V Sinai Moonu je příjemně, je to opravdu konečně pořádná relaxace. Naprostá svoboda. Nemusím nic a mohu skoro všechno. Je to fakt uklidňující. Hned druhý den tady si šel Olda zaplavat a okamžitě začal básnit o tom, co je pod vodou... Chvíli jsem poslouchal, ale pak mi to nedalo...
    Tak ukaž Rudé moře, co je v tobě... Vzal jsem si brýle a ponořil hlavu, pod hladinu... Už tak blízko od pevniny v nepříliš velké hloubce se rozprostírá úplně jiný svět. Podmořský svět korálů nejrůznějších barev. Lilijice, lastury, hvězdice, hadice, množství ostnitých ježovek, rybek a ryb zářících do dálky ostrými barvami. Klidně si kolem mne plují, jakoby nic... Do toho všeho ještě rozmanité řasy a menší rostlinky a celý obraz tohoto podmořského panoramatu náležitě dokreslují sasanky, mořské okurky a spousty dalších a dalších pozoruhodných přírodních úkazů. Zdá se, jakoby jsme vůbec nebyli v Egyptě, jakoby vůbec v tomhle světě nemohl být nějaký problém s vízy. Náhle však vynořím hlavu a lehký větřík zchladí moji mysl, jakoby říkal: „Uklidni se, nejsi nikde jinde než v Egyptě a kdo ví, jak dlouho tady ještě zůstaneš - nemáš víza!“
    A skutečně - to byly jediné chmury, které vše kazily, neboť dny utíkají docela rychle a nám zbývá již jen čtrnáct dní do vypršení platnosti egyptských víz...
    Ale opět se objevila jiskřička naděje. Seznámili jsme se na pobřeží s jednou Izraelčankou. Milá sympatická paní, velice zachovalá ještě snad ani čtyřicátnice. Jmenuje se Michal (skutečně jde v Izraeli o dívčí jméno). Krátce jsme si popovídali a ona projevila touhu nám pomoci. Nevím co a jak, ani mě nic nenapadá, ale každopádně jsme na večer pozvaní a snad prý něco vymyslíme... Nezbývá, než doufat...
    Objevila se jistá šancička a čas né a né se pohnout. Jindy letí jako voda a dnes, když by se něco mohlo začít dít, večer nepřichází. Příšerně se to vleče. Ještě, že přichází Charlie... Charlie je malý vyzáblý nigerijský černoch a svolal „všechno možné“ z okolí... Abych si prý šel zahrát fotbal. Rád, alespoň to uteče. Vedle Nigerijců, Súdánců a Arabů se odkudsi vzali i Indové a Malajci. S výjimkou všech těch černochů nemá s fotbalem nikdo nic společného, takže jde spíše o ragby. Vyhráli jsme, ostudu jsem snad neudělal, ale jsem z toho zmlácený a okopaný, že jsem rád, že se držím na nohou. Raději si jdu smočit rány do moře...
    Konečně večer... Nejprve dlouze diskutujeme, abychom Michal uvedli v obraz. Ta jen konstatuje, že to není zdaleka tak jednoduché, jak si myslela, ale naděje umírá poslední. Vytvoříme jednoduchý složitý - bláznivý plán. Sestylizuji dopis v angličtině, Míchal jej přeloží do hebrejštiny a za tři dny, až bude odjíždět, jej odešle z Eilatu (Ejlat) Moshemu (Moše). Moshe je ten Izraelec, kterého jsme v Sinai Moonu potkali poprvé, kterého jsme poté stopli při autostopu a který přislíbil pomoc, bude-li jí třeba. Michal ještě pro jistotu Mosheho vyhledá v seznamu a vše mu vysvětlí osobně. Na něm pak bude najít si spojení na Izraelskou ambasádu do Káhiry a co nejdříve tam odfaxovat zvací dopis. No a my už si pak jen dojedeme pro víza. Snad se na nás ta slečna za přepážkou přestane tvářit tak kysele...?! Vypadá to sice docela složitě, ale vlastně to docela složité není, vlastně to je pořádně složité. Nicméně jednoduché banální záležitosti nevyšli, proč by tedy nemohla klapnout složitá?!
    Štěstí je vrtkavé, osud je osud, ale vždycky zbývá alespoň malá naděje. Proč to tedy vzdávat předem?! Proč spoléhat na osud?! Proč mu přece jen trochu nepomoci?! Věř a víra tvá tě uzdraví. Člověk by neměl nic vzdát bez boje, zvláště pak, jde-li o důležitou, či závažnou věc. Každý musí věřit a doufat až do poslední chvíle! Právě tak si v podobných situacích může dokázal svoji duševní sílu a vnitřní vyrovnanost.