As-Suways, nebo srozumitelněji také Suez... Vystupujeme z autobusu a máme za sebou první třetinu cesty. Rozhodli jsme se nekomplikovat zbytečně situaci ještě více a nejdříve zjistit, jestli náhodou nejsou izraelská víza prodávána na hranici a nejsou-li, co jiného bychom ještě mohli dělat.
    Do Suezu jsme dojeli bezpečně a, bez jakéhokoli problému autobusem, který nám platil Aly a Dr. Emil, ale nejtěžší úsek cesty máme stále před sebou. Čeká nás znovu Sinai a teď ještě mnohem těžší oříšek - Suezský průplav. Toto 161 km dlouhé vodní dílo se totiž nedá překonat pěšky a auta která zastavují mizerně, zde zastavují ještě hůře. Navíc je to z města k tunelu ještě nějakých pár kilometrů.
    Cestu nám ochotně ukázal hned první, koho jsme se zeptali, jenže nám zřejmě nerozuměl zrovna nejlépe a tak jsme se ocitli v nějakém menším přístavu... Je to opravdu velmi zajímavá záležitost. Z dálky se Suezský průplav jeví jen jako kabiny lodí plující v poušti. Když přijdeme blíže, vidíme na náspech okolo vody bezpočet kulometných hnízd a ještě více vojáků a policistů. Lodí nepojedeme - to by byla škoda peněz, musíme se dostat k tunelu a něco zastavit. Ale když už jsme tady a poprvé to vidíme v denním světle, stálo by to za vyfocení... Bohužel je však focení kanálu přísně zakázáno a hlídají to všechny ozbrojené složky... Nedá mi to, musím to zkusit... Ale jak, když je okolo nás taková spousta uniforem a automatických zbraní? Á, už to mám - díra v igelitové tašce a foťák, který sám zaostřuje, by to mohli dokázat... Buď z toho něco bude, nebo ne.
    Odcházíme od přístavu směrem k tunelu. Jedná se asi o 10 km cesty, kterou musíme urazit pěšky. Díky tomu mi teprve dochází, co vlastně průplav znamená a jak je geniální. V této souvislosti si nemohu odpustit několik faktů o této umělé lodní cestě a její srovnání s jediným obdobným dílem, jímž je průplav Panamský. Africká cesta se začala budovat v roce 1848 a byla dána do provozu roku 1869, tedy za 21 let. Naproti tomu byl Panamský průplav hotov již za pouhých 11 let a z jeho stavbou se začalo plných 55 let po začátku v Suezu. Mimo rychlejšího dění v Latinské Americe však již všechna další čísla hovoří ve prospěch trasy vedené mezi Suezem a Búr Saidem (= Port Said). Je o téměř 80 km delší o zhruba 3,5 m hlubší (16,15 m) a propluje jím ročně přibližně 18 000 lodí, což je asi o 6 000 více než v Panamě.
    Zamyslíme-li se však nad všemi těmi čísly, zjistíme, že vlastně rozdíly nejsou až tak velké. 21 let stavby Suezu je sice skoro 2 krát více než 11 Panamských, nicméně Panamský průplav je o polovinu kratší, o něco mělčí a byl započat o půl století později, kdy již byli k dispozici přece jen o něco modernější prostředky. A přestože v Egyptě není jediné zdymadlo, přičemž v Panamě jich je 6, je Středoamerický průplav budován z více než poloviny přes jezero a různá řečiště. Vezmeme-li toto v potaz, začne se ona jednadvacítka blížit té jedenáctce a zrovna tak se nám začne srovnávat frekvence - v Egyptě se projíždí plynule, kdežto v Panamě dopravu brzdí zdymadla, která zvedají lodě až do výšky 26 m.n.m.! Shrnu-li tedy celý výčet dat o obou průplavech, zjistím, že je sice těžké říci, který je dokonalejší, nebo geniálnější, kde pracovali rychleji a kde pomaleji, leč jedno je jasné na první pohled a sice, že obě veledíla byla fantastickým nápadem a jsou obrovským přínosem pro lidstvo i v dnešních dobách letecké dopravy. Zkracují vzdálenosti, šetří tak čas i peníze a zároveň vydělávají.
