Blíží se čas odjezdu... Horečné shánění, nakupováni, precizní balení - to vše byla už ta poslední fáze připrav. Vzít s sebou jen to opravdu nejdůležitější a na nic podstatného při tom nezapomenout, bylo jednoduché, stačilo si jen několik měsíců předem napsat seznam, do něhož bylo možné kdykoli cokoli připsat. Obtížnější bylo vše srovnat do batohu, tak, aby byly jednotlivé věci dobře váhově rozloženy, aby zabraly co nejméně místa a přesto aby byly stále používané kusy dostatečně při ruce.
     Nyní už je však všechno dávno přichystáno, sedíme v mezinárodním rychlíku Metropol, děčínské nádraží mizí z dohledu a vše začíná. Probíráme plán na zítřejší den a píšeme první zápisky do svých deníků. Za stálého povídání cesta ubíhá velmi rychle, avšak když ani v Praze nikdo nepřistoupí a krásně vytopené kupé přímo vybízí k spánku, rozhodneme se toho využít. Vzbudí nás ještě průvodčí a celníci na hranicích, ale poté procitáme až v Budapešti. Máme zde sice dost času, ale jsme rozhodnuti jen přejet metrem na nádraží Keleti (Kelety), odkud pak dále pokračujeme do Bukurešti.
     Je září - tedy po sezóně a tak je i tento vlak prázdný. Míjíme tu pomyslnou čáru, jež odděluje Maďarsko od Rumunska. Nálada je, jak jinak, než stále výborná, ale nebylo by právě Rumunsko Rumunskem, kdyby už tady nezačaly alespoň drobné komplikace. Jak se zde totiž často stává, průvodčí od nás chce jakýsi příplatek za něco nesmyslného, čemu vlastně ani nerozumíme. Nemáme s sebou zrovna největší hotovost... Chceme jet s minimálními náklady a tomu odpovídal i předběžný rozpočet, nicméně z důvodu našeho nedorozumění hned v počátku nám už teď chybí 150 dolarů... Olda si vzal o 50 dolarů míň a navíc... chtěl jsem aby mi peníze za společné nákupy vrátil v dolarech, na tom jsme se bez problému domluvili, jenže on myslel až se vrátíme, já při odjezdu... Nicméně si nemůžeme tedy dovolit platit za nejrůznější výmysly kohokoli. Musíme myslet především na nevyhnutelné výdaje, jakými jsou hlavně ceny "hraniční byrokracie", poštovní poplatky, později také pitná voda a mnoho dalších drobností. To jsou ovšem argumenty, které zaměstnance rumunských drah vůbec nezajímají. Proč taky? Chce si na nás vydělat. louho se dohadujeme, neboť po nás žádá takové peníze, za něž by bylo možné projet tuto trasu snad dvakrát tam a zpátky. Nedá se považovat za úspěch, když nakonec průvodčí odchází s pouhými deseti dolary v kapse, ale je to stále lepší než trávit hned druhou noc na nádraží některého ze zdejších měst. Nutno snad ještě dodat, že druhý průvodčí, který se po vystřídání objevil, žádné příplatky nechtěl.
