Z Gaziantepu se jede dobře, jen je příšerné horko. Dušan střídavě spí a bdí, z kazeťáku se linou příjemné tiché tóny a já přemýšlím o Yeşim. Jedu takovou dálku a nakonec jí neřeknu ani „čau“... Stále mí to nejde na rozum. Že by se mnou fakt nechtěla mluvit...?! Obdobné to bylo i v případě Bahar a ostatně i s Ywettou - mou bývalou přítelkyní, ta se také po dvou létech odmlčela. Vrtá mi to hlavou a navíc se to teď nějak vzájemně proplétá. Doléhá na mne splín a ještě ke všemu je v posledních dnech Dušan značně nepříjemný. Hrůza. Musím zesílit muziku, abych na to nemyslel, protože se nemohu soustředit ani na řízení.
    Mířím nejkratší cestou k moři, protože Dušana už nic jiného nezajímá. Jen zastavit, zaplavat si a teprve pak hledat nějaké příjemnější místo k delšímu pobytu. Hlavně se ještě dneska vykoupat, Nejblíže je Yumurtalık (Jumurtalik), moc se mi tam nechce, je to 35 km od trasy a každá kapka benzínu dobrá, jenže další koupání po cestě by bylo až po 100 kilometrech. Když uvážím průjezd Adanou, Tarsem a Mersinem, jen stěží bychom to stihli dnes. A do zítra už to prý nepočká, takže je rozhodnuto. V Yumurtalıku jedu přímo k útesu pod věz, ale teď je tady restaurace a celý prostor je oplocen. Přesouváme se tedy na pláž ve městě. Původně jsem se chtěl stavit u Osmana a Bilenta, ale nemám čas ani náladu. Vykoupat se chci někde v klidu a né se smočit a rychle zase vypadnout. Počkám až si Dušan zaplave a pojedu...
    Ten si to ovšem mezitím rozmyslel, už se koupat nechce a tak frčíme hned. Yumurtalık je dneska jedno velké smetiště, příšerný bordel. Zbytečně ujetých 70 km!
    Průjezd Adanou probíhá po silnici dálničního typu a tak dvoumiliónové město, založené podle legendy Uranovým synem Adanem, nedělá překvapivě žádné velké potíže. Podobné je to i v Tarsu. Horší dopravní situace však čeká v Mersinu. Mersin je jedno z mnoha tureckých měst, u nichž se běžně používají dvě jména. Jde buď o krátké a dlouhé tvary, např. Maraş - Kahramanmaraş, Urfa - Şanliurfa atd.), nebo o metropole, které přebírají provinční název. Vedle Izmitu zvaného Kocaeli, Adapazari zvaného Sakarya a Antakye zvané Hatay (Hataj), je Mersin nazýván Içel (Ičel). A jestliže se u nás říká „dlouhý jako Lovosice“, pak by mohl být třetím jménem Mersinu i tento Severočeský název. Většina „měst na pobřeží Levantského a Egejského moře je souvislou zástavbou dokonale spojena s okrajovými vesnicemi v jednu nikdy a nikde nekončící aglomeraci, ovšem Mersin samotný, bez svých periferií, je jedním z nejdelších a nemohou s ním soupeřit ani Lovosice. Město s 1.200.000 obyvateli, téměř obdélníkového tvaru, táhnoucí se podél silnice!
    Padá tma a je na čase vyhlédnout si nocleh, neboť zbývá už jen asi 20 km do Silifke. Město sice ne tak velké, ale ve středu jedné z těch aglomerací, podobných Lovosicím. Celé pobřeží je turistickým centrem, často á pravém nazývaným Turecká riviéra. Není z čeho vybírat - zastavuji v Kizkalesi. Je to menší, ale též přeplněné letovisko. Na kraji města stojí nádherně nasvícený arménský hrad Korykos Kale z 15. století a o kus dále, na malém ostrůvku asi 100 metrů od břehu ještě o 400 let starší byzantský Kiz Kalesi. Překrásné prostředí, jen k prasknutí narvané němci.
    Dnešní noc byla úděsná. Vedro nás donutilo spát s otevřenými okny a hmyz nás neustále budil. Několikrát jsem byl vzhůru a musel vylézt z auta, abych se zchladil, otřel potoky potu a namazal se repelentem. Štěstí, že je ráno a konečně vyrážíme.