    Neznám sice zvyklosti okolo Panamského průplavu, ale zde u Suezského jsou takové, které by se jistě dali zlepšit. Nevím například proč alespoň některé tunely nejsou pro pěší. Takhle již čtyři a půl hodiny sedíme u vjezdu pod kanál a snažíme se marně sehnat někoho, kdo nás převeze. Ubohých 200 metrů, které by nebyli žádnou překážkou, kdyby nevedli právě pod průplavem. Byla by to otázka jen několika minut, ale takhle se to protahuje a protahuje... Postupně padá tma a beznaděj se stupňuje. Nemá cenu tady dál sedět. Jdeme si lehnout do parku.
    Ráno .znovu pokoušíme štěstí. A skutečně to po slabých dvou hodinách vyjde. Nastupujeme do luxusního klimatizovaného Subaru. Řidič se vrací domů - do Kuvajtu, takže máme vyhráno. Musí, stejně jako my, absolvovat těch 260 kilometrů pouště... Nejlepší je stopnout někoho na celou tu štreku, protože vystoupit v nějaké osadě po cestě by mohlo znamenat i slušné komplikace. Libujeme si, jak máme tenhle problém za sebou, když najednou Kuvajťan zastaví. Vystoupí, chvíli čeká a vzápětí mává na jedoucí autobus... Cosi dohaduje s řidičem, dává mu dvakrát 80 EL a říká, že asi 40 km před pobřežím bude muset odbočit na jih a že ať si sedneme do autobusu, neboť ten nás doveze až do Taby. ...no, proč né?! Přestoupíme a pokračujeme v cestě dál. Zničehožnic se však po chvilce jízdy ozve ukrutná rána přímo pod námi. Autobus brzdí a uvnitř i za okny se valí mračna dýmu. Nebýt to v pusté poušti, už už:bych koukal z které strany na nás útočí nějací teroristi, fundamentalisti nebo jim podobní. Ovšem tady je vpravo i vlevo rozlehlá písečná pláň, takže je jasné, že jde o kolo. Opravdu za vozem leží dlouhý úzký pás sježděné černé gumy. Oprava defektu trvá celé dvě hodiny, takže se jízdní doba natahuje a my jsme v Tabě až pozdě večer, tedy už za tmy.
    Sedíc na lavičce autobusové zastávky vaříme bramborovou polévku a přemýšlíme o tom, jak dopadneme zítra na přechodu, když se vedle nás ozývá čeština... Nějaký kluk s holkou, kteří si chtěli zkrátit svůj zájezd do Egypta návštěvou Izraele. Na hranici jim však řekli, že musí mít víza, která se zde neprodávají. Údajně měli štěstí, neboť se jich ujala nějaká velice ochotné izraelská úřednice, která s nimi obvolala nejrůznější institute v Izraeli, Egyptě, jakož i Pražské Izraelské zastupitelství, ale stejně vše nakonec skončilo tím, že víza mohou získat jedině na ambasádě v Káhiře a výsledek je nejistý... Naše situace se opět dostává k mrtvému bodu, opět končí na byrokracii...
    Po noci, kterou jsme za častých návštěv mnoha Arabů a jednoho velblouda, strávili na zastávce, se přeci jen vydáváme k přechodu. Musíme to zkusit, když již jsme tady. Procházíme egyptskou částí a jame prakticky v Izraeli, tedy sice na izraelské půdě, ale tak hrozně daleko od toho, co už tady začíná... Nemáme nejmenší šanci, zase nás všichni posílají do Káhiry... Co teď? Súdán, Libye a už i Izrael je mimo hru... Ještě jedině. ...jedině to zkusit přes Cemala. Má cestovku, do Káhiry jezdí vyřizovat jordánská, saúdskoarabská a jiná víza běžně, třeba zařídí i izraelská... Nemáme co ztratit - nápad je to docela nadějný. Cemal dělá v cestovním ruchu, takže bude určitě znát nějaké finty a při nejhorším nám něco aspoň poradí...
