se octneme na hranici. Po celém Rumunsku je rozsáhlá síť vynikajících tureckých parkovišť, což je spása většiny řidičů, neboť to je jediná záruka, že nebude náklad během odpočinku rozebrán nenechavými Rumuny. Je to spása i pro nás. Turci jsou zruční. Ochotně a špičkově zavaří plachtu. Hned je veseleji.
    Dnes již zůstaneme zde. Lízinka je útulná. Aleš tady má vcelku komfortní vybavení. Video, propanbutanový vařič... spousty konzerv, kafe...Teď od samé radosti přinesl i láhev ruské vodky.
    O půl osmé vyrážíme. Za jízdy vařím kafe. To je pohodička. Aleš hází do placu karton cigaret a vybízí nás k jeho nepřeberným zásobám jídla: „Vemte si, co sníte. Přece to nepotáhnu domů...“. „Dobrá udělám guláš, dáš si taky?“, odpovídám otázkou... „Jó, jasně.“, říká Aleš. Jdu na to. Jsme jak blázni, za jízdy vaříme i jíme. Samá káva, samé dobroty.
    Za Pitešti zastavujeme u železničního přejezdu, V tom momentě naskakuje na přední masku a boky šest malých Rumunů a začnou mýt okna. Aleš jim dává 500 leva a dva dolary. Nestačí jim to... Chtějí víc a víc. Začínají problémy. Rumuni tahají z kapes kameny. Když nedostanou ještě mnohem větší odměnu, rozbijí sklo! Inu Rumunsko! Aleš startuje a přískoky popojíždí vpřed. Setřásl tak dva z těch výrostků, ale stále zbývají ještě čtyři a ti se drží zuby nehty, jako klíšťata. Neodradí je ani tasená mačeta. Najednou Liazka vyjíždí z řady vozidel čekajících na zvednuté závory. Aleš jede těsně okolo stojících vozidel a doslova o ně odírá zbytek vandalů. „Hlídej mi to zprava...“, křičí na mně a kličkuje mezi těmi červenobílými klacky... Srdce se nám rozběhla o trochu rychleji než je obvyklé, ale máme za sebou i ten přejezd i tu mycí četu.
    Aleš jede z Damašku a jak tvrdí, největší a nejnesnesitelnější problémy bývají právě v Rumunsku. Rozhodl se, že dneska projede celou tuto zemi ať to stojí, co to stojí! Je jistě unaven, ale těch 600 kilometrů za to opravdu stojí. Dojíždíme do Varšándu k přechodu. Čeká nás nekonečně dlouhá fronta. Zapínáme video, vaříme kávu, večeři a po metrech popojíždíme.
    Shlédneme tři filmy a ještě je před námi pět kamiónů. Jde to pomalu. Vůbec to neodsýpá. Kdo ví, kde to vázne, ale již jsme příliš blízko celnici. Vystupujeme.