Do Abu Kebír jedem znovu za Cemalem. Prodat, co se dá. Jedině on nám za to může dát ty prachy - jedině on na to má...
    Cemal nás nejdřív odvedl do sklepa, kde jsme opět vystřídali Sophyho. Vysvětluji mu, co zamýšlíme. Prodat, co jen můžeme trochu postrádat, abychom měli na loď do Jordánska. Probereme batohy a vyčleníme zboží, Cemal se prý poptá. Je mi úplně jasné, že se nikoho ptát nebude, že chce všechno pro sebe. Ale to na věci nic nemění. Cemal, nám sice sem tam s něčím pomůže, ale rozhodně se nepřemáhá. Jeho možnosti jsou obrovské, ale vzhledem k nesmírné vyčůranosti všechnu pomoc raději jen předstírá. Každá maličkost je hrozně zveličována. Všechno je kamufláž - na každou minimalitu nakamufluje obrovskou snahu, mraky problémů, příšernou dřinu a přitom pro něj to většinou nepředstavuje sebemenší námahu. Pravda, měli bychom mu být vděční i za to, co pro nás udělal, ale když to srovnám s Alym, s jeho možnostmi... Jsem si jist, že kdyby na tom Aly byl tak jako Cemal, máme už za sebou cestu kolem světa. Aly nám pomohl, jak jen mohl - víc už to nešlo. Ale Cemal ... ?! Teď nám krmí uši neuvěřitelnou příhodou, jak nás posledně někdo napráskal a jeho přišli zatknout policajti... Jediné štěstí, že on dřív byl také policista a dodnes si ho všichni natolik váží, že jej na slovo poslouchají... To že nás tady hledali je sice pravda (není legální, aby cizinec bez patřičného povolení nocoval u místních), ovšem ta dohra... Klidně si ty pohádky může odpustit, protože se tomu nedá, než smát.
    Teď si bere naše zboží a jde se poptat... Pokaždé mi Cemal připadal dost podivín, ale tentokrát víc, než kdy jindy.
    Večer se vrátil - na všechno sehnal kupce, ale nikdo neměl moc peněz, takže všechno prodal pod cenou - jak nejdráž mohl... Značkové stříbrné sluneční brýle a nový foťák - automat Exakta - dohromady za 100 liber. To znamená, za necelou polovinu. Jen sekyra se vyplatila, na té jsme o moc nepřišli. Každopádně teď máme pár drobných přes 130 EL.
    Aby ze sebe Cemal udělal ještě většího vola, přikrmil svou předešlou historku o policajtech tím, že nás tady zamkl visacím zámkem..., aby nikoho nenapadlo, že tu někdo je. Měli jsme odejít v 6 hodin, dokud lidi spí, protože nás nesmí nikdo vidět, jenže už je deset pryč a my jsme stále zamčení. Cemal tady včera vychlastal ještě s jedním „Sandokanem“, který se na nás přišel podívat jak na zvířátka do ZOO, flašku vodky (kdo ví, kde ji vzali), vyšňupali nám dvě plata Korylanu, Ataralgin a Delagil, takže teď ještě chrápe.
    Konečně v půl třetí přišel - v pyžamu. Pro nás je to ale výhoda. Ven nemůžeme, tam by nás mohli vidět a Cemal jede zítra autobusem do Nuweiby, kam potřebujeme i my. Teď ovšem odjíždí něco zařizovat do Káhiry, takže tady budeme celý den zamčeni. Bez jídla, bez pití, bez cigaret.
   Nevím, co si o Cemalovi myslet. Sliboval, že venku dofotí film a vrátí nám ho než prodá foťák, ale dneska tvrdil, že film přetrhl při převíjení. Večer ho dofotit nemohl, protože by se určitě netrefil okem do hledáčku a dneska taky ne, vždyť přišel v pyžamu... Včera se tady rozbrečel, že už nemá žádné peníze, když jsem od něj chtěl cigaretu, ale vzápětí vytáhl z kapsy balík, kde bylo odhadem tak 3 000 liber a tak abychom to neviděli z něj vytáhl drobné a poslal Sophyho pro troje Kleopatry. Krabička, jen tak mimochodem, stojí jednu jedinou libru...