    Při prohlídce automapy jsem náhodou zjistil že asi 10 km odsud leží místo, které nám spousta Turků doporučila. Mimo, jiné o něm básnil i Özgür. Nemohl jsem to nikde najít a v žádném turistickém průvodci také ani zmínka, přitom je tak populární. Jde pravděpodobně o nějakou novinku zpřístupněnou v nedávných letech. Turci toto místo nazývají Cennet, celé jméno pak zní Cennet ve Cehennem Mağarasi (Dženet Džehenem Majarasi) a jde o obrovskou skalní rokli s dvěma jeskyněmi nad sebou a chrámem. Jeskyně jsou označovány jako Nebe a Peklo (Cennet a Cehennem). Podle staré legendy prý z oken chrámu na dno propasti vypadla polonahá dívka, která se ani po úporné snaze ze skalních hlubin nedostala. A jelikož se ani pomoci nedovolala, našla po zoufalém boji, na dně rokle, svou smrt. Tuto pověst připomíná i nejžádanější suvenýr - sádrový popelník s nápisem „CENNET“, imitující dno propasti, na němž leží polomrtvé tělo dlouhovlasé dívky s obnaženými ňadry. Vstupné do areálu je poměrně vysoké. Nemůžeme si dovolit obětovat 12 DM na úkor benzínu a tak se přes nízké zábradlí kocháme pohledem do rokle alespoň ze silnice a vedlejší restaurace. Docela by mě zajímalo, co všechno se v Cennetu skrývá, vždyť odsud není vidět ani onen chrám. Chvíli váhám, zda se přece jen nemám plácnout přes kapsu, ale nakonec to vzdávám. Raději si odepřít tento skvost, než pak tlačit auto. Je ovšem pravdou, že jde o překrásný přírodní výtvor s nádhernou scenérií, který díky své tklivé legendě zavání melancholií a mě upoutal natolik, že jej příště určitě nevynechám.
    Proplétám se dalšími "Lovosicemi" - nekonečným Silifke. Asi 2 km odsud se v říčce Göksu (Geksu) utopil císař Fridrich Barbarossa, nebo jak my říkáme Bedřich Rudovous. Má na tom místě i pomník, ovšem tady, stejně jako po celém levantském a Egejském pobřeží je památka na památce, zajímavost vedle zajímavosti. Není možné navštívit víc než jen zlomek a osobně mám raději přírodní atrakce než paláce, hrady a mešity. Jsem rád, když Silifke opouštíme. Za městem je spousta nádherných pláží. Nejlákavější jsou malé zátoky se světlým pískem a průzračnou vodou. Dokonce se dá narazit i na bezmála liduprázdnou. V jedné takové zastavuji. Blízko je kemp, takže ze sebe pak můžeme omýt i tu sůl.
    Po koupání jdu raději počítat peníze a kilometry. Výsledek je zoufalý bude chybět asi sedm miliónů lir (30 DM), Znamená to, že budeme muset zkrátit cestu. Jsou dvě možnosti. Buď se vrátit do Silifke a pokračovat, přes Konyu, anebo jet dál po pobřeží, vynechat Antalyi a odbočit na Beyşehir (Bejšehir) - je to sice asi o 70 km delší, ale cesta k severu není na benzín tak náročná. Největší převýšení je 700 metrů na 25ti kilometrech a nejvyšší průsmyk v 1500 m n. m. Druhá trasa vede až skoro do 1500 m n. m. a převýšení na stejné délce (né-li menší) asi 1200 metrů. Navíc se ještě můžeme zastavit na koupáni, navštívit Akifa v Avsallaru a dopřát si Damlatašské jeskyně nebo Manavgatský vodopád.
    Zastavujeme v horách, které lemují celé přímoří a stranou turistického ruchu vaříme polévku. Krátká polední pauza, oběd a káva na střeše Formana a jede se dál. Projedu menší „Lovosice“ - Anamur a rozsvěcí se kontrolka benzínového čidla. Do Gazipaşi (Gazipaša) k pumpě chybí dobrých 70 km, ale otáčet se nechci, snad to vydrží. Žárovka chvílemi zhasíná. Po cestě je několikeré 10 - 15ti %ní stoupání a magické oko už svítí trvale. K čerpadlu dojíždím snad na páru... A co je horší, benzín opět podražil, Kurşunsuz (kuršunsuz), tedy turecký natural skoro o dvě koruny za litr benzínu na 40,- Kč!!! Je mi jasné, že ani Damlataş neuvidím. Dosud jsem z kopců šetřil každou kapičku, teď ovšem vyřazuji i při nepatrném klesání.