    Díky nesmírné blbosti Egypťanů se vezeme mikrobusem do Suezu a to za českých sto korun! Jim se fakt hodí všechno, jenže tuhle bankovku si mohou tak akorát někde vystavit a obdivovat Karla IV., nebo spíše snad mistrovskou práci pana Kulhánka. No, furt jsou na tom lépe než my..., nebo než ten klučina, kterému jsem před léty v Maroku platil Československou desetikorunou s Hviezdoslavem. Ten si navíc myslel, že mě natáhl a vydělal na mně 10 francouzských franků... Někdy se dají za české peníze pořídit fakt zajímavé věci. Zaplatit 100 korun za cestu, kterou ten Kuvajťan platil skoro 1300, to je slušná sleva... (i když za 1300 to byl klimatizovaný autobus s videem). Ještě, že jsem měl v peněžence jen koruny a že libry měl u sebe Olda... Alespoň nám cesta do Suezu nezabrala moc času a navíc jsme zdolali kanál a dostali se až na výpadovku. K tomu nám vzápětí zastavuje auto. Nějak moc štěstí najednou... ...né, tak růžové to zase není. Vystupujeme ve Fayidu (Fájid) a řidič po nás chce sto dolarů. Postupně slevuje až na 70 EL, ale i to je moc - stopem se jezdí zadarmo! Ještě chvíli se dohadujeme, ale nedá si říci. Odcházíme.
    Za město to není naštěstí daleko, jenže když opustíme civilizaci, zastaví nás ňácí kluci, že jsme ve vojenském pásmu a že musíme jít zpátky. Vysvětlovat jim, že stopovat ve městě je blbost, bylo zbytečné. Stále se nabízí, že nás odvezou na autobus, nebo za 50 dolarů do Ismajlíe (Ismajlíja). Jsou neodbytní, jako všichni Arabové a tak jim tedy převyprávíme náš smyšlený příběh o tom jak nás v Nuweibě (Nuvejba) okradli. Naštěstí to zabralo. Nejdřív jsme se zadarmo najedli a napili, ale potom nás odvedli na policejní stanici, protože když jsme byli okradeni, musí nám na policii pomoci...
    Nejprve jsme dlouho čekali, stojíc před šatlavou, odkud na nás cosi hulákal nějaký zarostlý špinavý trhan připomínající hraběte Monte Christa po několika letech samotky, ale nakonec nás odvedli k šéfovi. Ten nám naservíroval čaj, opsal si údaje z pasů, promluvil s těmi chlapci, kteří s námi přišli, vydal patřičný rozkaz a bylo vše vyřešené. Jeden z policistů nám venku zastavil první auto a domluvil nám odvoz až do Abu Kebír.
Cesta z Taby nám vlastně zabrala minimum času, ujeli jsme takovou dálku na jakou je jindy v Egyptě potřeba stopovat týden. A i když nás řidič vysadil o 40 km dřív, ..neboť si myslel, že už jsme na místě, zastavili jsme brzy další a pak ještě jedno auto. Chvíli po půlnoci jsme byli v Abu Kebír. Takže jsme za jediný den zdolali více než 400 km, což je v této, z více než 93 % pouštní, zemi opravdu nádherný výsledek, který se zase dlouho nemusí opakovat.