     I přes takové zjištění se nám podařilo znovu usnout, pro jistotu však s batohy u hlavy. Spánek nám dal zapomenout i to, že se zrovna nacházíme v zemi někdy až neuvěřitelných skutečnosti. Bohužel ne na dlouho. Z příliš idylického zapomnění nás náhle vytrhne prudká rána dveří. Nechutná realita! ...v okamžiku, kdy otvíráme oči, máme před obličejem cizí nohu. Nad koleno vyhrnutá nohavice, příšerně špinavá páchnoucí končetina, na jejíž odhalené holeni je viditelně staré, dlouho "udržované" zranění. Oschlá, ale místy zmokvaná rána s velkou častí chybějící' tkáně, plná drobného štěrku a jiných nečistot. To, je vizitka s níž se takto nepřehlédnutelně přišel pochlubit letos první podtransylvánskoalpský žebrák. Jeho zkrvavená a téměř hnijící noha působí přinejmenším odpudivě. Je těžké nedat takovému člověku alespoň malou almužnu, ještě těžší je však pochopit, jak může někdo stále udržovat něco takového v trvalé pohotovosti. Jak je možné, že tomu nedá ani minimální čas pro zhojení. I banální oděrka, než by se stačila zacelit, je stále zase a znovu donekonečna obnovována, čímž dosahuje větších rozměrů i žádaného mnohem působivějšího efektu, Co si kdo dělá se svým tělem, je jen jeho věc a ač i takováhle, velmi pečlivě pěstěná, image z mnoha lidí táhne peníze, zdá se mi to odporné. Nechceme-li však s přítomným "lepru" předvádějícím "kumštýřem" trávit zbytek cesty, musíme obětovat alespoň cigaretu... S jednou by neodešel, tahám proto rovnou dvě. Jeho pohled a jakási rumunská slova jakoby znamenala, jestli Jsem se nezbláznil. Přidávám další... a další... a ještě jednu. Po pěti nakonec odchází výkvět kdysi Ceausescuova (Čaušeskova) lidu o kupé dál. Ve snaze předejit podobnému, raději bdíme po zbytek cesty.
     Konečně jsme v Bukurešti. Chceme se tu, možná trochu troufale, podívat po městě. První naše kroky tudíž vedou do metra. Kuriozity země dunajské delty pokračují. Souprava podzemní dráhy přijíždí do stanice, dveře se otvírají a lidé začínají zběsile nastupovat i vystupovat. Je to doslova boj o to, kdo pojede. Jsem vtlačen do vagónu, když se těsně za mnou dveře opět zavírají. Někteří nestihli vystoupit, jiní zase zůstali, proti své vůli, stát na nástupišti. Mezi nimi i Olda. Ačkoli jsou mnozí ještě z venku nalepeni na vůz, rozjíždíme se! Veškerá bezpečnost provozu - žádná! S Oldou jsme se, naštěstí sešli na další zastávce, takže se vlastně nic nestalo, ale překvapení to bylo každopádně.
     Po zhlédnutí části města, které rozhodně nepatří k těm nejhezčím, dokonce ani ne k těm průměrně hezkým, města, jehož ulice lemují žebráci nejrůznějších kvalit, věku a vzezření, se vracíme zpět na nádraží s tím, že bude lepší čekat zbývajícího půl dne zde. Ovšem jsme v Rumunsku a tak i na nádraží je situace obdobná. Zrovna po našem nástupišti se potuluje poměrně početná banda kluků ve věku asi tak od, devíti do dvanácti let. Všichni jsou neuvěřitelně špinaví, roztrhaní a každý z nich má na obličeji naražen igelitový pytlík se stříbrnou acetonovou barvou. Asi po půl hodince se jeden z nich houpavou chůzí, za neustálého padání do kolejiště, nebo alespoň na peron, přesune k nám. Lehce nepřítomným pohledem značně svítících oči se na nás podívá, vyrovná rovnováhu, zhluboka se nadýchne ze sáčku s acetonkou a povídá: "Give me money.", přičemž si ukazuje na břicho a naznačuje, že má hlad. Nezaslouží si nic, ale máme zbytek drobných lei, které už určitě nebudeme potřebovat a proto mu je dáváme, v domnění, že se ztratí z dohledu. Nebylo to moc... - úplné minimum... Něco okolo sta... Přepočítal obnos, rozmáchl se, mrštil penězi do kolejí a opět s ledovým klidem povídá: "Give me money.", chvíli se odmlčí, nasaje výpar acetonu a pokračuje; "Give me five dollars." To už jsme nevydrželi. Zatímco mu Olda nadával a gesty vysvětloval, co vlastně dělá, vytrhl jsem mu igeliťák z ruky a hodil ho do koše. Neváhal ani chvíli - zašmátral v odpadkáči, vylovil svůj sáček, trochu ho otřel, přilil kapku barvy a znovu si jej přitiskl na rty. Začal vítězoslavně a intenzivně dýchat. Pak se ztratil. Zanedlouho však, s dalšími dvěma otrhanci, kasíroval, zřejmě místní, obyvatele. Nevím, kolik utržili, ale hned se vydali ke kiosku stojícímu uprostřed nástupiště. Všichni tři se vrátili a výsměšně nám ukazovali, že mají žvýkačky. Smáli se a cenili na nás své, stříbřenkou upatlané, zuby. Bylo to komické a smutné zároveň. Přestali jsme si jich raději všímat, přestože se kolem nás motali až do večera, do příjezdu vlaku.
