Čím blíže jsme k Istanbulu, tím hůře se jede. Zbývá ještě asi 60 km a provoz je již horší než ve špičce v Praze. Mohutná rychle se rozrůstající Istanbulská aglomerace má dnes 7,8 milionů obyvatel. Z původního města se souvislé osídlení rozšířilo po celé délce obou břehů Bosporu a pokračuje dále při pobřeží Marmarského moře na východ i západ. Souvislá zástavba, kde není vidět ani začátek ani konec se táhne v délce snad 100 km!!!
    Provoz se zhušťuje stále více a více a posun je čím dál, tím pomalejší. Blíží se večer, měl bych co nejdříve zastavit, neboť v samém centru Istanbulu bude parkování a tudíž i nocleh velice problematickým. Číhám na ukazatele, kde bychom mohli sjet ze staré dálnice aniž bychom se příliš odchýlili od směru. Najednou přes cestu v těsné blízkosti nad auty přelétne dopravní letoun. Znamená to, že jsme již nedaleko od Yeşilköy (Ješilkej). Odbočuji vpravo.
    Yeşilköy je součástí té obrovské aglomerace. Leží tu jednak přístav, ale také Istanbulské mezinárodní letiště. A ačkoli je tu ruch srovnatelný s centrem Prahy, jde stále o Istanbulské předměstí vzdálené od středu města! více než 25 km. Parkuji v nějaké slepé zapadlé uličce, což ovšem v místních podmínkách znamená asi 20 metrů od jedné z městských tepen. Je ještě světlo a tak jdem na malou procházku. Koupit výborný bílý chléb a podívat se do přístavu. V deset se vracíme a vaříme polévku. Obvyklá večeře a káva na střeše vozu, ale hned poté jdeme spát, abychom brzy vstali a byli zavčasu na konzulátu.
    Vyrážíme již v devět. Najíždím na hlavní tah a provoz je již příšerný. Auto na autě. Místy dvacítkou, místy čtyřicítkou se suneme k centru. Cestu naštěstí znám a tak držím směr Sirkeci (Sirkedži). Abych nezabloudil, nejedu ani tou nejkratší cestou, kopíruji pobřeží. Stále po Kennedyho ulici - Caddesi (čadesi) Kennedy, jíž však Turci nazývají spíše Florya Sahil Yolu (Florja Sahil Jolu). V Sirkeci zastavuji vedle silnice, abych bleskově doběhl na nádraží pro plán Istanbulu, ale během deseti minut opět odjíždím. Po Galatském mostě (Galata Köprösü – Galata kepresi) překonávám zátoku Zlatý roh (Haliç - Halič) a odbočuji na Karaköy (Karakej). Tady moje znalosti končí. Vysvětluji Dušanovi trasu a vrážím mu do ruky mapu. Dál je to na něm. Cesta je hrozná. Auta jen několik centimetrů od sebe. Na silnici o dvou pruzích se jezdí ve třech až čtyřech řadách. Je hrozný problém přejet do jiného pruhu. Zařadit se na odbočení je téměř nemožné. Místy se u křižovatek jedna řada ztrácí - občas se tak ocitám „v žádném směru“ a nejsem schopen popojet, neboť se kolem mne jezdí na tři strany. Je to neustálé popojíždění. Tady neplatí ani „turecké předpisy“. Jen „ostřejší lokty“. Navíc Dušan neuhlídal směr - totálně propadl. Přehlédl i takové kolosy, jako je palác Dolnobahçe (Dolnobahče) nebo stadion známého Beşiktaşe (Bešiktaš) o velikosti zhruba Sparty. Zajeli jsme si hrozným způsobem. Zastavuji na parkovišti a ukazuji mu novou trasu. Už jezdíme i po vedlejškách. Spousty jednosměrek a chaos. Dušan opět neuspěl - jsme tam, kde jsme byli před čtvrt hodinou. Beru si plán na kolena a jedu znovu na hlavní. Zpátky k Beşiktaşi a směr Maçka (Mačka) a Taksim. Hlídat si mapu i dopravní situaci je příšerné. V Praze, když je provoz na pětce, jsou lidi nervózní... Tady, co se počtu aut týče, je to taková pražská sedmička - osmička, ovšem průjezd se pohybuje rychlostí pražské trojky čtyřky!!! Dokonalá řidičská maturita. Abych alespoň trochu snížil spotřebu, jezdím, je-li to možné, na vyřazenou rychlost. Je to nekonečné, ale o půl dvanácté skutečně přijíždím do ulice Abdi Ipekci (Abdi Ipekdži) a parkuji před Konzulátem ČR.
