Hned ráno vyrážíme do centrální správní budovy zvané Mugamma, která stojí na Káhirském „Václavském náměstí“ - Midán Tahrír, abychom zaregistrovali své pasy. Přes neskutečný chaos vládnoucí v celé této instituci máme razítka poměrně brzo a bez problémů. Drobné potíže způsobilo jen to, že jsme museli při průchodu laserovým detektorem odevzdat slzný plyn, který by se v těchto končinách mohl opravdu hodit. Nakonec nám však byl po delší rozmluvě vrácen.
    Musíme pracovat na co nejbrzším odjezdu odsud a to kamkoli. Jdeme tedy na velvyslanectví Súdánu. Bohužel již tady končí euforie z včerejších drobných úspěchů. Súdánské vízum stojí 50 USD, je třeba pěti fotografií a navíc díky nepodařenému atentátu na Husní Mubaraka v Súdánu a dalším neshodám mezi těmito dvěma státy jsou uzavřeny obě silnice i přechod na Nilu. Vlastně ani pořádně netušíme, co se zde děje, ale zaslechl jsem i takové zprávy, že chtěl Egypt Súdánu vyhlásit válečný stav, z čehož sešlo, neboť jediná sladká voda, kterou Egypt má, teče právě ze Súdánu, což znamená, že by Súdánci postavením několika přehrad brzy válku ukončili a pozabíjeli Egypťany žízní. Nevím, co je na tom pravdy, nicméně nám by nezbývalo, než se sem dostat přes Saúdskou Arábii... Do Súdánu tedy cesta nevede a co do Libye? Mimo složité situace způsobené uvalením embarga na tuto zemi, která mimochodem patřila k nejbohatším v Africe, zde prý také řádí epidemie moru. Je nesmírně složité získat zde nějaké seriozní informace, neboť obyčejné lidi politika a podobné věci moc nezajímají, noviny jsou v arabštině, k televizi se dostaneme jen zřídka a navíc mám pocit, že by jsme se toho ani z tisku, ani z jiných médií kdo ví kolik nedozvěděli, neboť tam jednoduše jen tak něco není a to pravděpodobně v důsledku napjatých Izraelsko-arabských vztahů a následně také vztahů mezi Egyptem a Jordánskem na straně jedné, jakožto mezi jedinými arabskými státy majícími s Izraelem alespoň nějaké dohody (a mimo jiné i hraniční přechody) a mezi ostatním arabským světem na straně druhé. Zaregistroval jsem také zprávy o úvahách týkajících se spojení Libye, Čadu a Súdánu, čímž by vznikl obrovský celek (už nyní je Súdán největším africkým státem) obklopující Egypt a sahající od Středozemního k Rudému moři, Některé informace jsou věrohodné, jiné méně, podstatné je však, že informace o libyjské epidemii moru pochází z ambasády a mohla tedy snad být pravdou. Já bych to býval risknul, jenže Olda je striktně proti! Znamená to, že po Súdánu vypadá i Libye. Další na řadě je Izrael. Dnes už je však velvyslanectví zavřené.
    Máme celý zbytek dne volno a tak se jdeme podívat do místní zoologické zahrady, která je zajímavá tím, že jí založil Čech Vilém Němec. Nedá se srovnávat se zoologickými zahradami vyspělých států, ale srovnám-li ji s jinými ze zemí podobné úrovně, je rozhodně na horních příčkách pomyslného žebříčku. Je doslova přecpaná především dětmi, ale i zvířata jsou zde povětšinou v obrovských stádech a hejnech... desítky antilop všech druhů, 50 ibisů, 60 plameňáků, 200 volavek..., na druhé straně však 1 slon, dva medvědi... Nejneobvyklejší a až do očí bijící mi však připadají zřízenci, sedící v typických špinavých zároveň pracovních i civilních oděvech (ála noční košile), kteří za pár haléřů, respektive piastrů nabízejí téměř před každou klecí klacek s nabodnutým kouskem chleba nebo čehosi podobného, což je důmyslný primitivní vynález, jak může návštěvník krmit zvíře, ale také jak zaměstnávat a platit několik desítek lidí navíc. Vlastně to je prvek arabské mentality, kterou my Evropané stejně asi nikdy úplně nepochopíme.
    Dějí se tady opravdu zajímavé věci – například voda teče jen večer, v čemž je ještě kus logiky, ale mnohem zajímavější je situace s odpadky... Házejí se buď přímo z okna na ulici, nebo se odnáší na (plochou) střechu. Efekt je stejný, protože je-li střecha plná, padá odpad opět dolů do ulic. Za celou dobu jsem nezaregistroval jedinou popelnici a nevzpomínám si ani na odpadkový koš, jen hory bordelu a smetí. O jejich odvoz se starají pouze koptičtí křesťané, jichž je asi 2000 a přestože, nebo právě proto, že tak činí pouze kárami taženými osly, nikdy nemohou vyčistit město, které čítá i s aglomerací okolo 18 milionů obyvatel. Odpadky se tak hromadí a hromadí a jestliže zde nezavedou nějaký lepší systém, asi brzo přikryjí celou Káhiru. Tam kde střecha domu neslouží jako smetiště, je využívána pro chov ovcí, hus, kachen, slepic a podobných domácích zvířat, a to i přesto, že jde vždy o mnohopatrové domy. Takových absurdit je tady ještě mnoho, ale k tomu se ještě vrátím.
    My jsme se ze zoologické zahrady vrátili opět k Alymu. A ačkoli mohou cizinci u místních spát legálně jen s povolením z nějakého ministerstva, znovu jsme zde nocovali. Musím však prozradit, že tato rodina byla jedna ze dvou, která si dovolila toto nařízení porušit a jediná, která tak učinila na déle než jednu noc.