    V podvečer dojíždíme do Alanye - vyhlášeného ráje západních turistů. Jako každé turecké Lovosice začíná už snad 30 km před městem. Navíc provoz je jen o málo lepší než Istanbulský, ještě štěstí, že hlavní a jediná tak velká silnice vede stále rovně. Dáváme si krátkou přestávku, a okukujeme dominantu Alanye - pevnost stojící v nejvyšším bodě města (zhruba 115 m h. m.) na malém výběžku pevniny do moře. Těsně za pevností se nachází právě jeskyně Damlataş. Procházíme se rozlehlým krytým bazarem, ale převládá znechucení - žádné atraktivní suvenýry, žádné typické turecké výrobky. Jen artikl, který u nás vnucují Vietnamci. Z bazarů se naprosto vytratilo kouzlo Orientu. Německý turista určuje, co se bude prodávat a co ne. Přednost dává zřejmě „značkovým“ tričkům po pěti markách, „značkovým“ parfémům za babku a tak dále. Jediné, co stále zůstává, je zlato a stříbro. Cizincům se prodává i dvakrát až třikrát předražené, přesto však levněji než je zvykem v Evropě a navíc je zaručeně pravé - žádné slitiny. Orientální zajímavosti aby člověk pohledal. Dříve stávali podél silnic (i mimo města), ve dne i v noci prodavači a prodávali vlastnoručně zhotovené textílie, rukodělné výrobky a množství předmětů, které byly daleko zajímavější než „triko Adidas“ za 5 DM. Dnes už od silnic obchodnici zmizeli.
    Opouštíme Alanyi, abychom našli Avsallar. V automapě zaznačen není a měl by ležet asi 20 km odsud. Když už myslím, že jsem přejel, zastavuji, abych se zeptal. Avsallar se prý nedá minout. Na levé straně stojí osamocený obrovský hotel Pegasus resort, který je svými světly vidět na dálku. Naproti přes cestu je Alican (Alidžan) restaurant, který hledáme.
    A opravdu, v řadě několika restaurací a penziónů je téměř na konci. Vcházíme dovnitř a ptáme se na Akifa. Ujímá se nás jeho strýc a bratr, jelikož Akif ještě nedorazil. Myslel jsem si to, dnes je čtrnáctého a on měl přijet šestnáctého plus - mínus dva dny. Ale tolik to nevadí, vždyť v Avsallaru se dá vydržet. Ve skutečnosti není ani městem v pravém slova smyslu. Je tu jen hotel, restaurace, penziony, jeden obchod s potravinami a dva domy z dáli vyhlížející jako paneláky. Němců je tu sice také požehnaně, ale drží se zejména hotelu - hotelové zahrady a pláže, takže u vody je místa dost.
    Celý následující den trávíme u moře, jen po obědě a k večeru v restauraci. Akifův strýc, kterému všichni přezdívají Ali, je velice zvláštní člověk. Vypráví nám, jak kdysi, za mlada, jezdil kamiónem. Měl holandský pas a projel půl Evropy. Z kraje nás jen oťukává a mluví v otaznících, ale po chvíli už líčí zážitky z dob, kdy převážel heroin. Neuvěřitelné! Nevím nakolik je to pravda a nakolik fantazie, ale každopádně umí holandsky, německy, něco málo anglicky a pár slov rusky. Města, která jsem já viděl, popisuje věrohodně... A ani, ty praktiky nevypadají nikterak scestně. Po hodině rozhovoru už mi nabízí „zboží“ a spolupráci. Během dvou týdnů je schopen dát do kupy 5 kg heroinu! V Turecku je relativně levný a v západní Evropě několikrát stoupne na ceně. Ali okamžitě píše finanční rozvahu s aktuálním ceníkem států na západ od nás... Na jednom kile dovezeném do SRN je zisk přes 1.500.000 Kč! Svou nabídku rychle konkretizuje. 5 kg bílého prášku doveze do Rumunska, tam mi ho předá ve speciálně upraveném zavazadle spolu se dvěma tisíci marek na výdaje a cílovou německou adresou, na níž obdržím svou polovinu ve výši čtyř milionů korun!. Je to velice lákavé, čtyři milióny za 14 dní a ještě bez práce, ale to riziko!!! Jakkoli jsem odpůrcem všech drog, na chvíli jsem se do úvah ponořil. Jenže vést něco přes maďarskou hranici by byla vražda. Maďarští celníci jsou neúnavní slídiči! Jdou v první řadě po drogách! To by nemohlo vyjít. Ali mě stále uvrtává do svého plánu. Je ochoten odvést tovar dokonce až do Budapešti a rozdělit si tak Maďary napůl. Je to dilema, ale nakonec vítězí rozum. Jednak to riziko a jednak jsem odpůrcem všech podobných záležitostí.... Uklidňuji se rčením, že peníze kazí charakter...!