Dalším cílem je Kappadokie. Oblast o rozloze přibližně 300 km2, ležící mezi městy Neveşhir (Nevšehir), Kayseri (Kajzeri) a Niğde (Nyjde). Jedem od jihu přes Ulukişlu (Ulukišla). Cesta stále stoupá. Šplháme horskými průsmyky o další půlkilometr výš.



    Zastavuji v Derinkuyu (Derinkuju). Největší zdejší atrakce se nazývá Yaralti Şehir (Jaralty Šehir), ovšem běžně se užívá anglický výraz Underground City a nám postačí české Podzemní město. V Kappadokii jich bylo vyhloubeno asi dvacet. Dnes jsou přístupna tři, z nichž největší je právě v Derinkuyu. Jde o velice kolosální dílo, jež bylo započato de facto již zhruba 500 let před naším letopočtem. Jak název napovídá, systémy chodeb a místností jsou vytesány v kameni pod povrchem zemským... Ovšem nejde pouze o nějakou větší obytnou jeskyň či zemljanku. V tehdejším království Kappadockém (a jistě i před ním) hrozila četná nebezpečí a útoky nepřátel, které vrcholily především vpády a nájezdy Arabů na původní křesťanskou populaci a tomu odpovídají i parametry podzemních měst. Každé muselo pojmout celou komunitu, včetně domácích zvířat a nesmírného množství zásob, aby bylo možné bez úhony přečkat v podzemí po dobu nezbytně nutnou. Udává se, že Derinkuyu je třináct pater hluboké a disponuje tisíci dvěmi sty místností. Spodní patra sloužila jako skladiště, vrchní, údajně pouze čtyři, byla obytná a pojmula krom 10.000 lidí i dobytek. V praxi jde o dokonalou nedobytnou pevnost. Malý vchod nedovoloval průnik větší arabské gardy a přemoci jednotlivce by nebylo nikterak složité. Navíc bylo možné v kritické době vstupní otvor zavalit balvanem.



    Chodby i schodiště jsou od vrchu dolů stále užší a nižší. V horním patře lze chodit ve vzpřímené poloze, naproti tomu spodní poschodí vyžadují šourání po kolenou. Člověk žasne, jakmile si jen představí dřinu, z níž vzešlo něco podobného. Modelovat v kameni dokonalý podzemní systém by jistě nebylo příjemné ani pneumatickými kladivy, natož pak tak primitivními nástroji, které měl tehdejší lid k dispozici a to nemluvím o vynášení odlámaného kamene nebo neustálém obnovování zásob v hloubce několika desítek metrů. Při pohledu na spletité podzemní bludiště se tají dech. Turista v tom celém ovšem vidí většinou jen „střechu nad hlavou“ a bezpečí, aniž by si uvědomil množství technických problémů, nad nimiž se ani při stavbě domů zvláště nepřemýšlí. Genialita celého „podsvětí“ není pouze ve vynálezu bezchybného úkrytu, ale především v jeho dokonalé funkčnosti. Celý skalní ementál je prostoupen odvětrávacími komíny a větracími šachtami. Jakási primitivní vzduchotechnika je vlastně obdobou, či spíše předchůdcem toho, co můžeme znát z dnešních podpovrchových dolů, ovšem pochopitelně bez všech vrtulí, motorů a podobně. Zcela perfektně je řešeno i zásobování vodou. Systémy kamenných žlabů je především dešťová voda rozváděna po celém podzemním městě. Prostupy ve stropech padá do žlabů rozvedených o patro níže. Je tak vyřešeno nejen uhašeni žízně a napojení dobytka, ale i hygiena.



    Dnes je město zpřístupněno do hloubky asi šestého poschodí. Síť chodeb je elektrifikována a osvětlena. Hlavní trasa je značena šipkami a aby se snížilo riziko zbloudění v labyrintu tunelů, jsou některé otvory a průlezy zazděné. Nebezpečná místa jsou opatřena kovovým zábradlím a větrací otvory bytelnou mříží. Na větších „křižovatkách“ stojí lavičky a tak může dnešní návštěvník sám celkem pohodlně procházet celým úsekem dávné historie. Kdo netrpí klaustrofobií, může za necelých 6 DM vidět něco skutečně unikátního a velkolepého. Chodby, schodiště, místnosti, sklady, četná kamenná krmítka a koryta, vodovodní žlaby, ale i rozsáhlé lázně s bazénem. V té souvislosti mě napadá problém s kanalizací... Zda byla stará voda z bazénu vynášena v nějakých nádobách na povrch, nebo byl problém řešen jinou méně fyzicky náročnou cestou... Možná koně nebo osli a snad předchůdce kladky...?



