Blíží se poledne, nový týden je již o několik hodin starší, sedíme ve vlaku, který se dere prašnou krajinou k východu. Míříme do maličkého městečka Fevzipaşa (Fevzipaša), kde hodláme jen přestoupit a pokračovat v cestě do Sýrie. Avšak všichni nás ujišťují, že přes syrskou hranici žádný vlak nejezdí a tak bude údajně lepší, pojedeme-li až do Gaziantepu, odkud už je to jen 65 km po hlavním tahu. Snad to bude skutečně lepší, snad to znají lépe než my...?! Proč to nezkusit.
    Cesta ubíhá pomalu, ale jistě. Toprakkale (Toprakale), Kaleköy (Kalekej), Osmaniye (Osmanyje),. Bahçe (Bahče), Favzipaşa, Narli a jsme na místě. Gaziantep není z nejmenších a tak nám bude jistě drahnou dobu trvat, než se z nádraží dostaneme na výpadovku. Proplétáme se mezi betonovými stavbami tohoto chladně působícího města. Míjíme jednu křižovatku za druhou, ale, přestože se podle dopravního značení stále více a více vzdalujeme od stanice TCDD, jako bychom pořád ještě byli v centru, jako by byla každá silnice hlavní a nejdůležitější. Topíme se v civilizaci nudného Gaziantepu, sledujeme ukazatele s nápisem Kilis a Halab, až se konečně dostáváme z nejhoršího. Ruch začíná opadat, řídne obchodní síť, ztrácí se hotely a banky, ulice jsou zality podstatně větším klidem. Po vždy nejnepříjemnější městské túře musí následovat přestávka. Pokaždé se někde na periférii najde místečko vhodné k alespoň krátkému odpočinku a občerstvení. Tady nám do cesty vlezla Dondurmayi (dondurmaji), což je jakási cukrárna ve zdejší, jejíž hlavním a často jediným artiklem bývá zmrzlina.
   Sedíc venku, ve stínu domu, chladíme své zažívání skvělou pistáciovou hmotou, jíž se v těchto zeměpisných šířkách říká dondurma a uvažujeme, zdali nebude rozumnější strávit dnešní noc ještě v Turecku a až ráno se teprve pustit do cesty severem Arabského poloostrova. Probíráme plusy i mínusy obou variant, až se nakonec usneseme, že ještě počkáme a definitivní rozhodnutí uděláme až před přechodem, podle toho, co se tam bude zdát výhodnější. „Eště jedno cigáro a 'dem.“, prohodím, ale vůbec se nám nechce a tak sedíme dál. Povídáme si o nejrůznějších nesmyslech, jen abychom se nemuseli zvedat.
    Vtom se ozve "Hello!" a po silnici k nám přichází nějaká dívka. Odpovídáme na pozdrav a nabídneme majitelce tohoto půvabného hlasu plastovou židli u našeho stolu. Vyšší, štíhlá postava, tak jedenadvacet roků, tmavé oči, dlouhé černé rovné, uprostřed rozčísnuté, vlasy, lehce vysedlé lícní kosti - hotová indiánka. Jakoby vypadla z některé Mayovky... Přichází blíž a sedá do zahradního PVC. ...“What's your name? My name is Yeşim (Ješim).", přeruší náhle naše pohledy. Představíme se tedy a dáme se do řeči. Yeşim umí perfektně anglicky, ale mluví v příšerné dlouhých souvětích a velice potichu, takže není konverzace ani zdaleka tak plynná , jak by se mohlo zdát. „Je hlasatelkou v rádiu a zrovna byla na cestě z práce.“, tlumočím Oldovi její slova. „Teď musí na chvíli domů a ptá se, jestli tady na ní tak půlhodiny počkáme...“, pokračuji a čekám, co na to Olda. „Jo klidně, máme čas.“ , zní blesková odpověď a Yeşim mizí mezi baráky.