    Ještě v Egyptě nejsme ani měsíc a mně už to připadá, jako věčnost. Proboha, kde byli všichni ti autoři turistických průvodců, ve kterých není ani zmínka, o té odvrácené straně Egypta?! Vždyť Egypt nejsou jen pyramidy a hotel Hilton! Egypt, to je neskutečný bordel míchaný skvosty. Žebráci, zahumusené špinavé ulice, lidé i policisté, za nimi stojící luxusní obchůdek se zlacenými nápisy. Fantastický Nil s barevně nasvícenými vodotrysky, okolo nichž proud unáší chcíplého koně... Překrásné sochy a spousty dalších památek, stojících uprostřed chaosu, odpadků, zničených bezdomovců... Nekonečné množství příslušníků snad několika desítek druhů policie, z nichž má každý Egypťan neskrývaný strach. Oprávněný a skutečný strach. Nejednou jsem viděl policistou zbité dítě i to, jak bylo na křižovatce bito. Nejednou od nás Alyho odháněli, nejednou mu nadávali... Egypt je vlastně především strach. Strach z policie. Strach lidí, kteří podle toho vypadají. Život zatížený tímto životním krédem. Nám nepochopitelná mentalita. Muži mají až čtyři manželky, dvacet, někdy i více dětí... Proč? V tak nuzných podmínkách čtyři ženy a dvacet dětí. V Egyptě je polovina lidí negramotných, nebylo by tedy lepší jen dvě tři děti, které by měly alespoň nějaké vzdělání, které by byly alespoň z části zabezpečené? Ne, rozhodně ne! Pro muslima jisto jistě ne. Co je na tom, že se máme špatně... Co se dá dělat. Alláh to tak chce. Určitě bude jednou i lépe, a když se přece jen nic nezmění, Alláh to zkrátka nechce. Vždyť „Alláh akbar!“ - Alláh je největší!... Kde jsou ty doby, kdy tu nebyli ani Arabové ani Alláh? Kdy se uctíval Aton, Ptah, Re, Usir, Apis, Amon... Bylo jich víc, ale Každý jeden musel být lepší než Alláh. Časy se mění... Jak by se asi zachoval některý z té řady dávno odpočívajících faraónů, kdyby dnes mohl rozmotat své konzervující obvazy, otevřít sarkofág a povstat, aby pohlédl, co se dnes děje na území jeho bývalé říše. Místo uctívání ibisů, kober, skarabeů se nesmí požít vepř. Místo hlášení se ke svému panovníku se lid hlásí k nějaké imaginární dvojici - Alláh, Mohamed... Nikdo nepíše hieroglyfy, ale jakýmisi zkroucenými a vlnitými čarami, kolem nichž jsou samé tečky, dvojtečky, trojtečky... Čtou nějaký Korán, který jim nařizuje takové nesmysly. Vykonat pouť do Mekky (do Saúdské Arábie). Copak jim nestačí vlastní říše? Důležitější je dobývat, než chodit kamenovat Satana do Mekky! Nějaký Prorok Vám zakázal omamné nápoje... A co teprve ten váš Ramadán - během celého měsíce — od východu, do západu slunce, nejíst, nepít, nekouřit a ještě se vyvarovat pohlavního styku... Proč se zbavovat všech těch požitků?! Kdyby tohle všechno nějaký ten Tutanchámon, Ramses, Tiglidatpílesar, nebo kdokoli druhý uzřel, asi by se zase rychle zašněroval do svých fáčů, zaklapl za sebou víko sarkofágu jak nejrychleji jen by mohl a usnul věčným spánkem. Co by tento způsob života znamenal teprve pro nás - civilizované Evropany, kteří většinou flákají i křesťanství... Kdo by byl schopen dodržovat oněch pět základních přikázání Koránu - hlásit se k Alláhu a Mohamedovi, povinnost darovat almužnu, dodržovat Ramadán, jednou za život vykonat pouť do Mekky a pětkrát denně se modlit (přičemž první muezínovo svolávání je ráno v pět hodin).
    Údajně zde je také sedm procent koptických křesťanů. Jak se asi v tomhle cirkuse mají? Nevím, s žádným jsem nemluvil. Ale neřekl bych, že zrovna jejich život bude, mezi tak úpornou přesilou mohamedánů, nějaký med. Vždyť Korán říká, aby muslim toleroval křesťanství i judaismus, neboť právě tyto dvě náboženství jsou předchůdci nejdokonalejší víry - islámu. I křesťanství i judaismus jsou tedy zastaralé, nedokonalé - méněcenné. S lidmi to bude asi obdobné. Na území Egypta se vystřídalo tolik národů - staří Egypťané, Peršané, Řekové, Římané, mameluci, Osmánci, Britové, Francouzi, židé, proč právě Arabi jsou tady dnes?! Arabsko-islámské dobytí Egypta proběhlo roku 641 a od té doby, i přes snahy nejrůznějších jiných národů, se tu Arabi drží stále a stále v takovém počtu, že skupinky bělochů, černochů, nebo různých pouštních kočovných národnostních menšin jsou skutečně zanedbatelné.
    Po osmé hodině přišel konečně Cemal a ukončil tak moje rozjímání. I on je jeden z nich, ale co se dá dělat - Alláh Akbar. Né, konec srandy. Cemal má nevídaně dobrou náladu, musíme toho využít, než se zase ponoří do talířku s rozmělněnými tabletkami. Ani jsme mu nic neřekli a přinesl večeři, čaj, kafe, cigarety... Dokonce i ten film, který „přetrhl“. Přivedl svého bratra, který, vzhledem ke svému působení na někdejším Sovietskom posolstviju, mluví rusky. Dal nám pár užitečných rad ohledně jordánských víz, leč ty se za nějaký čas ukázali být liché.
    Zítra odjíždíme, takže dnes musíme všechno pobalit a také využít toho, že je zde tekoucí voda. V Egyptě mají jeden podivný zvyk... To, že zde nejsou záchodové mísy, ale pouhé „šlapky“, není nic neobvyklého. Ale narozdíl od jiných zemí, kde preferují tento typ toalety, zde umísťují sprchy většinou právě nad šlapky. Znamená to sice jen jeden - společný odpad, ale také sprchování se v záchodě... Nic malebného, žádná scénka do lechtivého filmu, ale přece jen mnohem bezpečnější, než sladká voda venku - plná bilharzií (které je beztak málo).
   Odjezd je v poledne - dneska nevadí, že jsou plné ulice lidí, kteří nás uvidí... Jako obvykle, před známými a tedy i v autobuse, se Cemal vytahoval, jak jen to šlo, což jsme jen uvítali, protože nám nakoupil na cestu nějaké jídlo a pití. Teď by snad koupil, na co by jsme ukázali...
    Do Nuweiby dorážíme o půl třetí ráno. Cemal se s námi loučí a ještě před autobusem, aby všichni viděli, vytahuje slušný štůček bankovek. Dává nám dvacku, i když původně přemýšlel, že dá jen búra. Nakonec ještě vytáhne, dvě krabičky cigaret a mizí v autobuse. Na schůdkách naposled zvedne ruku a mává nám na pozdrav. Na zápěstí mu visi naše Exakta... Tak dlouho na ni sháněl, kupce, že ji musel prodat za tak málo...