    Okamžitě se nás ujímá paní konzulka. Mladá, sympatická, příjemná a velice ochotná zřejmě slečna, je pro mne, po četných zkušenostech z nejrůznějších velvyslanectví, velmi milým překvapením. Stručně, jí vysvětlím situaci, tak jak se skutečně odehrála, jen abych se do líčení moc nezapletl, posouvám děj z Rumunských hor do Kirklareli. Jsem zapřísáhlým, nepřítelem nemístných lží, ovšem tato drobná, a nepodstatná má své opodstatnění... Nijak nepozměňuje podstatu věci a, nepotřebuje, další diskuzi na téma proč v Istanbulu a né v Bukurešti, nebo v Sofii, takže jednání usnadňuje a šetří čas, kterého moc není. Paní konzulka nám nabízí pomoc... Telefon, do ČR a přes síť bank, jejichž seznam nám dává k dispozici, poslat peníze do Istanbulu. Přičemž samotná finanční transakce trvá pouhých 10 - 15 minut.
    Problém, komu zavolat, jsme vyřešili již předem. Domů to nejde, neboť jsou všichni v práci, takže zbývá jen Láďa - tedy náš šéf, který tak vehementně svou pomoc v případě potřeby nabízel již před odjezdem. Je to sice další „zavázání se", ale zároveň jediná reálná možnost. Paní Lipková nám vysvětluje, jak ono posílání prostředků funguje. Nejdřív musíme vyplnit oficiální žádost o zprostředkování, hovoru. Poté musíme, do ČR zavolat adresy a čísla bankovních ústavů, čísla pasů a spojení zpět na konzulát. V obou bankách se vyplňují nějaké formuláře a za každou operaci se účtuje poplatek okolo 25 DM. Z administrativních a finančních důvodů je tedy vhodnější zaslat celý obnos pouze, na jedno jméno. Domluveno! Paní konzulka vytáčí číslo a stručně osvětluje celou záležitost, pak mi hovor předává. Láďa s domluveným postupem souhlasí. Jen nechce složitě převádět peníze z jednoho, finančního ústavu na druhý v rámci naší republiky a tak to celé, ještě usnadňuje tím, že koruny prý rovnou vymění za marky a zajede osobně přímo do Teplic, kde je nejbližší pobočka, banky Western Union. Vysvětlím mu tedy, jak dlouho, vzhledem k časovému posunu, na to má a končím hovor. Za hodinu a půl máme čekat odpověď.
    Interbank, kde bychom peníze poté měli vyzvednout, leží asi 2 km od konzulátu, což je rychlejší pěšky než autem. Jdeme tedy zjistit, kde přesně se nachází, abychom se pak příliš nezdržovali, neboť času opravdu není nazbyt. V domluvenou dobu se vracíme, ale ještě nic... Dobrá, čekáme v autě. Po další půlhodině paní Lipková vytáčí číslo, ale Láďa nebere mobil. Zkouší to stále, ale stále nic. Dušan už maluje čerty na zeď... „Láďa nikdy neřekne ne - všechno slíbí, i když předem ví, že z toho nic nebude. Není na něj spoleh.“. „Zase tohle je jiná situace...“, namítám. „Já jsem mu to zdůrazňoval a prej se můžu spolehnout...“, pokračuji. „On to pošle, protože se mu to hodí. Jinak by byl přede všemi za špatnýho a to on si nedovolí. Naopak - ještě to obrátí, že nám přinejmenším zachránil holej život.“, končím svou úvahu. „Ba jo, asi máš pravdu, on teď ze sebe bude dělat mistra světa, že musí volat do Turecka, že nás musí zachránit a kdo ví, co všechno. Kdo ví, co se dozvíme, až se vrátíme...?!“, potvrzuje má slova Dušan.
