Po neúspěchu na úřadech se jdeme zklidnit k pyramidám. Třeba přijdeme na lepši myšlenky. Cesta autobusem trvá poměrně dlouho, přestože to není tak daleko a přesto, že se většinou výstup i nástup děje za jízdy. Celé to připomíná scénky v motoráku z trilogie českých komedií „Slunce, seno ...“ až na ten rozdíl, že u pyramid autobus končí a všichni lidé jsou vystoupeni. Pyramidy stojí v těsném sousedství, překotnou rychlostí se rozrůstající Káhirské aglomerace Gizy. Zdejší čtvrt má, na rozdíl od většiny ostatních, jistou noblesu, takže nerozbijí celkový dojem tohoto místa, jako například různí půjčovatelé koní, oslů, velbloudů a prodavači všeho možného i nemožného, kteří se na nás okamžitě sesypali. Něco takového považuji za větší národní ostudu, než jsou taxíky a taxíkáři na Ruzyňském letišti. Myslím, že takováto turistická (a nejenom turistická) atrakce by měla být daleko lépe „organizována“, než je to zde. Ještě než jsme vůbec stihli zvednout zraky k gigantickým svědkům dávné minulosti, přišli na nás vydělávat i další, čtyřikráte po nás chtěli nejrůznější vstupné a dokonce i poplatek za parkování autobusu... Naštěstí s námi byl Aly... Nic jsme nezaplatili, neboť vstup do areálu před pyramidami je zdarma a autobus zde také nemáme.

    Stojíme tváří v tvář stavbám starým více než 4500 let, které jsou jedním z divů světa a musím přiznat, že je to opravdu zvláštní pocit. Na tomto místě, když člověk zavře oči, musí cítit celou tu dlouhou historii, která tudy prošla. Člověk přestává vnímat domy, které mu stojí za zády, obrovské špinavé přelidněné město, které se postupně doplazilo až sem, autobusy, které přivezli další masy hladových turistů a odpadky, které se povalují v celém širokém okolí. Pyramidy jsou tak honosné a magické, že jediným, na co v tu chvíli může člověk myslet, jsou milióny lidí, bez nichž by tyto hrobky nestáli, záhadnost, jakou je toto místo opředeno, genialita a preciznost, s jakou museli být vyráběny kamenné bloky a následně stavěna celá kolosální díla. Jejich hladké stěny, důmyslné chodby, plné nejrůznějších obrázků, nebo vlastní zdobené komory. Majestátnost pyramid je umocněna nekonečnými pláněmi písku zvrásněnými malými, či většími dunami, po nichž se jako mravenci hemží Arabi, turisté, koně i velbloudi. Cheopsova, Chefrenova i Mykerínova pyramida je opravdu skutečným neopakovatelným zážitkem, ovšem nebylo by to vše úplné a až tak tajuplné bez Sfingy. Lví tělo s lidskou hlavou, vytesané z jednoho kusu kamene, stojí v čele tohoto historického komplexu jako hlídací pes. 20 metrů vysoká a 73,5 metru dlouhá socha působí poněkud hrůzným drsným dojmem, což jen podporuje záhadnost a mysterióznost tohoto starověkého pohřebiště a na druhé straně objasňuje arabský název této známé mýtické postavy - Abu al hul - Otec hrůzy.

    Celé se to zdá až příliš nádherné, jenže přijde-li člověk blíže, okamžitě se probudí a z jeho podvědomí se vytratí všichni ti faraóni, stavitelé i otroci a objeví se současnost - egyptská politika, káhirská populační exploze a arabská mentalita a logika. Pyramidy, Sfinga, jakož i zádušní chrámy jsou v dezolátním stavu a s opravami se moc nespěchá... Myslím, že by si monument takového kalibru zasloužil více pozornosti z egyptské strany (nestačí spoléhat jen na zahraniční vědce a jejich pomoc). Asi by měla být takováto památka lépe udržována a zabezpečena... Kdo ví kolik generaci po nás bude ještě mít možnost spatřit tuto stavbu kompletní. Jisté je však, že vydrží-li, bude horkým kandidátem na titul absolutního divu světa, neboť opravdovým divem světa bude, přežije-li po těch tisíciletích i éru „moderního“ Egypta.

    Po několika hodinách odjíždíme. Autobus městské hromadné dopravy - jediný, který sem z města jezdí, je opravdu nedůstojným spojením hlavního města s jeho nejhlavnější a asi i v celé Africe nejznámější, dominantou. Vůz je opět narvaný k prasknutí. Hlava na hlavě. Několik turistů a snad stovky špinavých páchnoucích Arabů. Chaos při výstupu i nástupu. Celou cestu jsem, objímajíc tyč, stál na jedné noze a ani jsem nedoufal, že se mi podaří včas vystoupit. Neviděl jsem ani Oldu ani Alyho, takže nevím, zdali to měli aspoň oni blíž ke dveřím, každopádně, již o zastávku dříve jsem se začal prodírat ku předu abych si tak včas připravil pozici pro výstup a zároveň nebyl vystoupen dříve, než bych chtěl. Bylo to náročné, ale s pomocí ostatních jsem z autobusu vypadl, opravdu na správném místě, což se nám poštěstilo nakonec všem třem.

    Rovnajíc a protahujíc si úplně rozlámaná těla jsme šli volnou chůzí k Alymu. Tady na nás již čekal jeho bratranec Mustafa, kterému jsme přezdívali Dr. Emil. S ním tu byli i další čtyři kluci, jejichž jména si sice nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že se v Egyptě každý jmenuje alespoň jedním jménem Mahmoud (Mahmúd), Mustafa, Aly, Mohamad, Ahmed, nebo eventuelně Ibrahim, určitě bych se ze tří pokusů trefil. Nicméně víc hlav - víc rozumu. Do tří hodin jsme probírali naše potenciální šance, jednu po druhé a dle stupně reálnosti je po té zařadili do našeho plánu pro příští dny.