    Jsem skutečně nadšen. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl (nepočítám-li samozřejmě jeskynní systémy). Tady je všude na první pohled zřejmé, že jde o uměle vytvořené obydlí. Za vším je lidská ruka! Stále se nemohu zbavit dojmu, který ve mě Underground City evokuje... Podsvětí... Ještě snad aby lístky prodával Charón, u vchodu stál Kerberos a průvodcem byl sám Hádes... Pak by byla fikce úplně dokonalá. I když je pravdou, že podzemní města byla spásou a chránila holý život, kdežto Hádova říše nastupovala až po životě.



    Asi 10 km na sever leží Kaymakli (Kajmakli) - další z vyhloubených měst. Při stejném počtu místností má pouze osm pater. Z důvodu finanční úspory však jedem dál. Podle mého názoru si budou podzemní systémy velice podobné a tak raději šetříme. Peníze se budou určitě hodit a nepříjemné by bylo, kdyby nevystačily. Vlastně jsem se ani nezmínil o zdrcujícím zjištění ohledně benzínu... Tak tedy, v důsledku zemětřesení vyhořela v Izmitu jedna z největších tureckých rafinérií, to mělo za následek rapidní nárůst cen pohonných hmot, které tak stouply o více než polovinu. Na panelech sice svítí různá - i přijatelná čísla, ovšem jen kvůli tomu, že cifry nikdo neaktualizuje. Rostou takovou rychlosti, že se již na žádné pumpě nezabývají vyvěšováním současné sumy. Skoro jednotná cena naturalu je nyní 460.000 TL, tedy něco přes 38,- Kč. A to je nemalá čára přes rozpočet! Vždyť jsme počítali, že nás každý litr bude stát o 100.000 méně! Je pravda, že pojedeme kratší trasu, jelikož jsme vynechali Pamukkale, ale i tak Turecko znamená přes tři a půl tisíce kilometrů. Vyšplhali se ceny všech druhů benzínů, jen nafta neposkočila až tak rapidně. Připisuji to jednak faktu, že následky zemětřesení odstraňují stroje poháněné právě naftou a za druhé také skutečnosti, že v četných málo civilizovaných osadách, kde je lid v produkci potravin minimálně z poloviny soběstačný, kde každého musí uživit vlastni políčko a dobytek, bývá, krom oslů, jediným dopravním prostředkem a pomocníkem traktor. Zdražení nafty by tak bez státní pomoci znamenalo pohromu a v některých odlehlých oblastech možná i příchod hladomoru.



    Benzín stojí tedy sice asi 160 % naši ceny, ale nafta se dá koupit i levněji než v Česku. Navíc nehrozí žádný diktát provozovatelů benzínových čerpadel, neboť jsou ceny pohonných hmot státem regulované. V Turecku poslední dobou téměř vše, i několikanásobně, podražilo. Globálně vzato se dá říci, že je pro nás Turecko dražší než Česko, ovšem registruji i jednu velice pozitivní záležitost. U některých druhů zboží je stanovena maximální cena. Takové výrobky jsou opatřeny značkou „TEKEL“ a nesmí být předražovány. Například nejběžnější značka cigaret (a v Turecku kouří skoro všichni) stoji 7 Kč, bochník chleba (poloviční než u nás a z bílého těsta) 5 Kč, ale právě i pohonné hmoty jsou chráněny značkou „TEKEL“. Tím je zajištěna dostupnost zmíněné nafty pro každého.



    Nejdrastičtější situace, jak už to tak bývá, je v turistických centrech. A Kappadokie je jedním z nejnavštěvovanějších. Ceny pro místní jsou podstatně nižší než vyšroubované cizinecké pálky, ale neznamená to, že by šlo o nějak chudý kraj, kde by domorodci potřebovali úlevy. Naopak Kappadokie patří vedle pobřeží Středozemního a Egejského moře, Pamukkale a Istanbulu k těm nejlukrativnějším oblastem. Značná část příjmů plyne pochopitelně z turistického ruchu - od kýčových cetek, přes památky až po hotely a penziony, ale není to zdaleka jediný zdroj. Nachází se tu spousty většinou menších fabrik, zpracovávajících drahé kameny (dříve nazývané polodrahokamy). Nejčastěji je opracováván opál a onyx, ale celý sortiment je mnohem bohatší. Běžné jsou i továrny na alabastr a v neposlední řadě pak textilní výroba. Zvláště oblíbeně jsou ručně tkané koberce, ale i nepřeberné množství vlněného a bavlněného zboží.