    Ve čtyři hodiny se snaha paní Lipkové dočká úspěchu. Dovolala se. Láďa je údajně před Teplicemi a za čtvrt hodiny se ozve. Takhle se vymlouvá vždycky. Pokaždé maximální snaha, aby pak sdělil, že to nevyšlo (i kdyby ležel celý den v posteli). Je to stále stejné a pro něj typické... Jen, kdyby investoři věděli.. .
    Čekáme dál a Láďa nic. Dokonce ani nebere telefon. Už to začíná být zoufalé. Půl páté - zbývá poslední půlhodina. Čekáme a diskutujeme. Krom jiného zjišťuji, že se nevyplatí jezdit na Pamukkale (Pamukale), neboť je zde v současné době zakázané koupání. Obrovský nekontrolovaný boom hotelů vyrostlých v poslední době v této lokalitě znamenal katastrofu. Všechna hotelová zařízení napojila své bazény na termální vodu, čímž došlo k nedostatečné průtočnosti přes vyhlášené travertinové útvary a tím k jejich vysychání. Pamukkale je téměř bez vody a již nějaký čas probíhá jakýsi ozdravný program, „Bavlníkový hrad“ se sice pomalu naplňuje, ale potrvá to ještě chvíli, než bude znovu možné koupání v 45 °C teplé vodě. Zjišťuji také skutečnosti okolo nedávného ničivého zemětřesení. Epicentrum bylo v okolí Izmitu, různá čísla uvádějí až 40.000 obětí na životech a ještě mnohem více zraněných. V tu nejkritičtější dobu - během dvou dní byl i ve 100 km vzdáleném Istanbulu vyhlášen zákaz spaní v domech. Dvě noci musel celý Istanbul trávit v parcích, na ulicích, pod stany... Paní konzulka líčí, jak v obrovském sousedním parku nebylo možné najít jediné místo k spánku. V Istanbulu však vše nakonec proběhlo v relativním normálu. Zemětřesení způsobilo jen nepatrné otřesy, několik pootvíraných skříní a podobně. Pro nás je nyní důležité, že již pátý den byla oblast průjezdná.
    a deset minut pět Láďa konečně zavolal magické číslo, na které si mohu vybrat peníze. Dokonce 258 DM...! Běžím do Interbanky. Zbývají dvě minuty do zavíračky a peníze nikde... Slečna u přepážky kamsi, telefonuje, ale bezvýsledně. Volá tedy svou nadřízenou. Ta slibuje, že vše zařídí.. A skutečně. Po třech hovorech říká, že peníze skončily na hlavní Interbance vzdálené asi dva kilometry odsud. Zavírá sice také v pět, ale vše je domluvené. Mám se ptát po paní Aylin (Ajlin), ta vše ví a o vše se postará...
    Jdu na Ulici republiky (Cumhuriyeti Caddesi – Čumhurijeti čadesi). Přicházím k bance, ale všechny vchody jsou zavřené. Posunky jsem přiměl pracovníka ostrahy k otevření. Vcházím a z dáli - ze sousední haly se ozývá „Mr. Roman?“... Za pultem sedí velice přitažlivá, usměvavá blond žena v plném rozpuku a mává na mne. „Paní Aylin?“, ptám se. Ano, vše je připravené... Během pěti minut je záležitost vyřízená. Paní Aylin za mne vyplnila i většinu údajů na formulářích, a to ještě než jsem dorazil, takže stačily více méně jen podpisy. Předává mi peníze, tiskne ruku, velice upřímně se omlouvá a přeje hodně štěstí...
    Na konzulátu ještě jednou děkuji paní Lipkové, loučím se a slibuji pohledl z Kappadokie (Kapadokie). Rád ho pošlu! O co jednodušší by byla spousta nepříjemností, kdyby na zastupitelských úřadech pracovali samí takto vstřícní lidé! Netvrdím, že mám s lidmi z velvyslanectví pouze ty nejhorší zkušenosti, to jistě ne. Potkal jsem samozřejmě i příjemnější část personálu avšak převaha neochotných zaměstnanců mnohonásobně převyšuje! A zde se mi poprvé stalo, že krom oné pomoci, podpořené navíc vlastní iniciativou, se mnou úředník konzulátu rozmlouval jako rovný s rovným, aniž by, byť jen podvědomě, neměl v hlavě zafixováno „já jsem někdo“... Skoro bych řekl, že šlo o přátelský rozhovor, pomalu jako bychom se již před tím znali. Ještě jednou díky!