V sedm vyrážíme z hotelu, letíme do restaurace. Jsme mírně nervózní, ale je to taková ta příjemná nervozita. Devět - přichází náš zprostředkovatel. Na hodinu mizí v přístavu a zase se vrací. Úsměv na rtu a zvednutý palec dávají tušit úspěch, ale zde není radno křičet hop, dokud jsme skutečně nepřeskočili. Raději si ještě tu radost šetříme. I když; nám zdar potvrdí i verbálně. Bere si od nás pasy a mezinárodní očkovací průkazy. Jde zařídit vstupní víza do přístavu a ostatní formality. Ještě chce sepsat účet za včerejšek. Hotel 78 liber, přitom stál 20, 13 liber večeře, dále ty drobnosti a spousty peněz za taxi od brány k lodi... Sečteno podtrženo 31 dolarů. To je přibližně dvojnásobek reálu, ale raději mlčíme, abychom zde nemuseli zůstat. Jemu to stejně připadá málo. Prosí abych připsal ještě tak 60 USD. Ale to už v žádném případě! Tak tedy alespoň sluneční brýle... No dobré, snad je už nebudu potřebovat.
    Za hodinu je tu zpátky. Tentokrát odcházíme s ním. Takovou dobu ošlapujeme okolo desítky brány a dnes můžeme jít jen tak. To železné mřížové monstrum je za námi. Začíná něco úplně jiného. Nejdříve ovšem ještě papírování, celní kontroly, pasové kontroly a nekonečné množství byrokratických výmyslů, které nám dnes ovšem vůbec nevadí. Formality máme za sebou, míříme k lodi...
    Už vidím naši vlajku na stožáru, už vidím ten honosný nápis BEROUNKA... Jsme očekáváni. Kajuta číslo 408 je naše. Loď je zvenčí luxusní čistá a udržovaná a uvnitř... ani nemluvím. Úplně svítí mezi těmi postsovětskými, arabskými a dalšími rezatými plavidly. Přišli jsme na poslední chvíli. Již jsme odvazováni a odráženi od břehu. Ty malé ogumované kocábky už nás odstrkují směrem na volné moře... Nikomu nevadí, že se suneme okolo seřazených vojenských lodí a ponorek. I kdybych chtěl vyzradit nějaké egyptské vojenské tajemství, není mi jasné jaké. Ponorka, jako ponorka. Loď, jako loď. Těžko bych někomu řekl, jakým námořním arsenálem vládne egyptské vojsko. To však není ani tak důležité, jako ty cavyky okolo.
    Konečně si můžeme od srdce a z plných plic zařvat... „Nazdar Egypte, ty stará arabská příšero, plná blbých primitivů a primitivních blbců!“ To je pocit! Tři měsíce, se marně snažíme o něco a přesto, jak moc to vypadá nereálné a beznadějné, je to pryč. Nikdo si nedovede představit, jak mi nyní je. Jak mi je, když se konečně po těch nekonečných útrapách a bezvýchozích situacích zlomila ta „kletba“! Člověk nesmí nic vzdávat dopředu! Musí věřit do poslední chvíle! Víra a naděje - to musí být hnací motor!
    Alexandrie mizí v dáli a s ní i ten proklatý Egypt. Moře je přikrývá vlnami... Zůstávají za námi pyramidy, korálové útesy, exotické předměty, pamětihodnosti, pouště, arabština, islám, špína, bordel, obyvatelstvo s IQ lopaty a vůbec všechno nám tolik nepochopitelné! I ten ukrutný životní styl. Některé věci si opravdu nedokážu v hlavě srovnat. V Alexandrii jsme například viděli na chodníku ležet mrtvého muže (!) a chodci, kteří jej směle překračují...! Copak je to normální?! Teď však již z Egypta zbývá méně a méně. To je taková nádhera. To je tak úžasné, že si to skutečně asi nikdo nedokáže představit. Po třech měsících úporného boje, to po čem v tu chvíli toužím nejvíce... Snad jen taková ta skutečně opravdová obrovská upřímná láska může být silnější, ale přísahám, že ani na dnešní okamžiky nikdy nezapomenu.
    Stále se z toho nemohu vzpamatovat... Srdce mi stoupá do krku a bije o 106. Nejsem schopen polknout. Mé tělo se chvěje úžasem a vzrušením ze samého štěstí. Nejsem ani schopen slovy popsat, co se ve mně právě odehrává. Slova na to prostě nestačí. A stejně nemohu mluvit, nějak mi uvázla řeč v krku. Vyschlé, štěstím oněmělé hrdlo. Nádhera. Je to podobné, jako být bezmezně zamilován. Senzace. Úžas. Naplnění.
    Je to ale stejně gól - z Egypta ani do Súdánu, ani do Libye, ani na Kypr, ani do Izraele, ani do Jordánska, ale na Berounku...!!!