    Zapálíme si ještě jednu, abychom zkrátili čekání a pokračujeme v poněkud zcestném hovoru o všem a o ničem. Vzhlížíme k místům, kde se Yeşim ztratila z dohledu, ale ta se zčista jasna objeví na druhé straně. A ne sama. Přivedla s sebou i mladší sestru, „She is Pelin. My younger sister.“ ,okamžitě nás uvádí do obrazu a pokračuje dále v hovoru. Konzultujeme, co dál, ale,jakožto neznalí Gaziantepu, nemůžeme navrhnout v podstatě nic, co by za to stálo a tak se necháváme vést do blízkého parku. Náš dialog směle pokračuje otázkami typu: „Co tady děláte?“, „Kdy a kam chcete odsud pokračovat?“, nebo „Jak dlouho tady budete?“... Ujišťujeme holky, že nemáme žádný pevný plán a že kdykoli můžeme jet odkudkoli kamkoli. Že naše rozhodnutí záleží vždy na dané situaci. Yeşim nad naší filozofií sice trochu nevěřícně kroutí hlavou, nicméně je zřejmě ráda. Když nemusíte odjet, můžete tedy zůstat…“, zkouší nás a nabízí nocleh u svých přátel. „Proč ne?! Nemáme, kam spěchat.“,odpovídám a Olda jen souhlasně přikyvuje. „O.K., jdu klukům zavolat.“ ,říká Yeşim a odchází,k telefonu.
    Za chvíli stojí u parku auto, kterým odjíždíme, napříč městem, na jakési sídliště ležící v těsném sousedství fotbalového stadionu. „Vystupovat.“, ozve se Yeşim z předního sedadla a odvádí nás dovnitř. Jsme očekáváni. Skromný třípokojový byt s balkónem obývaný partou študáků nám je k dispozici. Místa je tu dost a deset nebo dvanáct lidí už prý není žádný rozdíl, takže odjet můžeme až se nám bude chtít. Teď je však již čaj na stole... Usedáme a postupně přicházejí další a další. Jeden po druhém se sice představuje, ale je jich moc..., musíme to opět vyřešit po svém. Nikdo z nich nemluví nijak dobře anglicky, ale zatím je tu ještě Yeşim a pak se domluvíme třeba rukama - vždyť máme rychlokurz turečtiny od Bilenta a Osmana. Řeč začíná u boha, od něj se přes hudbu , školu a zaměstnání dostáváme až k Turecku a Čechám... Yeşim a Pelin odcházejí domů a nám jsou naservírovány špagety. Po nich další čaj a ve tři hodiny i postel.
    Časně ráno jsme vzbuzeni k snídani. Všichni, včetně holek, jsou dávno na nohách... Turci pravděpodobně vstávají mnohem dříve než my, neboť pokaždé, když jsme někde spali, probouzeli jsme se dost brzy a přesto vždy jako poslední. Ani dnes tedy výjimka. Snad jim to od nás nepřipadá nemístné, vždyť již po snídani, jež sestávala z chleba, džemu a čehosi příšerně sladkého, vyrážíme houfně do města.. Vymetáme jeden obchůdek za druhým, protože v každém je nějaký známý. Je to neuvěřitelné, kolik jich, i s pouličními vymačkavači pomerančové šťávy, je. Putujeme z ulice do ulice, ze čtvrti do čtvrti. Prodíráme se masou obyvatel Gaziantepu, jež se jako včely, již takto zrána, vyrojili ve městě. Postupně se naše skupina zmenšuje a zmenšuje, až jame jen Čtyři. Musíme se ještě podívat na nějakou rozestavěnou mešitu, ale hned na to se odebíráme zpátky na sídliště. Touto dobou není ve študáckém bytě ani noha, takže jdeme o několik pater níže k Özgürovi (Ezgiřovi). Luxusní, moderně zařízený byt, plný technických vymožeností všedního života, velice vkusně doplněných předměty prolínajících se někdejších zdejších kultur, se přímo nabízí k relaxaci po šestihodinové procházce horkým velkoměstem.
    Na řadu přichází opět čaj... Pohodu u národního nápoje má zřejmě zlepšit zapnutá televize, ale věřte, nebo nevěřte, jakmile se objeví obraz, střídají se ty nejmizernější reklamy známé i z naší obrazovky. Přiblblé děti z šotů na čistící prostředky se vzájemně doplňují s dementy z prostředků pracích... Persil, Ariel, Vizír, Domestos, Cillit, Lanza... Obchod je obchod... Ještě, že tu nemají reklamy na vložky, Ramu, nebo Jar...štěstí, že jsou všechny ty Ariely a Vizíry střídány také auty a nápoji a hlavně, že reklamní bloky nejsou dlouhé (i když daleko delší než u nás). V každém případě nás turecká televize nenadchla a to ani po té, co bezprostředně po reklamách začal nějaký hudební pořad. Až snad na dvě melodie odzpíval všechny songy jeden a týž zpěvák. Údajně je tady jakýmsi hudebním bohem, asi něco jako u nás „Božský Karel“, jen snad přinejmenším o polovinu mladší. Dokonce je Tarkan, nebo tedy spíše „Božský Tarkan“ jediným Turkem, který nosí v uchu náušnici a není považován za homosexuála (přestože na to vypadá). Je sice idolem všech tureckých dívek, žen a spousty chlapců, ale stejně jsme rádi, když mu Özgür (Ezgiř), rázným stisknutím tlačítka, sklidní hlasivky.