    Historie Kappadokie sahá až do mladší doby kamenné. Za svůj vznik paradoxně vděčí té tektonicky labilní zóně plodící krom jiného i zemětřesení. Na počátku byla sopka, nebo přesněji sopky. Hasan Daği (Hasan Dáj), ležící asi 20 km jižně od Aksaray (Aksaraj) a především pak Erciyes Daği (Erdžijes Dáj), jež se se svými 3916 metry majestátně, tyčí na půli cesty mezi Kayseri a Develi. Vyvřeliny těchto dvou vulkánů pokryly značnou část Kappadokie a daly tak základ nejkrásnějšímu místu Malé Asie. Druhým umělcem v řadě byl déšť a větrná eroze, jež spolu vymodelovali vnější tvary do nejrůznějších bizarních podob. Třetí přišli k dílu byzantští křesťané, aby založili jedno z největších křesťanských mnišských středisek dnešního Turecka. V překrásně vytvarovaných kuželech a pyramidách začali hloubit obydlí, kostely, kaple, kláštery...



    O čem stále píšu? Co je vlastně Kappadokie? Otázka je daleko, daleko složitější, než se zdá. Pro zjednodušení lze Kappadokii rozdělit do čtyř částí. První je kaňon Ilhara, nazývaný též Peristrema. Jde o údolí řeky Melendiz suyu (Melendyz suju), na jejíž březích vznikl ze sopečného materiálu blízké Hasan Daği, 16 km dlouhý kaňon. Ten je erozí opracován do fantastických tvarů a doslova poset kostely, kláštery, poustevnami a kaplemi zdobenými nástěnným freskami. Od 8. do 13. století jich tu vzniklo okolo padesáti. Krom této největší atrakce jsou zde samozřejmě i četná skalní obydlí a podzemní město. Druhou části Kappadokie je Derinkuyu a Kaymakli se svými „podsvětími“. Třetí, slepé údolí Soğanli Deresi (Sóanli Deresi), známé též jako Harabeleri. Je nejméně navštěvovanou oblastí Kappadokie, v níž se nachází hluboko vyhloubené jeskyně a okolo 150 chrámů. Čtvrtou, nejfrekventovanější částí je údolí Göreme (Gereme), tvořené několika městy, z nichž nejatraktivnější je vlastní Göreme, Uçhisar (Učhisar), Ortahisar, Sonhisar, Avçilar (Avčilar), Zelve, Çavusin (Čavusin) a Ürgüp (Irgip). Ve většině článků o Kappadokii je pod tímto názvem míněno právě údolí Göreme.



    Píše se Pohádkový svět, Měsíční krajina, Pyramidové pláně, Jiná planeta, Bizarní údolí, Ementálová města, Mraveniště, Termitiště, Komíny skřítků, Procesí duchů, Shromáždění Ku-Klux-klanu nebo nejčastěji Věže víl – Peribacalarí (Peribakalarý). Všechna pojmenováni jsou sice trefná, avšak ve skutečnosti neexistuje sousloví, jež by mohlo vystihnout celou nádheru Göreme. Útvary ze sopečného tufu připomínají pravidelné kužely, skalní pyramidy, duchy v kápích, Měsíční krátery, smržovité houby, obrovské ze země rostoucí krápníky, kusy ementálu, paláce, sněhové i písečné duny a další a další předměty, které často ani fantazie nezná. Vlivem eroze a nestejné tvrdosti vyvřelin zůstal na špici některých skal obrovský balvan - těmto zvláště populárním úkazům se říká kužely s pokličkou. Nádhera s jakou se člověk nesetkává každý den. Jen tiše žasne a nevěří svým očím. Svitky filmů do nekonečna probíhají temnotou fotoaparátů, aby zachytili alespoň zlomek autentické pohádky. Jeden střídá druhý a úžas nebere konce. Peribacalarí svým čarokrásným půvabem uchvátí každého.



