Dny plynou, hodiny utíkají, minuty letí... Ale zatím žádná změna v naší složité situaci. Každý den je podobný dni předešlému... Ale občas se přece jen odehraje cosi nového, jako například dnes...
    Sotva povečeříme, začne foukat dosti ostrý vítr. Ayop (Ajup) zavírá okenice. Sedíme, nic netušíc kouříme a debatujeme. Za chvíli začíná pršet. Kapka, dvě, deset... Poprchávání, déšť, slejvák... průtrž mračen. Tentokrát neodolá ani střecha hospody. Zanedlouho jakoby tu ani nebyla. Máme poplach - musíme přeorganizovat bágly a vůbec všechny věci, které jsme tady měli jen tak ledabyle pohozené. Na podlaze je po kotníky vody. Všechno ukládáme na židle a zakrýváme. Konečně je vše z krku. Připravujeme se na co nejrychlejší průběh do suchého stanu. Musíme opravdu sprintovat, abychom nebyli mokří až na kost.
    Raz, dva, tři teď... Zastavujeme v půli cesty. Ať jsme klidně zmáchaní - už je to jedno. Nevím zda to bylo překvapení, nebo spíš zděšení... Náš stan totiž nebyl nijak vzorově postaven a tak, jak pršelo a rozbahnil se písek, povolily kolíky a ten vichr nám dost pohodlně vysvlékl stan. Docela obyčejně vykasal tropiko - jeho vrchní krycí vrstvu a přetáhl jej přes celou moskytiéru. Asi tak, jako když se děvčatům vyhrnují sukně pro zpřístupnění jistých míst jejich něžných těl. Rozdíl je jen v tom, že v případě stanu to nebylo zdaleka tak příjemné a už vůbec to nekončilo slastnou křečí společného orgasmu...
    Moskytiéra zůstala zcela nahá. Bezbranná vůči dešti. Snažili jsme se co nejrychleji přichytit vrchní stříbrný ochranný díl, abychom stan zachránili od pohromy. Když už znásilněn, rozhodně nesmí být zabit! Vichr neustával, liják sílil a do toho se oblohou křižovali blesky. Jeden za druhým, tak intenzivně, že bylo téměř neustále světlo. Nemohli jsme najít kolíky, brodili jsme se v bahně, vítr opakovaně ohrnoval již přikurtované rohy a stan byl stále obnažen. Museli jsme se dlouho, předlouho prát s přírodními živly.
    Když naše snaha konečně došla úspěchu, vlezli jsme dovnitř... Dalo se tam plavat. Spacáky nacucané jak mořské houby... Tato noc nebude krátká!
    Museli jsme si zalézt do jednoho z bungalovů. Byl to jen jakýsi překližkový šestihran, pro efekt potažený rákosem s netěsnou stříškou, ale na půl metru vysokém betonovém podstavci. Byl relativně suchý, neboť spodní voda nedosáhla a to, co proteklo střechou, zmizelo v podlaze z oblázků. Všechno mokré jsme museli svléci. Byla sice ukrutná zima, ale lepší než zůstat v mokrém oděvu. Spatně se leželo na oblázcích, každý kamínek se zarýval mezi žebra, pod lopatky, tlačil na páteř, ale i to by se dalo snést... Nikde nezbyla žádná suchá přikrývka, takže jsme museli vzít za vděk i vlhké koberce - běhouny. Byly tak těžké, že pootočení tělem dělalo problémy. Aby toho ještě nebylo málo, začal se celým bungalovem ozývat známý zvuk... "Bzzzz". Následoval úporný boj s krvežíznivými komáry. Marný, samozřejmě. Hrozné, tím spíše, že tu komáři nebyli sami. Výborně jim sekundovaly blechy. Náramně spolupracovali... Kam se pod běhounem nedostali moskyti, tam byly nenasytné blešky. Nezůstalo jediné místo na těle, které by nesvědilo, jediné místo, kam by se nepodíval jeden z těch parazitů.
    Úporná noc, jedna z těch, které nekončí. Jedna z těch, která i za půl dne poskočí s bídou o půl hodiny. Žádné zmítání se v orgasmu, žádné zahřívání se nahými těly, žádné oddávání se rozkoši - krvelačný boj s hmyzem, zimnice, kýchání, útrapy, nekonečnost...
Nesmí nás takové věci zlomit, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře. Vždyť příště již mohou být právě třeba ti komáři a blechy vystřídáni nějakou příjemnou sličnou dívčinou vnadných tvarů...