    Cemala jsme našli v tom opiovém doupěti u jeho kamarádů, ale vypadalo to, že se k nám hlásí jen z povinnosti, jen aby mohl před ostatními říci: „Já mám známý v Evropě...“. Naše velké štěstí, že ještě nebyl pod vlivem všech těch rohypnolů. Domů si nás nevzal, ale ubytoval nás ve sklepní místnůstce, kde obyčejně spává Sophy (Sofi) - jeho sluha, nebo jak oni rádi anglicky říkají house-keeper. Raději hned z kraje jsme Cemalovi, dali voňavku, kterou jsme dostali od Alyho, slzný plyn, pár prášků, které si vybral a nějaké drobnosti. Hned byl příjemnější. Vyslechl si, co a jak se událo od té doby, kdy nás vysadil v Káhiře, zamyslel se, slíbil, že něco vymyslí a odešel. My jsme se ještě osprchovali a v půl šesté ráno jsme ulehli. Vzhledem k této skutečnosti a zároveň k tomu, že zde není okno a není tudíž vidět, zda je světlo, či tma, jsme vydrželi až do dvou hodin odpoledne, kdy nás Cemal vzbudil. Přišel, v ruce s tácem plným jídla a pití. Kuře, rýže, lusky, kola a podobně. Po jídle a nezbytné hygieně jsme odešli k Mahmoudovi (Mahmúd) asi jedinému z Cemalových kamarádů, který k životu nepotřebuje denně množství farmaceutik. Pokračovali jsme zde v pikniku a Cemal s Mahmoudem se dohadovali evidentně o nás. Po té jsme odjeli do sousedního městečka na návštěvu snad Cemalových příbuzných. I tady hody pokračovali a i tady všichni probírali nás. Večer jsme se vrátili rovnou k Mahmoudovi. Jeho bratr dělá prý v Káhiře u tisku a může nám údajně nějak pomoci, neboť zde má velké slovo a ví co by se jak mohlo zařídit. Zítra o desáté bychom za ním měli odjet. Teď se ještě osprchujeme, oholíme, Mahmoud se pomodlí a jdeme zase spát.
    Mahmoudův bratr by s námi měl jít na Izraelskou ambasádu, jenže tam je otevřeno pouze do 12.30, teď je deset a Mahmoud má spoustu času... Nedá mi to, snažím se ho popohnat, ale on povídá, že pojedeme dýl a vyspíme se u jeho bráchy. Ten nám sežene tlumočníka a když to nepomůže, půjdou s námi na velvyslanectví a budou to řešit přes noviny. Už to začíná vypadat divně, už je to příliš složité a dle mého názoru nereálné.
    Ještě, že jsme již konečně vypadli a začalo se něco dít. Do Káhiry pojedeme taxíkem, takže musíme nejdřív dojít do města, Mahmoud domluvil dopravu, ale musíme ještě dvacet minut počkat, než se naplní vůz. Jdeme se tedy něčeho napít. Hned vedle je jakýsi bufet, ale uvnitř je jen jedna velká, asi 2 m dlouhá, vysoká i široká, nerezová bedna. V horní části přední stěny je malý oválný otvor a v dolní ně jaká nálevka. Prodavač se jal ládovat do toho podivného stroje tři dvoumetrové třtinové klacky. Nejprve to uvnitř hrozně zarachotilo, jakoby to bylo poslední, co to zařízení dokázalo, ale po chvilce začala dole vytékat krémově hnědá zpěněná tekutina rovnou do půllitrů. Znamenité pltí. Ovšem teď již musíme pomalu nastupovat.
    Taxík si to šine po asfaltových i hliněných silničkách směrem k Zagazigu. Projíždíme nejúrodnější místa celého Egypta. Cesty jsou lemovány palmami, polemi i sady s nejrůznějšími plodinami. Jedem stále jižním až jihozápadním, směrem... Auto se proplétá deltou Nilu. Přes pontony překonává jednotlivá ramena tohoto životadárného afrického veletoku. Až se již v padající tmě blížíme k hlavnímu městu. V pátek jsme odsud odjeli a dnes - v úterý jsme tu znovu...
    Jsme v redakci onoho tisku, kde pracuje Mahmoudův bratr. Sedíme a čekáme... Za chvíli oba přichází. Mahmoud nás představí a zase se oba ztratí. Zatím nevíme nic, jen stále čekáme, tentokrát však mnohem déle... Konečně přichází nějaký chlap, který, se nám, přestože nemluví jinak, než svou mateřštinou, snaží vysvětlit, že ho poslal Mahmoudův bratr s instrukcemi, co pro nás má udělat. Máme jej následovat... Začíná to být čím dál tím divnější. Mahmoud zmizí aniž by řekl byť jen prostě čau. Jeho bratr nám pomáhá, bez toho, že by s námi prohodil jediné slovo o daném problému. A tenhle jeho poskok nás táhne noční Káhirou, přičemž neustále mění směr a mizí v nějakých bočních uličkách... Navíc jde tak rychle, že my za ním musíme, s našimi skoro třicetikilovými bágly, bez mála běžet. Sem tam se nám ztrácí za rohem, ale snažíme se ho držet, protože i když to vypadá špatně, co kdyby náhodou...
