Po klidné noci v Dobriči na parkovišti u čerpací stanice míříme přímo k pobřeží. Krátká zastávka ve Zlatých pískách je velice příjemná. Je po sezóně, takže zde již není takový ruch, jako před měsícem. Celé bulharské pobřeží (narozdíl od vnitrozemí) prožívá svou renesanci, po pádu komunismu nádherně rozkvetlo. Zlaté Písky už dávno nevypadají jak ta příšerná socialistická „turistická fabrika“. Je to zde stále lepší a lepší a v mnoha ohledech dokonce srovnatelné s letovisky ležícími západněji. V oblasti cen pak, takříkajíc, nebe a dudy. Bulharská přímořská centra patří dodnes k těm nejlevnějším.
    Měníme si peníze a až tady zjišťujeme inovaci bulharských leva. Škrtnutím několika nul vznikl ideální kurz 1:1 k německé marce a v oběhu jsou nové mince i bankovky. Změna narozdíl od Rumunska je velmi výrazná a na první pohled patrná nejen, co se hodnoty nových leva týče, ale i kvality a designu. Nádherné bankovky - určitě jedny z nejhezčích v Evropě. Dokonce jsou opatřeny i spoustou ochranných prvků. Současný kurz 1:1 zřejmě nevydrží dlouho, nicméně dnes je to jediné, co turistům trochu pomáhá ve složité orientaci, kdy jsou platné nové i staré peníze zároveň, přičemž stará stovka představuje, nepletu-li se, nových 10 stotinek.
    Blíží se poledne a my pokračujeme. V důsledku nekonečných dešťů a záplav se brodíme hlubokými loužemi v ulicích Varny. Opět zdarma projíždíme krátký úsek dálnice a míříme na Burgas. Nedaleko za obcí Rudnik ovšem policie odklání dopravu přes Djulinsktý průsmyk... Pobřežní silnice je pod vodou a tak nezbývá než se vydat velice náročným terénem po úzké cestičce v příšerném stavu. Provoz brzdí nákladní auta, autobusy a vozidla téměř muzejní hodnoty. Blíží-li se něco v protisměru, musí alespoň jeden vůz z cesty. Předjíždění je za normálních okolností nemožné. Jen na několika místech, kde je rovnější úsek, lze předjet mimo cestu. Původní asfaltový koberec je místy vodou odvlečen, jinde vytlučen nebo sesunut do skalních roklí. V horských úsecích chybí a je nahrazen prašným povrchem. Nedá se jet ani náhodou plynule. Teplota vody v chladiči se blíží bodu varu a tak, nechceme-li zde stát jako spousty ostatních, musím se někdy celkem riskantně prosmýknout okolo pomalejších především náklaďáků, abych se za nimi nemusel, stále zastavujíc, šourat na jedničku. Náročných 40 km! Úlevu v té dopravní zácpě a příšerném terénu přináší jen nemnohé zapadlé vesničky na trase. Vesničky, kde lišky dávají dobrou noc. Djulino, Panicovo, Orizare a Kableškovo. Z posledně jmenované míříme raději přímo do Pomorie. - Na kávu. I Pomorie je vydařené. Není hezčí než Zlaté Písky, ale jako celé pobřeží krásné.
    Přes Burgas se dostáváme do Sozopolu a blízkého okolí. K mému překvapení, kempy ležící nějaký ten kilometr za městem, tedy tak trochu z ruky, dnes ve většině případů chátrají. Turisté využívají hlavně služeb hotelů, penzionů nebo privátních ubytování přímo ve městech a tak se na odlehlé kempy nedostává. Dokonce i vyhlášený Kavaci je tak zubožen, že se není čemu divit, když se turisté odporoučejí raději jinam.
    I v Bulharsku jsme se vyhnuli dálničním poplatkům, nicméně stále laboruji s myšlenkou natankovat někde plnou nádrž a kanystr a rychle ujet, částečně bychom tak zkorigovali náš deficit. Bulhaři jsou laxní. Nebyl by to zas až tak velký problém. Jejich mentalita by nám mohla být velice nápomocná. Jsou příšerní flegmatici - všechno jim je jedno. Každý (mnohdy i kuriózní problém řeší slovy: „Takája Bulgária!“... Na pumpách bývá mrtvo, jenže většinou leží na frekventovaném místě. Pro jistotu jsem však v Sozopolu přelepil značky... A skutečně hned za městem stojí malá, jakoby opuštěná, čerpací stanice. Nikdo netankuje. Nikde na dohled žádný dům. Jedu blíž, abych omrkl situaci.. Je tu pouze jedna čerpadlářka (okolo čtyřicítky), žádné kamery ani počítač – jen stará manuální pokladna. Navíc stojan s H-95 (AŠ-95), jak tady říkají naturalu, až poslední v řadě - u výjezdu. Celá pumpa se nachází na jakési mimoúrovňové křižovatce, která je sice naprosto pustá, ale vzhledem k tomu, že se tu sbíhá hned několik silnic, jsou jednotlivá jednosměrná ramena křižovatky tak spletitě propletená, že není jednoduché chytit hned napoprvé ten správný směr. Ke všemu je tma a nikde žádné odrazky. Musím si nejdříve projet trať... Vždyť jedno špatné odbočení a jsem znovu na pumpě, zastavuji, abych si připravil kanystr. Dělám prostor, aby vše proběhlo co nejrychleji a Dušan, který se bojí, zalézá mezi přední a zadní sedačky... Tak teď! Buď anebo...! Celé se to musí odehrát hrozně rychle, ale nenápadně! Už z dálky vidím, že jsou za živým plotem prázdné stojany. Poslední odbočka vlevo a jsem u čerpadla... Otvírám kanystr a mačkám pistoli... Benzín neteče!!!... tak dlouho jsem se připravoval,až tu pumpu zavřeli! Když už jsem v sobě překonal nekonečné dilema, zda ano, či ne a odhodlal se, překazila mi mou snahu ta naprosto nejbanálnější věc! ...ale jinak se mi ani ruce neklepaly...