    Zabíjíme čas debatováním a čekáním na ostatní, kteří postupné přichází z práce a ze školy... Večer, když jsme všichni a když se konečně klima dostane na hodnoty nám středoevropanům podstatně více vyhovující, vyrážíme na procházku, cestou do parku se zastavujeme v samoobsluze, abychom koupili láhev koly, jenomže Olda, při pohledu na pivo, značku nápoje rychle změnil a po dohodě s Denisem skončilo v igelitové tašce vedle Pepsi i šest plechovek Efes Pilsen. Měsíc bez moku s pěnou udělal zřejmě své, neboť plechovky od piva záhy letěly prázdné do odpadkového koše. Kluci byli při chuti a tak, střídajíce se, chodili do hospody stále pro další. Zatímco se bavili spolu a Pelin je asi nevěřícně pozorovala, seděl jsem s Yeşim a Jingisem (Džingisem) na druhém konci zelené plochy. Mimo několika stromů a laviček nás oddělovala hustá tma, z níž bylo slyšet sice nějaké podezřelé veselí, ale nebylo vidět na jeho příčinu. Ani jsme netušili, co se tam děje, natož co se dít bude...
    Nevzrušujíce se jsme vedli tichý rozhovor. Bylo dost času a láhev koly téměř plná, tedy o důvod méně se zvedat. Seděl jsem na kraji lavičky, uprostřed Yeşim a na druhém konci Jingis (Džingis)... Ti dva si stále něco povídali turecky a já se na chvíli odmlčel a přemýšlel o dalších dnech. S očima upřenýma na snad vždy překrásně jasnou tureckou oblohu to přemýšlí skoro samo, takže jsem vůbec nevnímal nějaká slůvka vyřčená jen pár centimetrů vedle. Ovšem najednou se ke mně naklonila Yeşim, nenápadné se přisunula a lehce přitiskla na můj bok. Otočil jsem hlavu a ona se, chytajíc mě za ruku, znovu potichu ptá, jak dlouho tady můžeme zůstat. Po zkušenostech z Ereğlı mě to už ani nevyvedlo z míry. Tady byla navíc černočerná tma, nebylo vidět bezmála, na krok. Opakoval jsem tedy jen, že vlastně ani nevím, že se zítra dohodnu s Oldou. Neřekla na to nic, jen položila hlavu na mé rameno a stiskla mi dlaň ve své. Teď jsem teprve myslel na to, co jsem řekl. Neměl jsem jí říct raději něco jiného? Neměl jsem jí slíbit den, dva...? Jak se později ukázalo, bylo to to nejlepší, co ze mě v tu chvíli asi mohlo vypadnout. Když jsme se totiž zvedali a vyšli vstříc druhé půlce naší skupiny, stále více a více sílil veselý tón na Oldových ale i Denisových rtech. Oba nějaké to pivo vypili, ale také podle toho vypadali. Byli k smíchu, jenže tady není zvykem, aby se post-alkoholová nálada předváděla na ulicích. Šli v předu, jeden druhého podpíral jak bratr bratra, čas od času si vzájemně pomáhali na nohy, jenže Denis na tom byl o poznání lépe a to Olda ještě dopíjel poslední plechovku. Šel jsem s Yeşim v zadu a pozoroval to vystoupení. Asi to už opravdu chtělo vyprázdnit mozek, vždyť měsíc na cestách světem s úplně jinými mravy, zvláště jde-li o první takovou akci, jako v případě Oldy, je úctyhodný výkon. Budiž mu přáno, teď má těžký krok, zítra lehkou hlavu. Snad i Yeşim to tak brala, protože řekla, jen, že až sejdeme dolu, sežene nějaké auto, aby nebyl zbytečně průšvih. Držela se mě jako klíště a místy se pousmála.
