Projíždíme překrásnou scenérií pohoří Taurus a ukrajujeme další a další kilometry, které zbývají na cestě domů. Zastavuji před Beyşehirem, abych načerpal kurşunsuz. Beru jen deset litrů na dojetí k levnější pumpě. Už koukáme na každou tisícovku a tady to není zrovna žádná láce. Projíždíme okolo obrovského Beyşehirského jezera (Beyşehir Gölu – Bejšehir Gelu), ležícího ve výšce 1116 m n. m. Klidná modrá hladina rozprostírající se za hustým porostem mokřadních rostlin nás provází ještě nějaký ten kilometr. Krajina v Turecku je vůbec nádherná. Neustále se střídají ty nejnádhernější obrázky Anatolie.
    Do Akşehiru (Akšehir) se vydávám po vedlejší uzoučké silničce vedoucí přes Sultánovy hory (Sultan dağlari – Sultan dajlari) vypínající se do výšky přes 2200 metrů. Je to pouhý pětatřiceti kilometrový úsek, ale cestu zkracuje o dobrých sto třicet kilometrů. V Akşehiru se vracím na hlavni tah. Po chvíli, v blízkosti vísky Derecine (Derečine), se dostávám k velice zvláštní stavbě nazývající se Kirazlibahçe (Kirazlibahče). Při cestě do Ereğlı, jsem si ji sice všiml, ale v rychlosti jsem ji minul a tak zastavuji nyní.
    Hned u cesty stojí, malými vodotrysky obklopená, několikametrová socha. Pohádkový oslík s kupcem na hřbetě sedícím obráceně - proti směru jízdy, v obrovském bílém turbanu a červeném kabátě hlídá vousatý stařík provoz na vozovce, třímajíc v ruce měšec a růženec. Za zády parkoviště s benzínovou pumpou a rozlehlý chrám z Tisíce a jedné noci. Uvnitř je restaurace a po stranách malé obchůdky s lákavým a zajímavým, většinou původním zbožím. Nádherné velmi originální. K mému velkému překvapení (až skoro šoku) jsou ceny výrazně nižší než v ostatních, i neturistických lokalitách. Dokonce i natural je v průměru o sedm tisíc levnější. Dotankovávám za poslední turecké peníze a opouštíme to, dětská léta připomínající, fantastické dílo. Jako rezervu si necháváme každý po třech milionech a doufáme, že za pomoci posledních marek dorazíme do Bulharska...
    Domů chceme jet co možná nejrychleji, bez zbytečných zastávek a tak nocujeme až v Osmaneli, kde se, v důsledku havárie, utvořila příšerně dlouhá, kolona. Ráno jsme však již v osm znovu na cestě. Na předměstí Istanbulu naposledy plním nádrž a utrácím tak posledních 32 DM. V servisu je zahrnuté i bezplatné mytí vozu, což se velice hodí, neboť je náš, Forman příšerně zaprášený a myčku si za vzorné služby rozhodně zaslouží.
    Před námi je Bospor, poslední turecký oříšek. Průliv spojující Černé moře s Marmarským a oddělující Evropu od Asie. Podle řecké mytologie Zeus svedl Io - kněžku své ženy bohyně Héry. Ve snaze uchránit ji vzápětí před hněvem manželčiným, ji poté proměnil v krávu. Héra ji však pronásledovala dále až k mořské, úžině. Proměněná Io vodu přeplavala a zachránila si tak život. Podle této pověsti dostal Bospor své turecké jméno Boğazici – „Kravský brod“. Na své délce necelých 32 km dosahuje, při hloubce 50 až 120 m, šířky od 700 metrů do 4,7 km. Oba břehy dnes spojují dva visuté mosty. V Avsallaru nám Ali poradil, jak se vyhnout placení vysokého mostného. Severněji, zhruba uprostřed průlivu, stojí Most Sultána Fatiha Mehmeda (Fatih Sultan Mehmed). Je novější a širší a při cestě z Evropy zdarma. Bosporský most (Boğazici Köprösü), nacházející se v jižní části, slouží bezplatně v obráceném směru. Při cestě tam jsme to udělali přesně naopak a tak nyní raději důkladně sleduji ukazatele směru. Orientace je možná výhradně dle názvů obou mostů, neboť obě trasy vedou až k bulharsko-řecké hranici. Provoz je zdrcující. Přes Bosporský most údajně, podle statistik, projede dvě stě tisíc vozidel denně... Opouštíme Asijský kontinent a již nás vítá nápis „Welcome to Europe“, začíná chaos. Ukazatelé jsou chvíli na obou trasách směr Edirne, chvíli se objevují jiná města, či Istanbulské čtvrti, ovšem dálnice není značená nikde. Držím se čísla. Ve městě je to 01, dále pak 100. Střídavě jsou uváděny obě cifry jindy žádná. Značení je otřesné. A dle kvality vozovky se situace poznat nedá. Placený úsek se týká dálnice. Bezplatná trasa ovšem vede také po dálnici - bývalé. Párkrát se otáčím na mimoúrovňových křižovatkách, ale nakonec chytám správný směr.
    Vzdalujíc se Istanbulu, provoz zrychluje a po šedesáti kilometrech se již jede dobře. Z devětasedmdesáti tureckých provincií jsme projeli osmnáct a nyní překračujem hranice poslední - devatenácté. Znovu se rozsvěcí benzínové čidlo. Podle propočtů bychom měli vystačit až do Svilengradu, ale na přechodu budem jistě stát, popojíždět a několikrát startovat a proto, raději ještě obětujeme po dvou miliónech.