     Cesta z Bukurešti do Giurgiu (Žuržu) trvá asi dvě hodiny, což ovšem v Rumunsku stačí na celkem slušné problémy. Jen co jsme vyjeli, přišel průvodčí zkontrolovat naše jízdenky. Vše by bylo v pořádku být to jinde, než právě zde. Zaměstnanec CFR od nás totiž požadoval příplatek. Za to, že sedíme v kuřáckém oddělení. Předem věděl, že nic takového nemáme, jelikož to ani neexistuje a tak nám udělal rovnou cenu. 120 marek...! Tím to dovršil. Rozlila se v nás v tu chvíli taková zlost, že jsme s plnou pusou českých, musím přiznat, že velmi sprostých slov, vyprovodili milého kontrolora z kupé. Šli jsme se podívat na druhý konec vozu, kde sedí dva kluci - Hradečáci, jedoucí do Řecka. Jak zjišťujeme, i jim nabízel místenku za 120 německých marek. Ovšem jim z důvodu opačného - že sedí v nekuřáku. Oni nakonec vše vyřešili několika lahvemi českého piva. Inu i takové je Rumunsko. My samozřejmé nevezeme ani kapku zlatavého moku a proto nezbývá, než čekat, co bude dál.
Asi hodinu se nic neděje."Možná, když jednou neuspěl, přestalo ho to bavit.", myslíme si. "Asi na nás jen zkoušel, jestli mu ty peníze náhodou nedáme..." V tom se rozletí dveře a muž s kleštičkami chce opět vidět naše jízdenky. "Budiž, snad si to fakt rozmyslel*", napadne mě a podávám mu oba lístky. Jenže jsem se spletl, stále chce peníze... Stále 120 marek...! V momentě, když odmítneme, mizí i s jízdenkami. Okamžitě se zvedáme a vyrážíme za ním. Vaří se v nás krev zlostí. Opět se hádáme. Z jedné strany jadrná čeština, z druhé rázná rumunština. Pře nabírá na intenzitě, když se mi náhodou podaří vytrhnout naše cestovní lístky z kapsy jeho uniformy. Poněkud složitě, ale mám, co jsem chtěl. Jdu si sednout. Olda, jakožto povaha o něco prudší, v hádce pokračuje. Mám pocit, že padla i nějaká ta facka, ale teď už se zdá být vše v pořádku, neboť se vrací i on.
     Blížíme se k Giurgiu (Žuržu). Jsme šťastni, že odsud už budeme pokračovat s o poznáni normálnější osádkou bulharskou. Jako ve špatném filmu, však ještě jednou přichází průvodčí - Rumun, aby nám sdělil, co má v plánu dál. Chce pro nás s celníky domluvit důkladnou prohlídku, kvůli niž budeme muset vystoupit a vlak nám tak ujede... Nic takového se k našemu velkému štěstí nakonec nekoná. Přejíždíme Dunaj a můžeme si zhluboka oddechnout.
Země pyšnící se nádhernými zákoutími Transylvánských Alp, překrásnou deltou Dunaje, ale také právě záplavou žebráků a almužníků, jakož i nesmírně fikaných úředníků a státních zaměstnanců, jakými jsou například zrovna železničáři, nebo policisté, země, v níž je možné narazit na nejrůznější nesmysly, kapsáře a zlodějíčky, stejně tak jako na vynikající, především chudé vesnické lidi, kteří by dali první poslední, země, ve které nás tentokrát čekalo jen množství nepříjemností a nervy drásajících situací, se utopena ve tmě ztrácí v dáli. Jsme v Bulharsku.