Je pár minut po půlnoci. Po přestupu v Sofii a celodenní jízdě konečně opouštíme vlak. Jsme v Istanbulu na nádraží Sirkeci (Sirkedži). Tato starobylá bývalá metropole, řecky též zvaná Konstantinopolis, či česky Cařihrad, je třetím nejlidnatějším městem Evropy, což znamená, že nechcete-li z nějakého důvodu využít služeb přehršle hotelů, budete jen velmi obtížně hledat nocleh. Ovšem jedno řešení se přec nabízí - nedaleká, sousední čtvrť Sultanahmed. Poměrně rozsáhlý a velice dobře situovaný zdejší park. Místo, které, ačkoli kousek od centra, poskytuje jakési ústraní mimo dohled z hlavní ulice. Občas se sice objeví nějaká návštěva, ale důvod je většinou prostý - nesmírná zvědavost všech Turků, maskovaná obvyklým "Saat kaç?“ (Sát kač? - Kolik je hodin?), eventuelně prosbou o cigaretu. Parkem navíc pravidelně, snad v patnácti minutových intervalech, křižuje policejní auto a neustále vyhání všechny "domorodce". V praxi to znamená, že jediní, komu zde tolerují nocování, jsou turisté a ti jsou od setmění do svítání vcelku dobře hlídáni. Zkrátka se tu policie, i když možná trochu nevědomky, stará o váš klidný spánek. A ač se to zřejmě žádný turecký strážce pořádku nikdy nedozví, patří všem i za dnešní bezproblémovou noc náš veliký dík.
     Brzy ráno balíme spacáky, abychom mohli vyrazit vstříc alespoň něčemu z toho, co Istanbul nabízí. Nacházíme se na velice výhodném místě. Na dohled vpravo Hipodrom, místo konání někdejších gladiátorských zápasů, slavností, ba i poprav. Za ním prozrazuje šest minaretů věhlasnou Mešitu sultána Ahmeda, známou především pod svým netureckým jménem Modrá mešita. Na druhé straně se tyčí kolosální Aya Sofya (Aja Sofia), jejíž historie sahá do doby před více než tisíci šesti sty léty. Původně modlitebna, později křesťanský chrám, poté mešita a dnes muzeum, stavba poznamenaná opakovaným vyhořením, zemětřesením, ale i vykradením, patřící v současné době i přes útrapy minulosti, k deseti největším chrámům světa, přitahuje rok co rok bezpočet hladových očí turistů přijíždějících z nejrůznějších koutů naši planety. Ani my nemůžeme projít bez povšimnutí. Bohužel nám však čas nedovoluje trávit zde dlouhé hodiny a tak se musíme odebrat dále. Za zdmi tohoto skvostu, přezdívaného Chrám moudrosti se dostáváme k branám Gülhane (Gylhan) parku. Možnost kulturního vyžití, odreagování, či odpočinku tu nabízí neveliká a nepříliš povedená zoologická zahrada, Antické muzeum, muzea orientálního a osmanského umění, ale především perla mezi všemi tureckými muzei - Palác Topkapi - bývalé sídlo sultánů. Lačné zraky cizince jistě nebudou strádat při prohlídce jednotlivých chrámů, komnat, či koupelí tohoto jedinečného komplexu. Při spatření Katovy studny, mečů kalifů, Mohamedova luku, Prorokovi pečeti a pláště, vzácných zdobených trůnů, jakož i smaragdů a obrovského 86ti karátového diamantu Kaşikçi (Kašikči). Avšak ani tady ještě nekončí Istanbul. Skýtá mnohem víc. Skýtá tolik, že není možné vidět vše za jediný den. Nám již zbývá čas jen na proslulý Velký bazar, který se řadí mezi nejnavštěvovanější zdejší atrakce. Na rozlehlé ploše s 18ti vchody se nachází okolo 6.000 obchodů, jež vzájemně spojuje na 70 ulic a uliček. Obchodníci nabízejí nejrozmanitější zboží. Od suvenýrů, potravin a nepředstavitelného množství koření, přes živá zvířata, textil, zbraně, optiku, až po zlato, stříbro a jiné drahé kovy a kameny. V horní části areálu se nachází Ruský bazar, kde předvádí svého obchodního ducha nejen Rusi, ale i Bulhaři, Rumuni, Jugoslávci a dokonce i několik Albánců. Není sice problém domluvit se s většinou těchto vesměs postsocialistických prodavačů, avšak daleko lepší nákup, či prodej je možný s Turky. I oni se snaží trhnout turistu o co nejvíce, avšak nepoužívají k tomu nejrůznějších triků, vlastních, právě rumunským a sovětským "bratřím". Proto je možné uzavřít nakonec oboustranně výhodný obchod, nebo prostě říci "Ne!" a odejít. My jame tentokráte vsadili na možnost jednodušší komunikace a jediné, co jsme tím v podstatě získali, je poučení, že jsme mohli být o 20 dolarů bohatší a že budeme příště raději pokoušet štěstí s těmi, kteří tu jsou doma.
     Po dni stráveném v centru turecké kultury opouštíme Evropu. Trajekt nás za směšný peníz veze z Karaköy (Karakej) vstříc břehům Asie. Tento způsob překonávání Bosporu je vlastně jakousi hromadnou dopravou, takže ani nepřekvapí, že jsme již po 15ti minutách u cíle, v přístavu Haydarpaşa (Hajdarpaša). Jen přes cestu stojí nádraží - jedno ze dvou nejdůležitějších v Istanbulu, který právě opouštíme.