Nocleh pod širým nebem je ve velkoměstě problém, ale při troše dobré vůle je možné například v Praze přespat na nádraží, či v parku na lavičce. A přidá-li se trocha snahy, najde se i zapadlý kus zeleného.
    Káhira je opět výjimka. Je asi osmnáctkrát větší než Praha. Nádraží a podobná místa nepřipadají v úvahu a kousek trávy se nenajde téměř nikde. Hledáme alespoň trochu vhodné, trochu zapadlé místo... Bloumáme tisíciletou Káhirou sem a tam, ale je to skutečně těžký oříšek. Nikde žádný zapadlý kout. Máme za dnešek v nohách určitě přes čtyřicet kilometrů. Je to opravdu výkon, vždyť máme každý na zádech bez mála třicet kilo a jsme ještě stále vysílení tou šílenou nemocí. Míříme do Gizy. Potulujeme se po Dokky (Doky) a okolí, ale stále nic. Jsou tři hodiny ráno a dál už nemůžeme - nohy odmítají poslouchat. Nenalezli jsme nic lepšího, než jednu příšernou malou uličku kolmou na Dokky v místě naproti našemu velvyslanectví.
    Mezi stolem a bednami od slepic je z prkna a dvou špalků stlučená malá lavička. Není sem vidět z hlavní ulice. Zalézáme do spacáků a v sedě,stále se probouzejíc, trávíme noc. Brzy ráno nás budí čilý ruch a kohout. Kohout...? Co...?! V centru velkoměsta... Zvedám oči, abych se přesvědčil, zda neblouzním. A opravdu. Dům před námi má zdvižené rolety a uvnitř je takové malé primitivní řeznictví. Kohout, který nás vzbudil, již má hlavu na špalku... Už nikdy nepřivítá nové ráno. Od špalku se řine potůček králičí, holubí a slepičí krve. Všechno je potřísněné. Spíše než řeznictví jsou to jatka. Vskutku idylické probuzení... Nicméně, abych jen nekřivdil, dostáváme vydatnou snídani, čaj a cigarety. Říkám si, že musíme vypadat asi otřesně, když nás Egypťané hostí bez jediného slova, zbědovaní jsme, to je bez diskuze, ale snad je to i tím cementem a odpadky, na nichž jsme jeli. ...a to máme jít takhle na ambasádu. To bude mít paní Paříková radost, jak jsme si vzali její slova o oblecích k srdci...
Pro jistotu si hned necháváme zavolat pana konzula. Jsme překvapeni jeho mládím (okolo třiceti let), ale stejně tak i přístupem. Všechno mu vysvětluji, ale je to obdobné, jako s paní Paříkovou: „Já jim to udělat nemůžu. Nikam volat nebudu, oni by mi to také neudělali...“. Pokračuji ve svém výkladu a tlumočím, co se dozvěděly holky v Izraeli na ministerstvu. Trochu zmírnil a začal být příjemnější. Jenže výsledek je stejný: „Já vás tam bohužel protlačit nemůžu...“. Nemůže - nemůže, nedá se nic dělat. Necháme si pro všechny případy zjistit alespoň adresu Kyperského zastupitelského úřadu.
    Vyrážíme tam rovnou, ale na místě zjišťujeme, že jsme dostali adresu na soukromou rezidenci kyperského velvyslance, což nám je málo platné. Cestou narážíme na Nilské Grotto Akvárium. Jdeme se podívat. Je to velice zajímavé. Ne že by vystavované exponáty byly kdo ví čím, ale to jak je akvárium vyvedené, je nádhera. Jde o obrovskou zahradu s nádhernou parkovou úpravou. Uprostřed stoji veliká umělá skála s poměrně rozsáhlým a členitým systémem jeskyní. Akvária jsou zapuštěny do stěn, takže působí poměrně nenásilným dojmem. Mimo želv, ryb, krokodýlů, či raků je možné spatřit též běžná domácí zvířata, jako husy, kachny, andulky, ale v hlavní jeskyni také početnou kolonii netopýrů. Je tu skutečně příjemně, ale musíme pospíchat na Midán Tahrír.
    Když dorazíme, je zavřeno. Zítra je pátek a to v Egyptě prožívají naši neděli. Týden zde začíná sobotou a končí právě pátkem, což je také jediný volný (nepracovní) den. Nu což dva dny už nás nevytrhnou. Procházíme přes ostrov Gezíra a kde se vzal, tu se vzal park... Jdeme tam, je nám jasné, kde dnes budeme nocovat. Okamžitě se jdeme na WC umýt, abychom ze sebe spláchli, alespoň ten nejhorší nános cementu. Hlavně vlasy. Ty už jsou tak hrozné , že se nedají ani učesat. Po hygieně sedáme pod palmu, jenže asi o půl páté začne parkem pobíhat ušmudlaný děda s píšťalkou a sukovicí. Všechny vyhání a park se zavírá...
    Jdeme hledat Fadela. Když se jej v restauraci nedočkáme, chceme to zkusit podle adresy. Ochotně nám v tom pomáhá jeden náhodný chodec. Ale jde na nás dost rychle, takže toho máme po těch sedmi kilometrech až až. Vždyť už je to za dnešek znovu dobrých dvacet kiláků. Jdeme do domu, kde bydlí Fadelův strýc, ale narážíme na nepředpokládaný problém. Vrátný nás odmítá vpustit dovnitř, Fadela nezná, jméno jeho strýce nevíme my a na to, že bydlí v bytě číslo 23 hlídač nereaguje.
    Čeká nás opět noční túra. Kilometr za kilometrem je horší a horší. Chybí nám síla na hledání lepšího místa než včera a tak jdeme rovnou na Dokky. Včera jsme hned za zády, za zdí měli takový malý špinavý dvoreček - a zrovna tam končíme dnešní pouť - zalezlí ve spacích pytlích. Během noci nás sice kdosi budí, ale když vidí, že má pramalou šanci, vzdává to.
    Ráno z domu vychází babička - nese tác s čajem, mlékem, sýrem a množstvím pečiva... Příjemná snídaně, hned si vzpomínám na tu včerejší a je mi jasné, že vypadáme určitě tak špatně, jak jsem si myslel. I přes veškeré zábrany se rozhodujeme spojit se s Alym. Nechceme tam otravovat a tak usedáme do nedaleké restaurace. Po chvíli Olda kontaktuje skupinu malých chlapců. Píšu jim Alyho adresu v arabštině a oni jdou pro něj. Jsou za chvíli zpět - i s Alym. Ten již na dálku zdraví a zamačkává slzičku dojetí. Pokuřujíc šíšu, čili vodní dýmku, chvíli klábosíme, ale vzápětí nás Aly odvádí znovu domu.
    Je nám trapně. Obdarujeme proto Alyho i Dr. Emila několika korály a jejich matky oněmi stříbrnými prsteny. Všichni mají úsměv ve tváři. A všichni se okamžitě řítí s otázkami. Jsou zvědaví, co nového se událo za ten více než měsíc, co jsme se neviděli. Povyprávíme tedy o všem, co se nepodařilo a co jsme si vzali do hlavy pro tentokrát. Musíme nasytit jejich zvědavost... A činíme tak rádi.