    Došli jsme k hlavní silnici, do dalšího z množství parčíků a Yeşim šla obtelefonovat své známé, aby zajistila odvoz. Přestože bylo před půlnocí, někdo jí tuto službu slíbil. S tím, že si nás asi za hodinu vyzvedne. Olda se zatím natáhl na lavičku a všichni ostatní posedali kolem. Já se šel s Yeşim projít. Šli jsme za ruce, stejně jako předtím, ale vždy když nás míjelo auto, nebo jsme procházeli okolo rozsvícených oken, bleskurychle se pustila. Na konci sídliště jsme usedli na betonovou zídku před garážemi. Jako v parku, i tady položila hlavu na mé rameno a zase se ptala, jestli ještě zůstaneme. S rukou okolo jejího krku mi nezbylo, než opakovat, že nezáleží jen na mně. Decentně kývla, podívala se mi zpříma do očí a přibližovala svou hlavu k mé... Objal jsem ji a políbil. Najednou se objevil její mladší bratr (sotva školního věku) a okamžitě si našel zábavu…, začal házet jablka do oken za našimi zády… Po chvíli to Yeşim nevydržela, zvedla se a řekla: "Pojď, už musíme jít...". Vyrazili jsme zpátky.
    V parku mezitím došlo ke změně - Denis se dostal z nejhoršího, zatímco místo Oldy na lavičce leží naprosto bezvládné tělo… Ten malej grázl neustále lítá okolo a jakoby přemýšlel, co vymastit… A v nestřeženém okamžiku vymyslel… Jako pouliční pes označkoval Oldovu hlavu… On to samozřejmě nevnímal, byl jak hadrová loutka… Tělo jsme museli do auta doslova naložit. Sídliště není daleko, ale za daných okolností se cesta zdála nekonečná... Celou dobu jsem jen doufal, že Olda udrží obsah svého žaludku, přinejmenším, než vystoupí a nutno říci, že se mu to povedlo, jenže skutečně jen než vystoupil... Po odpočinku na vzduchu jsme ho odvedli domů, kde si během chvilky našel místo na záchodku...
    My jsme usedli k čaji a řeč se nemohla točit okolo ničeho jiného, než okolo Oldy. Chvíli, se všichni smáli, ale jinak si dělali hrozné starosti. Připadlo mi, jakoby vůbec neznali opilého člověka. Všichni se báli, jestli Olda dožije rána. Stále chtěli volat doktora, nebo mu alespoň dát nějaký „anti-opičí“ lék. Přitom jeho opička nebyla nic až tak nenormálního ve srovnání s většinou opilců u nás doma. Naopak, řekl bych, že teď už na tom byl o dost lépe. Ležel sice stočen okolo tureckého sociálního zařízení, ale už komunikoval a nakonec se sám zvedl, sám umyl a sám i přišel... Říkal jsem sice, že se vyspí a ráno bude „novej člověk“, ale nikdo tomu nevěřil. Viděli všechno příliš černě. Mysleli si asi, že musí být otráven, či co. Připadal jsem si mezi nimi jako ukrutný nelida... Jen mě tak napadlo, jak by se asi zatvářili, vidět totálně sežraného českého vesnického násosku, jak na podzim leží v holinách a ve vaťáku se svými stodvaceti kily někde u cesty v mokrém příkopě a nereaguje nejen na slova, ale nereagoval by ani, kdyby ho zasypávali kamením. A to nemluvím o tom, že by nemusel nezadržet pouze líh a žaludeční šťávy, ale také třeba moč. Je to sice extrém, jenže i to se občas vidí a nikdo nevolá sanitku, natož pohřební službu... Olda rozhodně nevypadá ani z poloviny, jako něco takového, jen se prostě pořádně napil, tak jak už se to povedlo většině z nás. I to je zřejmě, soudě podle obav a výrazů v obličejích, na zdejší poměry trochu moc...
    No popravdě asi vypadal líp než mu bylo… asi půl hodiny po té, co jsme ulehli, ozval se ten šílený zvuk… Jingis rozsvítil… a… a Olda se koupal ve vlastním žaludkem ohřátém pivu… Přesně vím, co si o tom Jingis myslel, ačkoli jen prohodil něco jako, že to je v pohodě… Vyměnil povlečení, uklidil to a zase zhasnul… Čekal jsem co bude, ale když se zdálo být všechno špatné minulostí, usnul jsem. No spal jsem možná půl hodiny a znovu… Olda sprchoval sebe i postel… Už to bylo dost trapné, dělal jsem raději, že spím… Jenže Jingis taky… No nakonec mu nervy povolily dřív než mně a dal si ten úklid znovu…
    Jak se dalo předpokládat, Olda se probudil, soužen sice ukrutnou žízní, ale zcela zdráv. Nepamatoval si samozřejmě valnou část včerejšího večera, to mu však nebránilo ve veselém úsměvu. Na rozdíl od něj měla Yeşim svůj včerejšek v mysli zapsán dost dobře a hned, jak jsem procitl, sedla si na postel vedle mě.
