Po návratu z Taby Olda omarodil a já hned druhý den po něm. Je nám čím dál hůře. Náš zdravotní stav se rapidně zhoršuje od minuty k minutě.
    Není to rozhodně žádná chřipka ani angína. Něco, co neznám. O čem jsem ani neslyšel. Vše, co jsme snědli, prošlo varem... Vodu pijeme pouze balenou, nebo tabletkami upravenou. Těžko hledat příčinu jakožto výchozí bod pro léčbu. Je to horší a horší. Stále se přidávají další a další příznaky, komplikace a nové bolesti. Nemůžeme téměř ani chodit. Nemůžeme nic sníst, nemůžeme nic vypít... Hrozné, celé dny jen ležíme... Stan stojí přes den na slunci v teplotě snad 40°C - my jsme sice zpocení, že je vše kolem nás mokré, ale třesem se zimnicí. Máme teplotu a jsme po celém těle unaveni.
    Sužuje nás těžký průjem. Je to to jediné, co nás donutí vstát ze stanu. Zato však alespoň třicetkrát během dne a po té i v noci. Není to obyčejný průjem - odchází z nás i krev a hnis... Pocit, jakoby už měla jít i střeva. Příšerné! Endyaron i živočišné uhlí námi propadá jako nesprávná mince vhozená do telefonního automatu. Jsme naprosto vysílení. Horko těžko se šouráme na WC. Po ránu lze ještě těch sto metrů zvládnout pohybem vzdáleně připomínající chůzi, ale po desáté už jedině po čtyřech... Navíc, jak jsem se již zmínil, zde nejsou mísy a tak se z posledních sil trápíme v dřepu na šlapkách. Je to ukrutná námaha, udržet se nad klozetovým zařízením. Každá další potřeba se rovná úpornému výkonu. Průjem z nás vysává obrovský díl energie, která se téměř neobnovuje. Je to nepředstavitelné. Neskutečné!
    Vše se stále ještě stupňuje. Bolesti nohou, hlavy, břicha... Neslábnoucí křeče v celé břišní dutině. Cítím každý svůj orgán, jak bolí a zmítá se v křečích. Střeva, jakoby mi někdo úmyslně zauzloval, žaludek několikanásobně přetočen, v hlavě kila a kila hřebíků... Bolest ze vnitř - jako bych měl v břišní dutině několik létajících kamenů, které neustále na něco naráží a to se pak v pravidelných intervalech ozývá svou krutou bolestí. Ovšem nejhorší na celé té záležitosti je fakt, který asi dostatečně dobře pochopí pouze pánové... Jistě znáte ten, mírně řečeno, nepříjemný pocit, když vás někdo nakopne do rozkroku... A zkuste si představit, že by vás tato, obyčejně krátkodobá, zničující bolest týrala bez ustání dnem i nocí tři dny. Jakoby vám nějaký zlomyslník drtil vší silou právě ty partie, kde to nejvíce bolí. A né a né povolit. Nechci se dotknout maminek, ale vsadil bych se, že ani porod nemůže být bolestivějším zážitkem, Porod je alespoň jakousi daní, za to, co přijde. Je odměněn miminkem, kdežto nás nečeká ani miminko, ani žádná jiná podobná „náplast“. (Přesto, nebo spíše právě z tohoto důvodu cítím s každou maminkou a upřímně lituji toho, co musí pro svou ratolest vytrpět.)
    Situace byla zoufalá. Eldaw, Fadel i Ayop měli strach a celé dny se na nás chodili dívat, jestli ještě žijeme. Nechtěli jsme jim přidělávat problémy a starosti - snažil jsem se je uklidnit, že zase bude dobře, ale stále se nic nelepšilo. I Olda. už byl zoufalý - rozhodl se, že než takhle trpět - raději se utopí. Byl tak vysílený, že by to pro něj byla hračka. Naštěstí si vše nakonec nechal rozmluvit.
    Lili jsme do sebe Baraku (balenou vodu) a Pepsi kolu. Pepsi obsahuje chinin, ten by mohl v lecčems pomoci a zrovna tak cukr - to je zdroj energie. Všechno námi protékalo jak bezednou nádobou, ale snažili jsme se doplňovat tekutiny jak jen to šlo, neboť ztráty byli obrovské. Nejsem žádný medik, moje znalosti (a především také paměť) z biologie a veteriny ze školy na tohle zdaleka nemohly stačit... Rozhodl jsem pro Biseptol. Buď anebo... Není z čeho vybírat. Biseptol, to jsou širokospektrální antibiotika (nebo tak něco), působící na velkou část břišní dutiny, ale i jiných věcí. Navíc Biseptol nám, i po Cemalově (Džemelově) probírce lékárničky, ještě zbyl. Doplnili jsme ho samozřejmě nejrůznějšími vitamíny a vitamínovými preparáty.
    A světe div se za čtyři dny jsme z nejhoršího... Největší bolesti jsou pryč! Dostavil se pocit hladu i žízeň...! Můžeme zase normálně chodit, ačkoli síly chybí. Jen ten průjem... Sice bez příměsí, ale stále trvá (a trápit nás bude ještě další tři týdny).
    Teď s odstupem času si říkám, že to vlastně dopadlo dobře a nic se nakonec nestalo, ale tenkrát nám bylo skutečně ouvej. Už nikdy bych nechtěl absolvovat něco podobného! Dodnes vlastně pořádně nevím, co nás tenkrát skolilo, co nám bylo. Procházel jsem si lexikon cestovní medicíny a jediné, co by tomu snad mohlo odpovídat, je bacilární dyzentérie, čili shigeloza (možná v kombinaci ještě s něčím jiným). Ty příznaky jsou hodně podobné. Jde o těžké onemocnění, jehož smrtnost je údajně i při hospitalizaci dvaceti procentní. Teď si říkám, že je dost teatrální říci, že jsme byli na smrt nemocní (a dostali jsme se z toho za pouhé čtyři dny), ale tehdy jsme si to mysleli oba a zrovna tak i všichni ostatní. Každopádně si v takový okamžik člověk alespoň uvědomí, co pro něj znamená život, že život není samozřejmost, nýbrž dar a to velice vzácný dar!