    Ve skalách si křesťanští mniši zbudovali své stavby. Sopečný tuf je překvapivě poměrně měkký a drolivý (tedy alespoň na povrchu), takže je každá skála doslova provrtána v několikapatrové obydlí. Prolézáme nekonečnou pláň sopečných výtvorů v Uçhisaru. Stovky let staré skalní domečky jsou zdarma a bez omezení průlezné. Na vnější straně kuželů je jen několik okének, ale uvnitř je skála skoro dutá. Je využito každé místo. Všechen přebytečný materiál byl odsekán. Některá obydlí jsou chodbami vzájemně propojena. Je to takový myší systém. Skutečně provokující krása. Od malých místnůstek pro jednoho člověka až po „haly“, kde musely být ponechány podpěrné sloupy bránící stropu ve zřícení. V přízemích bývají stáje pro domácí zvířata a nahoře se bydlí. V některých místnostech jsou i jakési kóje s poloviční stěnou - bez vchodu. Mohli sloužit na dobytek, ale logičtější mi připadá, že šlo o ohrádky pro děti. Zídku nepřelezou a tak je zabráněno pádu ze skály (někdy i z výšky pár desítek metrů). V jiných místnostech jsou stěny v pravidelných řadách posety vysekanými slepými otvory. Až po strop kapsa vedle kapsy, všechny stejně velké. Zřejmě police na zásoby a snad i různé náboženské atributy mnichů. Na jednom místě jsou čtyři kapsy spojené v jednu velkou polici, říkám že tady měli tutově televizi... „A vedle telefon.“, pokračuje Dušan. „Určitě a támhle asi video. A počítač...“, začínáme si z toho dělat srandu. Faktem ovšem zůstává, že je to velkolepá podívaná. Kdyby tady stála jen jedna skála, bude, focena ze všech pozic, zdobit nejednu obálku časopisu. Je jich tady ovšem na stovky tisíc..!!! Největší problém je tedy, co dřív! Kterou z Věží víl fotit první. Která z Peribacalarí je nejkrásnější?!



    Na noc zůstáváme za Uçhisarskou pevností v blízkosti fabriky na onyx. Původní plán pokračovat přes noc jsme vzdali. Kappadokie nás natolik okouzlila, že jsme se rozhodli věnovat jí ještě jeden den. Čarokrásnou nádherou se opájíme ještě v Avçilaru, Göreme a Ürgüpu. Z důvodu příliš vysokého vstupného rezignujeme na návštěvu Open Air Musea, ovšem alespoň z cesty ho vidět musíme. Údolí Göreme je dnes jedním z mnoha tureckých národních parků a jednou z mnoha zajímavostí Kappadokie, jež právem představuje i položku na seznamu památek UNESCO. Pokochat se všemi překrásnými kouty by zabralo až příliš času. Navíc ne všechny atrakce jsou již přístupné. Vždyť ještě před deseti lety bylo možné vidět pouze jediné podzemní město a vlastně ani dnes nejsou v provozu všechna (např. Özkonak - Ezkonak). Byzantští křesťané, kteří do těchto míst začali masově utíkat z hlavního města Kappadokie zvaného Caesarea (Cézarea dříve též Mazaka nebo Eusebeia, dnes Kayseri) při dobývání území Seldžuky a Araby, zde zůstaly až do 13. století. Po nich skalní města obydleli křesťané řeckého a arménského původu a ti v Göreme vydrželi až do roku 1924 (v Zelve dokonce do 50. let 20. století), kdy došlo k vysídlení na popud turecké vlády. Na zpřístupnění Kappadokie turistům, i přes její stáří okolo 2500 let, tedy nebylo až tolik času, jak by se zdálo. Vždyť i v dnešní době je kus nějaké skály s „jeskyní“ součástí ne jednoho domu. Civilizace se na několika místech nevkusně přilepila na dech historie Göreme. A to i přes vážné zdravotní riziko visící jako Damoklův meč nad celou oblastí. Ze zvětralého sopečného tufu jsou uvolňovány jakési mikročástice vulkanického silikátu zvané zeolit, který se ve formě miniaturních jehliček dostává do ovzduší a následné neustálým vdechováním zanáší plíce. Z krátkodobého hlediska to nic neznamená, avšak stálí obyvatelé si mohou být téměř jisti poměrně brzkou rakovinou. Skoro se nabízí „vidět Kappadokii a zemřít“, i když je to myšleno poněkud jinak a jedná se pouze o dlouhodobé obdivovatele, kteří jsou její součástí.



    Inu i krása něco stojí! Kappadokii, Pamukkale, ale též jiná pohádková místa splácí Turecko nekonečnými zemětřeseními. Kdo chce být součástí Göreme nebo jiné části bývalého Království Kappadockého, platí svým rizikem plicní rakoviny... Peribacalarí vybírají krutou daň! Nemalá nádhera za nemalou cenu...!