    V Bulharsku je noční jízda nepříjemná. Stejně jako v Rumunsku chybí jakékoli označení vozovky (s výjimkou hlavních kamionových tahů) a navíc dopravní značky postrádají reflexní úpravu. Jsou vidět až na poslední chvíli. Vůbec vyhlížejí tak nějak divně - jakoby byli rukou kreslené. Velmi těžko k poznání! Zvláště míjím-li dvoujazyčné ukazatele, musím i při dálkových světlech zpomalit až na 20 km/h, abych odbočku neminul.
    Okolo desáté večer zastavuji v Carevu. Menší město. Na počest sovětským bratřím se to tu ještě vlastně nedávno honosilo jménem Mičurin. A jelikož byl Mičurin posledním městem na pobřeží (za ním už jen pár kempů) a v podstatě na slepé koleji, neboť tudy vede cesta pouze do několika bezvýznamných vesniček a k naprosto nevyužívanému hraničnímu přechodu, nikdy nebyl takovou baštou turismu jako severnější oblasti. S odchodem sovětské družby se Mičurin změnil v Carevo a i město jako takové učinilo krok kupředu. Pobřeží tu sice není tak bezchybné jako ve vyhlášenějších částech, nicméně město je velice příjemné, zachovává si cosi bulharského a žije, stejně jako věhlasnější sousedé, do pozdních ranních hodin. Nebývá zde zdaleka takový nával, takže je to opravdová příležitost k odpočinku a relaxaci. Ta atmosféra je hotový balzám!
    Dušan však odmítá spát v tak „živém“ městě. Jedeme pryč. Odbočuji od moře po úzké silnici, jež je stále samá zatáčka. Špatný terén znemožňuje opuštění cesty, abychom se vyspali. Na trase leží vlastně jen jedna vesnice - Izgrev (ostatní asi čtyři jsou na krátkých odbočkách), ale ani tady nechce Dušan nocovat. Po dvaceti kilometrech zatáčím na Kondolovo. Není to snad ani víska - jen osada. Jedno větší „náosadí“ a kolem něj pár zchátralých domů. Všude klid a tma. Parkuji, tady budeme spát... Nebudeme... Ani toto místo není pro Dušana vhodné. Pokračujem dále ve směru na hranice. Když už se dá zastavit, není prostředí Dušanovi po vůli. Ať prý dojedu na nějaké bezpečné parkoviště nebo k pumpě. Po cestě však nic není, leda na náměstí v Gramatikově, či dokonce až v Malko Tărnově. Sem už se nejezdí, parkoviště tady nejsou potřeba a nepamatuji si ani pumpu, i když je na mapě jedna značená - pod nápisem Malko Tărnovo (Malko Tarnovo), což je ovšem ještě více než 30 km... A teď už jsou pomalu tři hodiny ráno...!
    Naštěstí před odbočkou ke Gramatikovu, zcela nečekaně, jakoby zázrakem, vyrostla nová čerpací stanice. Nocleh opět ve voze... Forman je sice dlouhý, ale i tak mám v leže nohy na pedálech. Rád bych se už jednou vyspal venku někde v trávě pod spacákem. Vždyť je na to i počasí. Tak rád bych trávil jednu noc nepokrčen, ale bohužel ani tentokrát... Zrovna parkoviště ani pumpy k tomu nejsou nejvhodnější – na betonu nebo asfaltu se nocuje fakt špatně...
    V tomhle kraji je takový klid, že ač u benzínky, vstáváme až v deset. Odbudeme si hygienu, doliji vodu do auta a už nám čerpadlář připravil kávu, takže ještě malá snídaně a vyrážíme. Poslední zastávkou je Malko Tărnovo. Zdejší čerpací stanice je naprosto nevyhovující, takže natankovanou nádrž i kanystr platíme a sloupnutím izolačky uvádíme SPZ do původního stavu. Zbývá již jen 9 km na přechod, takže počítám, jak na tom vůbec jsme. Základ je, aby nám zůstali peníze i na zpáteční cestu! Nevím, kolik nyní stojí PHM v Turecku, ale podle odhadu jsme schopni dostat se s malou rezervou do Istanbulu. Tam se nám buď podaří opatřit prostřednictvím konzulátu nějaké peníze, anebo se holt otočíme.
    Mohli jsme navštívit velvyslanectví již v Bukurešti nebo v Sofii, ovšem obojí bylo z ruky, Bukurešť sice pouhých 60 km, jenže zajížďka tam, by znamenala hotovou vraždu. Sofie je naopak bezpečná, ale dobrých 400 km od pobřeží! Jen Istanbul je na trase. Tam musíme upřít veškeré snahy a doufat.