Aby bylo vyprávění úplné, musím ještě dodat, že letošní Turecko mi opět dalo za vyučenou. Znovu se potvrdilo, že jednou z nejdůležitějších záležitostí je důkladný výběr v lidských řadách. Taková cesta chce sice nejeden kompromis, leč i ty je třeba pokud možno co nejvíce eliminovat vzájemnou dohodou. Nestačí, abych se se svým spolujezdcem znal, je důležité abych ho znal. Veškerá náhradní řešení, šitá horkou jehlou, jsou jen zřídka ku prospěchu věci.
    Vlastní průběh dovolené byl v rámci možností asi takový, jaký se dal očekávat. Našla by se sice nejedna připomínka, ale odehrálo se to celé ještě únosným způsoben. O to horší byla dohra. Vzápětí po nástupu do práce začalo nekonečné splácení... Nejprve šlo o zrušení řádného volna a tudíž čtyři dny vyčerpané dovolené navíc. Budiž, to nebylo tím nejhorším. Všechno ovšem ještě pokračovalo. Bez jakéhokoli vyčíslení mi byla celá následující výplata (krom zálohy) stržena, coby dluh poskytnutý firmou... Dušan se od této záležitosti distancoval a tak jsem byl nucen uhradit kompletní částku, neboť byly peníze zaslány na číslo mého pasu. Krom toho vyjádřil i stejný postoj k vrácení ostatních peněz, které šly z mé kapsy. Ovšem i to byl stále jen počátek celé té nepříjemné mašinérie. Po deseti odpracovaných dnech docházelo ke zrušení dekádového systému práce, který se ovšem vracel s každým pátkem. Před následujícím volnem byla dekáda odvolána, nebo znovu zavedena, tak aby vycházel téměř celý měsíc pracovní. Po „korekci“ odpracovaných hodin však zbyla sotva měsíční norma... S každým dnem sílil v zaměstnání doslova psychický teror a já striktně odmítl tuto hru „něco za něco“. Velice si cením i zapůjčení vozu i zaslání peněz, nicméně to nehodlám do nekonečna odpracovávat tímto způsobem. Jsem ledasčemu ochoten, ale šikanování jsem se postavil i na vojně a tak nevím, proč ho trpět právě v zaměstnání.
    Na otázku: „Kdy bude výplata?“, se mi dostávalo odpovědi: „V neděli!“. Přestože bylo týden i víc po termínu. Na konec jsem se však dozvěděl, že (v důsledku různých daňových podvodů, nebo přesněji pro, u nás tak obvyklé, umělé snižování daňových odvodů) mi počítač vyhodil průměr za dovolenou 21 Kč na hodinu, což nestačilo pokrýt celý dluh a tudíž mi bude i další dobírka stržena! Podobné to bylo i o měsíc později. Když to číselně nesouhlasilo, objevil se pronájem vozu, sazba 500 Kč na hodinu za odvoz peněz z Děčína do Teplic, nebo jiné vychytralé splácení podobného charakteru. Vycházely mi stále minusové mzdy, až jsem později učinil všemu konec. Podal jsem výpověď (která byla čtvrtým pokusem přijata) a oželil tak nejen čtyři a půl tisíce, které mi dluží Dušan, ale i výplaty od září do listopadu.
    Doufám jen, že toto ponaučení mi bude tím posledním a že nebudu více nucen brát za vděk jakékoliv náhradní řešení, například v podobě spolujezdce. Kdybych býval rozvázal pracovní poměr předem a odjel cestu mým oblíbeným způsobem - autostopem, byl by výsledek, troufám si tvrdit, rozhodně mnohem efektivnější než se ve skutečnosti ukázalo. Na kdyby se však nehraje a tak nechť si každý odnese patřičný výsledek svého snažení, jakož i vlastních chyb a budiž mu to cennou radou pro příští konání.