    Ráno jsme se jali dobývat Izrael. Věděli jsme, že víza stojí 40 SL (izraelských šekelů), je třeba dvou fotografií a 15 USD na každý den, V domnění, že kolik peněz máme, na takovou dobu dostaneme víza, jsme si vypůjčili spousty peněz, kde se jen dalo. Aly kvůli nám dokonce zrušil vkladní knížku. Na velvyslanectví jsme šli každý zvlášť, abychom měli jednotlivě více peněz, jenže jsme je ani nepotřebovali... První jsem šel já a úřednice za přepážkou mi sdělila, že dávají víza jen Egypťanům a že když jsem Čech, měl jsem si víza koupit v Praze. Začal jsem vysvětlovat, že by to tylo zbytečné, neboť kdybych měl v pase izraelská víza, nemohl bych cestovat přes žádný arabský stát (s výjimkou Egypta a Jordánska) a Izrael je obklopen jenom arabskými státy ... Málo platné, nepochodil jsem. Druhý den jsme to zkusili znovu, ale se stejným výsledkem. Navíc jsme se však dozvěděli, že by nám víza mohla být vydána, kdybychom měli z Velvyslanectví ČR jakýsi papír, který by potvrzoval, že nejsme žádní policií hledaní živli a tím tak doporučil vydání víz. Mysleli jsme, jak bude jednání na izraelském úřadě jednoduché a ejhle...
    Moc šancí nám nezbývá. Súdán ani Libye, po moři je nejblíže Jordánsko a ani sem nám peníze nestačí, takže zbývá jen ten Izrael. Situace byla opravdu zoufalá, ale zbývá nám ještě jedna možnost - to doporučení.
    Naše kroky směřují na Dokky Street, kde se nachází naše velvyslanectví. Nahlásíme se na vrátnici a chvíli čekáme až si nás vyzvedne nějaká paní. Mluvili jsme s ní i minule. Je velice ochotná a rozhodně jí nechybí ani snaha pomoci nám, jenže je tu přes zahraniční obchod a tak jsou její možnosti značně omezené. „Jediný, kdo Vám může pomoci, kdo je kompetentní dát Vám ten papír, je paní Paříková... Pojďte zavolám Vám ji.“ Paní Paříková nás nechala drahnou dobu čekat a tak jsme zatím prohodili několik slov s Viťou Dostálem, který byl ještě vlastně na začátku své cesty kolem světa na bicyklu. Nakonec jsme se však dočkali... Vysvětlil jsem paní Paříkové vše, co jsme se dozvěděli na Izraelském úřadě a se slovy, že stačí vlastně jen dvě věty jsem se snažil naznačit, že ji rozhodně nehodláme otravovat něčím nemožným, co by ji snad mohlo zabrat spoustu času. „Jenomže já vám nic nenapíšu...“, přerušila mě. „My žádný takový papíry taky nechceme a ani neuznáváme, takže je ani nepíšem. Izraelci nám nic takovýho taky nedělají, tak proč by jsme jim podobný věci měli dělat my?! Mě se ani nezdá, že by vám něco podobnýho vůbec mohli poradit..,“, „Tak si tam zavolejte, vždyť jsme tam byli teď.“, skočil jsem jí do řeči. „Já nikam volat nebudu, oni mají spoustu jiné práce, tak je nebudu otravovat s blbostma.“ Rozhovor v těchto bezpředmětných větách pokračoval asi půl hodiny. Argumenty a názory paní Paříkové byli tak absurdní a nesmyslné, že se Olda najednou zvedl a se slovy: „Pojď, prosím Tě, podívej se na ní, vždyť vidíš, že to nemá žádnou cenu.“, odešel. Paní Paříková se samozřejmě urazila, ale já jsem udržel nervy na uzdě a snažil jsem se dál. Viděl jsem, že ze mě dělá vola a že to stejně asi žádné ovoce nepřinese, ale zároveň jsem si uvědomoval, že je to naše poslední reálná šance, „Co Vám udělá, když nám napíšete jeden papír s razítkem, vždyť Vám to nezabere víc než pět minut?“, ptal jsem se dál. „Podívejte, měli jste si ta víza vyřídit v Praze. S tím jste měli počítat. To je Vaše starost já vůbec nevím, proč s tím obtěžujete mě. Já žádné problémy nemám...“ To je prosím, odpověď diplomata... A né zrovna ta nejpřihlouplejší. Paní Paříková ve svém monologu ještě pokračovala: „Já nevím, čemu se divíte, když přijdete na ambasádu oblečený, jako trhani. Měli jste se přizpůsobit zdejším zvykům, když něco potřebujete...“, dokončila svou myšlenku. „Máme na sobě rifle a trička (obojí zrovna vyprané a bez jediné díry), to jsme si snad měli obléknou ty jejich sukně...?!“, ptám se. „To né, ale třeba oblek...“. To snad není pravda. Začal jsem se smát. „Dva blázni, který jedou do Afriky se stanem a báglem plným polívek v pytlíkách, přece nepovezou v ruksaku zmačkaný kvádro...!“, vysvětluji svůj smích. A odpověď? „To jste měli vědět dřív, já vám nemůžu nijak pomoci.“. „Dobře můžete alespoň zavolat na Izraelskou ambasádu, jestli prodávaj víza na hranicích?“, napadlo mě další možné řešení. „Tam si, zavolejte z města...“, řekla a pokračovala v povídání dalších nesmyslů. To už jsem se ovšem zvednul i já a raději se bez jediného slova ztratil.
    Ať jsme byli na kterémkoli velvyslanectví, dopadlo to špatně, ale vždycky nám zůstala alespoň nějaká šance... Paradoxně právě s Čechy jsme skončili totálním debaklem.