Dušan rozhodl, že zítra odjedeme. U moře už ho to nebaví, protože co má dělat u vody bez piva...?! Na Akifa čekat nebudete... Na noc jsme pozváni k Alimu, což vítám, neboť se před zpáteční cestou pořádně vyspím - žádný nocleh v autě. Musíme však počkat. Ali končí až o půlnoci. Dušan nevydržel a tak ho nechávám dřímat ve voze a sám se jdu projít po pláži. Nějak se mi znovu vkrádají myšlenky na Yeşim, Bahar i Ywettu. Začátky diametrálně odlišné od konců. Jak jsem měl v hlavě naprosto jasno a věděl, co chtít a co ne, tak zrovna tak se mi nyní všechno v hlavě přesýpá jako písek v starých hodinách, ty tři příběhy mají několik společných bodů, proto jakmile vzpomenu na jednu z nich, vzpomenu i na ostatní dvě... Žádná jiná mně nenapadne – jen ty tři...
    Občas se vzpomínky vrací, ale teď je to trojnásobně nepříjemné. Nakonec jsem rád, že je půlnoc a odcházíme k Alimu. Bydlí poměrně daleko v místech, kde už jsem myslel, že nic není. Ali připravuje večeři a my se zatím sprchujeme. Zajímavá je jedna věc většina Turků by se rozdala a pohoštění nebere konce, ovšem v obchodech to vypadá obráceně. Ali je v tomto ohledu vzorným příkladem. Přes den jsme v restauraci platili veškeré zkonzumované piti, Ali byl obchodník. Jakmile však odešel z práce, je vše opačně, z obchodníka je přítel. I v bazarech se často stává, že po zdlouhavém smlouvání následuje přátelské pozvání a pohoštění přinejmenším čajem. Všichni striktně oddělují biznis od soukromí. Ali servíruje hromady zeleninového salátu, chléb a balkánský sýr. Dušan pochopitelně nic nejí. Sýr mu nechutná, papriku, rajčata i okurky sice jí, ale když jsou smíchány, tak ne. Je neslušné nedojíst a Ali to dává dostatečně najevo.. Říkám, že toho bylo moc a je to nad naše síly. Myslí si o tom asi své, ale nic neříká a zbytky odnáší. Staví před nás kávu a v rozhovoru se vrací opět k heroinu. Povídá celkem dlouho. Nemá význam mu do toho vstupovat. Sám po čase přestává a otáčí šálky vypité kávy...
    Věštění z lógru. To tu ještě nebylo. Sám se sice věnuji astrologii, nicméně ke kartám, kávové sedlině a podobným záležitostem mám silně skeptický postoj. Astrologie má pevný řád postavený na poloze osmi planet, Slunce, Měsíce, více než sedmdesáti stálic a množství dalších bodů, které jsou dané. Naproti tomu karty i lógr jsou, dle mého názoru, založené na náhodě. Když dvakrát rozložím karty, budou pokaždé jiné. Když vypiju dva šálky kávy, utvoří každá sedlina jiný obrazec... Připadá mi to moc náhodné, než aby se z toho dalo něco vyčíst, nicméně dávám Alimu prostor. Jen tak pro zajímavost.
    Začíná u Dušana a musím říci, že mě to vcelku překvapuje. Je poměrně neomylný. Nechci jeho slova konkretizovat, protože nejde o mně a vše je Dušanova osobní záležitost. Až na pár výjimek mluvil spíše obecně, ale nespletl se ani jednou. Teď bere můj šálek a „čte“... když pominu taková slova, kde má padesáti procentní šanci, kde jde pouze o buď anebo, pak řekl i spoustu věcí, které náležitě specifikoval. Docela mě vyléčil z mého skeptického pohledu. Když mi řekne, že bydlím na vesnici, je poloviční pravděpodobnost, že se trefí, ale on pokračuje... Velký dům se spoustou lidí, na vysokém kopci, obklopený lesem. Před domem stojí jediný osamocený strom, který je kus nad zemí rozdvojen. Zatím je vše pravda! Náhoda?! Těžko! Ali pokračuje. Ve vesnici je spousta stojaté vody, žádné výrazné toky, ale rybníky nebo jezera... Pod hladinou největší vodní plochy je kostel a domy... Dušan si, myslí, že je Ali trochu blázen, ale ono to tak skutečně je! Obec se jmenuje Rybniště - od slova rybník, kterých je po okolí řada. Jeden z nich, Velký rybník, je dnes součástí CHKO Lužické hory a patří k největším ptačím hnízdištím v republice. Říká se (a píše v průvodcích), že jde o zatopenou osadu. Na dně jsou údajně různé stavby, včetně kostela... To už by byla opravdu obrovská náhoda, vždyť kolik takových míst existuje, jak velká je pravděpodobnost takového, tvrzení! Ali se nespletl ani v rodinných záležitostech - patro, na kterém bydlím, počet sourozenců, různé podrobnosti z domova i z mého života. Zaregistroval jsem jen dvě nepřesnosti, říká, že můj otec zemřel asi před sedmi léty - spletl se o tři roky. Dále mi sděluje, že jen jeden z mých bratrů je ženatý a má tři děti. Nevím, co bude za čas, ale zatím má jen dva syny na druhou stranu, když začal hovořit o Ywettě, trefil se na měsíc přesně do délky našeho vztahu i do času, který od té doby uplynul... V budoucnosti je však poněkud opatrnější. Říká, že za tři roky bude mít můj mladší bratr velmi vážné a vlekoucí se zdravotní problémy. Bude to vypadat hodně špatně až beznadějně, ale naštěstí vše po nějaké době jako zázrakem dobře dopadne. O mně se ode dneška přesně (na den ) za 5,6 nebo 7 měsíců objeví blíže nespecifikované problémy. A co se manželství týče, nebude to hned, ale za mou budoucí manželku označil právě tu dívku , o níž mluvil před tím, tedy Ywettu. Na mou námitku, že je to nereálná věc, odpověděl něco, čemu příliš nerozumím, co nedokážu z anglicko-německo-tureckého jazyka vůbec přeložit. Cosi o dva a půl až tři a půl zřejmě roku, dále v tom figuruje dítě, nebo těhotenství a něco okolo slov a komunikace, něco, co bych snad já měl říci...?! Nevím, nedává mi to smysl. Dále říká, že budu bez potomka, ale má žena bude mít syna. Je zvláštní, že skoro totéž mi řekla kdysi profesionální astroložka. Zatím však tomu nic nenasvědčuje a připadá mi to oboustranně nemožné. Kdo ví, co bude, za pár let. Nechci se tím příliš zabývat. Jakmile se mi takové záležitosti začnou honit hlavou, jsou spíše nepříjemné. Raději jdu spát, než se ty myšlenky znovu vrátí.
    Chvíli před polednem opouštíme Avsallar. Ali nám přeje šťastnou cestu a otevřeným oknem mi podává sluneční brýle. „Ty si mu o ty brejle říkal?“, ptá se Dušan po cestě. „Ne!“, odpovídám. „Tak, jak věděl, že si svoje včera zlomil...?“, pokračuje dál. „Nevím, asi si to přečetl v kafi...“ ...blbější odpověď mě nenapadla. Byla to náhoda, ale děláme si z toho legraci. Alespoň nám cesta lépe utíká a nemusím se ubíjet tím, že vynecháváme i Manavgat.