    Zastavujeme v Edirne (Edyrne). Křižovatka dějin - strategický bod, o který se přetahoval kde kdo a to až do roku 1922. Leží pouhých 5 km severně od řecké a 18 km východně od bulharské hranice. Procházíme Bedestan - krytou tržnici, ale i tady je sortiment žalostný a tak raději pokračujeme do Kapikule na přechod. Zdejší prodavači se vždy rvali o místo pro svůj stánek a dnes tu i zděné obchody zejí prázdnotou. Za poslední milión berem karton a půl cigaret a vydáváme se napospas byrokratické hraniční mašinérii.
    Platím tři leva dezinfekci a k tomu silniční taxu ve výši 4 BGL. Je to divné, jedu skoro dvakrát delší trasu a platím bezmála čtyřikrát méně... No, hádat se rozhodně nebudu. Cesta je v úseku 30 km značená v mapě jako dálnice a tak šlápu na plyn. Sotva se však dostanu na 120 km/h, staví mě policisté a upozorňují, že jediná bulharská autostráda A1 vede ze Sofie někam k Plovdivu a musím tedy zpomalit.
    Za Harmanli odbočuji k severu a začíná se stále více objevovat typické bulharské vnitrozemí. Reálný, či spíše zapomenutý, netknutý socialismus. Jakkoli vzkvétá pobřeží, vnitrozemí se nemění. V podobě, v níž jej zanechal Živkov se svou partají, ho lze nalézt i dnes. Bulharsko se jen velice těžko vypořádává se svou minulostí sovětského satelitu.
    Za Novou Zagorou vjíždíme do Staré Planiny - pohoří táhnoucí se v celé délce republiky od rumunsko-jugoslávského pohraničí až po Černé moře. Zdoláváme horské průsmyky a pomalu se blížíme k Veliko Tărnovu (Veliko Tarnovo). Na kraji jednoho z bulharských velkoměst nás čeká objížďka. Kvůli pěti kilometrovému úseku si zajíždíme asi 60 km! Tma a nereflexní značky mi dělají problémy. O půlnoci zastavuji kdesi v trase odbočky. Dušan však nehodlá spát stranou civilizace a tak po hodině znovu pokračujeme. Po dalších padesáti ujetých kilometrech to však definitivně vzdávám a parkuji u malého horského motorestu nedaleko obce Polsko Kosovo.
    Ráno absolvujeme další objížďku a pak ještě jednu objížďku na objížďce... Znovu minimálně 30 km navíc. Poslední zastávkou je Ruse. Beru tyhle bulharská města jako přípravu na Rumunsko, tam komunismus zanechal i mnohem žalostnější obrázky. Čerpám benzín za zbytek leva a jedu k hraničnímu mostu. Vzhůru přes Dunaj.
    Připadám si stupidně, když rumunské leie měním na marky, ale veškeré poplatky jsou vyžadovány ve valutách. Začíná to třinácti markami mostného na bulharské straně. Rumuni vybírají 10 DM za dezinfekci. V Negru Vodě jsem platil jen tři, tady deset!!! Ale takový jsou Rumuni. Bělorus přede mnou to má za 40 dolarů!!! Vrchol všeho je, že na každý poplatek existují doklady! Sotva rozjedu auto, skáče mi do cesty další výběrčí. Tady si stačí koupit blok formulářů a hned je z člověka podnikatel. Tenhle chce 7 marek na ekologii! Tentokrát už se však ozývám. Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina a několik postsovětských republik představuje v rámci Evropy největší bašty špíny a poslední lokality s výskytem tak archaických chorob, jako je například lepra. Navíc je Forman vybaven katalyzátorem (přestože je natural v Rumunsku obtížně sehnatelný) a já budu platit ekologické poplatky?!!! V Rumunsku?!!! Rozhodně ne!!! Zatímco se rozčiluji, ten „ekolog“ mě upozorňuje, že není dokonce ani poslední na trase, že dál budu platit ještě víc – za kdo ví co dalších 15 dolarů. Odstavuji vozidlo a odcházím na vedení celnice. Dušan mně nabádá, abych raději zaplatil, ale to nepřipadá v úvahu! Když zaplatím, nepřejedu ten ráj zlodějů ani náhodou a nerad bych někde v horách tlačil. Náklady na zpáteční cestu jsem měl spočítané přesně a to ještě za předpokladu, že se mi podaří v Maďarsku vyměnit české koruny. Co jsme ušetřili v Bulharsku, jsme již tady na hranicích utratili. Nejde o 7 DM a následně o 15 USD, jde skoro o 30 litrů benzínu a tedy okolo 400 km cesty!!! Není o čem přemýšlet, musím to uhádat, vždyť vybírané poplatky evidentně neexistují, jsou jen jedním z nehorázných rumunských triků!
    Vzdaluji se od vozu a Dušan mně naléhavým tónem volá zpět. Vracím se a on mi sděluje, že již ekologii uhradil... Zatímco já jsem veškeré své peníze (ke čtyřem tisícům Kč) vrazil do benzínu a plateb na hranicích, Dušan si veze hromady dárků a přestože ze sebe dělal chudáka, který musel rychle odjet od moře, jelikož už neměl ani na pivo, nyní vytáhl ulitou dvacetimarkovku! Kdo ví, jak jeho hotovost ve skutečnosti vůbec vypadá... Jsem naštvaný, ale raději mlčím, nebo by to špatně dopadlo, vždyť už zbývá posledních 1600 km... Po předešlé skutečnosti jsem se rozhodl odjet zbytek cesty, bude-li to možné, naráz!