    Po snídani kluci odešli na nákup a my na ně čekali. Yeşim ležela na gauči, mně v klíně, zírala svýma tmavýma očima a láskyplně se usmívala. Byla fantastická, k nakousnutí... Neříkala nic a tak jsme mohli s Oldou probrat náš odjezd. Chtěl zmizet, vzhledem k tomu vystoupení, hned... Něco mě nutilo zůstat ještě chvíli, ale říkal jsem si, že dnešek bude asi přece jen ideální. Lepší opustit G.Antep dřív než se mi situace vymkne z ruky. Zapomenout na všechno dokud to jde. Co bych sobě, či jí pomohl, kdybych zůstal ještě týden…? Honily se mi hlavou nejrůznější úvahy, ale nakonec, myslím, zvítězil zdraví rozum. Odjet dokud to ještě jde. Za dva dny by se odjíždělo ještě hůř.
    Yeşim z našeho rozhovoru zaslechla asi názvy měst, které nás čekají, neboť , když jsme ztichli, zeptala se tichým trochu rozechvělým hlasem : „Tak kdy...?“. „Dneska večer - okolo šestý.“, odpověděl jsem. „Proč už dneska?“, ptala se dál. Nechtěl jsem jí nic nalhávat a tak jsem se snažil vše vysvětlit. Vysvětlit, že to bude lepší pro nás pro oba, že je rozumnější odjet dřív, než bude pozdě. Naštěstí je Yeşim při svém půvabu i inteligentní a pochopila situaci. Odkývala, že by příští týden byl odjezd daleko těžší a tak, když chceme jet ať jedem. Jen pohledy musíme posílat... Rád jsem jí to slíbil.
    Yeşim odešla po osmé hodině do práce a my s ostatníma do města. Jezdili jsme autem po Gaziantepu sem a tam. Museli jsme vidět všechno, co jsme dosud nestihli. Po dvou hodinách došlo na malou pauzu - na nutné občerstvení. Usedli jsme do místní restaurace a objednali kolu. Za chvíli se Özgür zvedl a beze slova odešel k výčepu. Přinesl nějaké sendviče ve zdejší a nechal pustit rádio... V poklidu jsme popíjeli, pokuřovali a v zápětí ukusovali z koláčů plněných skopovým masem a k tomu všemu se z přijímače linuli tóny nejrůznějších zahraničních písní, mezi nimiž se ozývala Yeşim. Čekání na ni bylo hrozně dlouhé, hodiny plynuli pomalu, času jsme měli tolik, že jsme se až nudili. Nekonečná projížďka se rozšířila i na okolí města. Viděli jsme patrně všechno, co jen za to alespoň trochu stálo - včetně kasáren a škol všech "zúčastněných".
Konečně padla pátá a mohli jsme zamířit do Dondurmayi, kde jsme se měli sejit s Yeşim. Přišla na čas. Nastoupila a vůz se dal do pohybu. Usedla vadle mě, opřela se, dala mi pusu a tiše konstatovala : „Sem není vidět, vždyť to má kouřová skla...“. Na to se nedá nic odpovědět, musel jsem se smát. Jeli jsme se ještě rozloučit s Denisem a rychle na otogar - autobus už čeká jen na nás. Skutečně na poslední chvíli. Je to hrozný fofr a zároveň děsný chaos. V rychlosti jsem se se všemi rozloučil a přistoupil k Yeşim, šlo sice jen o zlomky několika málo sekund, ale i přesto to bylo až srdcervoucí... Lidi, nelidi...
    Nejde loučit se a přitom nastupovat, musíme dovnitř... sotva jsme vlezli na schůdky, už se rozjíždíme. Nalepeni na skle pozorujeme dav. Yeşim mává a mává, ostatní taky, ale Yeşim je jen jedna. Všechno musí někdy skončit - i tohle má svůj konec. Trvalo to sice jen chvíli, ale i tak nikdy nezapomenu její jméno... ...Yeşim.