    Po necelé hodince pochodu zastavujeme v nějaké turistické informační kanceláři. Poskok mizí a nás se ujímá jedna ze dvou žen sedících za přepážkou. „Do you speak English?“, ptá se mě... „Yes, I do.“, odpovím a než stačím pokračovat, je tu další otázka: „Whaťs your language?“... Cože?! Co chce vědět? Ona si snad se mnou chce povídat česky, nebo co...?! Proč tak nesmyslná otázka?! Za chvíli je mi to jasné - její angličtina je ještě mnohem horší než moje a vlastně se omezuje na několik frází typu „Prosím“, „Děkuji“, „Kolik je Vám let?“ , „Odkud jste?“ a podobně. Také samozřejmě i „Mluvíte anglicky?“ a „Jaký je Váš jazyk?“... Přes tuto kancelář rozhodně cesta nepovede, než ovšem stačím cokoli vymyslet, je přivolán kolemjdoucí člen turistické policie... Ten však neovládá ani ty fráze a tak s ním musíme na stanici. Jsme odvedeni k šéfovi. Jeho jazykové vybavení je obdobné a tak nás vede k většímu šéfovi. Zde se opakuje nemlich stejná situace až jsme dovedeni zřejmě k šéfovi všech šéfů. Otvíráme dveře a za nimi ... Za nimi vystrčená řiť... Šéf šéfů se zrovna modlí. Naše přítomnost ho vůbec nevyvede z konceptu. Nehne ani brvou a pokračuje v uklánění, klečení, ležení, mlácení hlavou o zem... Místo rozhovoru na úrovni, pomoci, nebo aspoň stručné rady, jen vyšpulená zpocená zadnice (schovaná naštěstí pod sdrátovanou uniformou) ...proč by také zrovna turistická policie měla umět jazyky, že?! A když už, ...proč zrovna v hlavním městě?! -
    Raději jsme utekli, abychom ukončili tuto hluchoněmou příhodu... Horko těžko hledáme znovu tu redakci, ale i to se nám nakonec podaří, byť v pozdních hodinách. .. Mahmoud už tu není a jeho brácha už nám najednou nedokáže pomoci. Nejhorší je, že ani pořádně nevíme, kde jsme. Jediní dva lidé, kteří se o nás starali bez jediného zaváhání, jediní dva, kterým se nedá vytknout vůbec nic jsou Aly a Dr. Emil (a samozřejmě obě rodiny). Proto se rozhodneme Alymu zavolat. Mahmoudův bratr to bere na sebe... Přichází s tím, že je vše domluveno a že si pro nás do hodiny přijedou. S tím taky definitivně mizí.
    Po hodině a půl čekání se rozhodneme dostat se do Gizy nějak sami. Dlouhým smlouváním se nám daří obstarat taxík za poslední 3 EL. Dr. Emil už spal, Aly nebyl doma, ale jeho mladší bratr nás okamžitě zval nahoru. Než jsme stihli sundat batohy, bylo všechno připravené. Jídlo na stole, po něm čaj, cigarety... Senzační lidé, mají málo, ale i o to se rozdělí. Je to opravdu nevídaná výjimka mezi Araby v Egyptě. Chovají se dokonce, jakoby byli rádi, že jsme tady. Nemáme, co bychom jim nabídli za všechno, co pro nás dělají, tak alespoň Alyho tátovi věnujeme hodinky, které jsme dostali včera od Mahmouda. Samonatahovaci Orientky. Nakonec se ukázalo, že ten malý strojek byl víc, než jsme si vůbec mysleli. Z Alyho otce čiší neskrývaná radost - ba dokonce nadšení. A když je spokojen otec, je spokojena celá rodina, neboť v muslimské hierarchii je otec víc, než jen „česká hlava rodiny“.